Jiří Šejba: Jsem důsledný na ledě i mimo něj

Bývalý legendární hokejový útočník se vrátil do Pardubic.

Po skončení kariéry se JIŘÍ ŠEJBA věnoval hlavně trenéřině, teď nakročil i do kanceláře. Zvyká si na novou roli sportovního ředitele. Navíc ještě povede juniory. „Než jsem nastoupil k dospělým, tak jsem s mládeží pracoval taky, takže nejdu do ničeho neznámého. Možná, že to z mé strany trochu vypadá jako ústup z trenérského života, ale tak to není. Coby sportovní ředitel budu jak ve velkém hokeji, tak můžu přenášet věci i dolů,“ plánuje si autor jednoho z nejslavnějších reprezentačních hattricků.

A jeho nejčastější slovo během rozhovoru? Práce!

Věřte, že ho nové místo chytlo. Když přijde řeč na mládež, rozjede se jako kdyby seděl na tobogánu.

Každý je nejradši, když může být doma. Dva roky jsem působil v Mladé Boleslavi a poslední sezonu v Polsku. Kdyby se mi tahle práce nelíbila nebo se mnou bylo vedení nespokojené, máme mezi sebou dohodu, že bychom si nedělali problémy.

V tomhle prostředí se pohybuji od šesti let a bez přestávky. Od sedmnácti do osmatřiceti jsem hrál aktivně hokej, takže mám dlouholetou praxi, nějaký pátek jsem působil jako trenér. Takže nervozita? Všechno to jsou věci, které mám vžité, dělám je rád. Když jde o hokej, nekoukám doleva, doprava ani na čas. Chci mu dát všechno.

To ano, musel jsem se trochu víc přeorientovat na různé kancelářské věci, na pracovně právní vztahy. Museli jsme třeba vytvořit vnitřní směrnice pro trenéry, kteří tady jsou na plný úvazek. Tím se změnila trenérská struktura celé organizace. Náplň by měla oslovit kluky i uspokojit rodiče.

Vždycky, když se má něco rozjet, obnáší to víc píle. To je normální. Jak už všechno vjede do nějakých kolejí, tak bych tady měl být jen jako kontrolor a sledovat jednotlivé kategorie, jestli trenéři pracují přesně podle instrukcí, na kterých jsme se domluvili.

Chci, aby tady bylo k mládeži přistupováno profesionálně. Dříve se to dělalo jako kroužek. Byli tady trenéři, ale ne zaměstnaní na plný úvazek. Časem změna nastala, měli jsme tady hlavní trenéry. Já jsem ještě přišel s profesionalizací asistentů. Od rána do večera budou doplňovat stavy trenérů na čtyři. U jedné kategorie je vždycky hlavní trenér a asistent a já k tomu dodám další dva profesionály. Změní se i náplň tréninku.

Když byli u týmu jeden trenér plus jeden asistent, dělali všechno na celé hřiště a účinnost byla malá. Dá se říct, že i frekvence těch cvičení není tak vysoká, aby kvalita našich sportovců šla nahoru. Budu se snažit dělit hřiště na čtyři pět částí, tam bude jeden člověk pracovat s daleko menším počtem hráčů. Budou pořád v zápřahu. Deset minut v kuse. A pak půjdou pěkně dokola. Intenzita by měla být někde úplně jinde. Tohle asi vedení oslovilo nejvíc. Navíc o mě ví, že jsem důsledný na ledě i mimo něj. Mám rád všechno srovnané. Když člověk přijde na stadion, musí si říct: Aha, tady se něco děje. I třeba rodiče musí cítit, že se dětem věnujete na maximum. Nekoukám na to, abych byl už doma, jestli jsem tady od rána do večera.

Ale mně to fakt nevadí. Hokeji dám všechno. Dělal jsem ho celej život. V tomhle prostředí jsem vážně strašně rád. Ano, občas se stane, že se ozve manželka s tím, že bych mohl jít taky domů (usmívá si).

(usmívá se) Je zvyklá. Žije s profesionálním sportovcem a těch soustředění, mistrovství světa bylo už hodně. Těch dní sama strávila dost. Ta práce mě baví.

Juniorku jsem opouštěl v sezoně 2007/2008, když jsme byli první, druzí a šel jsem k áčku po Milošovi (Říhovi). Myslím, že tam dojíždělo něco, co jsem nastartoval. Měl jsem tam Honzu Starého, obránce Honzu Koláře, Jakuba Nakládala, Rákose, Zohornu, v áčku jsou teď i Buchtele, Kousal, Radil, Drťa (Drtina). To jsou všechno kluci, které jsem měl minimálně dva roky, ale některé i čtyři. Jsou pod tím samozřejmě podepsaní i další trenéři, ne jenom já, ale práce je za námi podle mě vidět. Poslední dva roky se trenéři asi spíš snažili jet víc na výsledky, proto hráli na starší hráče a zapomněli na to, že jsou tam druhoročáci a prvoročáci. A najednou nemají praxi. Pak se stane to, co vloni. Kvůli herní nevyzrálosti byli tam, kde byli.

