Jugoška, čtyři tisíce a rodinný život na safari

Odlišný hokej, jiný svět. A tím pádem i život. Sedmdesátá léta minulého století byla v Československu ničena normalizací.
Po vpádu „bratrských“ vojsk ze Sovětského svazu měli liberálněji smýšlející lidé peška. „Ale nás se to zase tolik nedotklo,“ říká Vladimír Martinec, třetina legendární pardubické formace MNŠ, která si období hokejové slávy užívala právě v této době. „Brali jsme to tak, že s tím stejně nic neuděláme.“

Mohli jen na ledě. Bitvy se Sovětským svazem bral národ jako otázku cti, totální prestiže. Porazit „nepřítele číslo jedna“? Jako kdybyste ochutnali slaďoučké ovoce. „Lidé nám proti nim vždycky strašně fandili,“ usmívá se Bohuslav Štastný.

Zlato je fajn, ale hlavně složte Sověty! To bylo motto všech šampionátů a olympijských her. „Když jsme hráli venku, tak tohle říkali emigranti nebo turisti. Je jedno, jak to dopadne, hlavně ať porazíme Rusáky,“ vzpomíná „Marcello“ Martinec.

Hospody, večírky…
Minimálně!

Několikrát to vyšlo. A doma byli za hrdiny. Za slavné toreadory. Do toho plno holek, bujaré večírky. Napadne každého. Ale kdeže… „Byli jsme šťastně ženatí, tohle vůbec nepřipadalo v úvahu,“ chechtá se Šťastný. „Ale nějaké fanynky jsme měli. To zase jo. Všechno však probíhalo počestně.“

A jeho dva kumpáni ze slavné formace? „Já jsem se oženil v devětašedesátým a měl jsem pokoj,“ bezelstně prohlásí Martinec. Stejně vypravuje také Jiří Novák, zbylý do party. „Byl jasný trend, že se všichni ve dvaceti ženili, měli děti a na víkend jezdili na chaty. Byl to jiný styl života. Když někdo nebyl ve dvaceti v chomoutu, tak to bylo divný. Neexistovalo jako teď, že se lidé berou ve třiceti. Byly zavřené hranice. Žili jsme tady v takovém safari. To se