Chci ve spolupráci s vedením zase nastavit takovou spolupráci, abychom vychovávali sportovce pro A tým, aby dva, tři byli připravení každý rok naskočit do prvního mužstva. To je pak pro nás vysvědčením, že pracujeme dobře. Ne to, že vyhrajeme proto, že hrajeme na nějaký titul v žácích nebo v dorostu.

O to se snažíme s panem Jindřichem. Pilně se na tom pracuje.

Jsou. Ne každý klub si to může asi dovolit. My s tím máme také problémy. Vytvoření nějakého komplexu, který by zaštiťoval všechny požadavky, není jednoduché. To snad splňuje jenom Liberec, který má ubytování, tělocvičny, tartanové dráhy, fotbalové hřiště a další věci pohromadě. Nevím, jaká je dotace na akademii, asi nebude úplně špatná, ale nám přináší hlavně něco jiného. Kluby s touto licencí nebudou padat ze soutěží a v klidu můžete pracovat do budoucna. Nemusíte nic tlačit přes výsledky, ale mladí hráči se budou moci v klidu vyhrát.

Určitě. Není to jenom o sportovní stránce, ale i o společenské a studijní. Pokud náš sportovec nebude splňovat určité průměry, vykazovat studijní výsledky a po společenské stránce to bude nějaký grázl, nebudeme muset takové hráče brát. Budeme je o to víc posílat do školy, aby si prospěch zlepšili, abychom z nich vychovali lidi, kteří budou prospěšní společnosti, aby se vyvíjeli jinak než jenom po hokejové stránce.

Přesně tak. Aby nebyl od základní školy vedený jenom pro hokej. Je to sport, který je plný kontaktů. Najednou lusknete prsty, přijde zranění, které se nepodaří vyléčit, je konec a přitom má kluk jenom základní vzdělání. To je pro další život špatné.

Lámali, dostal jsem i jiné nabídky. Bavil jsem se třeba i s Dynamem Riga. Nabídka od Tychů samozřejmě také byla. Měli jsme tým na čtvrté, páté místo a udělali jsme dobrý výsledek. Ale člověka to vždycky táhne domů. Ostatní nabídky, když se v zimě objevila možnost jít do Pardubic, jsem tak pomalu dával stranou.

Není. Ale hodně lidí se plete. Podívejte se na mistrovství světa. Najednou máte nahoře Dánsko, Norsko. Tradiční země mají potíž být v osmičce.

To chci právě říct. Hokej se tam dostal do kytek asi kvůli tomu, že všechno nebylo čisté, průhledné a zapomnělo se na mládež. To se ale teď mění. Hlavně od státu tam jdou peníze na rozvoj sportu. Číslo jedna tam je fotbal a skoro stejně vnímají plochou dráhu. Hokej spadl na nějaké páté, šesté místo.

Hraví, hodně techničtí, ale bohužel jim chyběla kondice, taktika a organizace hry. Před mým příchodem nebyli na takové věci moc zvyklí. Práce mě uspokojila, byl tam vidět posun. Je to takové pole neorané (usmívá se). A vůbec si nemyslím, že bych se tam někam zahrabal. Myslím, že polský hokej může jít nahoru a časem bojovat o elitní skupinu mistrovství světa.

To je jen taková třešinka. Sem tam se někdo zeptá. Ale víte, co mě teď u současných mladých hráčů nejvíc mrzí? Že se nechtějí víc prosadit. Stačí jim nakouknout do A týmu. Můžou být v pěkných prostorách, ale vůbec jim nevadí, že hrají jenom čtvrtou pětku. Já jsem vždycky chtěl hrát první a šlapat. No co, tak přece vznikne větší konkurence. S Otou Janeckým nám šlo o to být nejlepší. Když mám na víc, tak to přeci dělám, nebo ne? Ale trenér to z nich teď musí tahat. To mě štve.

A drzost. Jde o to, že si to hráč dovolí nejenom na tréninku, ale i v zápase. Někdo má mez takovou, že k ní přijde a konec. Ale někdo si to bouchne a jde do toho. Ví, že něco umí, mez překoná a hodí ho to někam úplně jinam. Jenže toho docílíte jedině tím, že hokeji dáte víc. Na tréninku, v přáteláku i při zápase. Co se může stát? Maximálně tě trenér zrychtuje, ale vidí, že se snažíš. Kdo přijde jenom něco odjezdit, nemá šanci dosáhnout nějakého progresu.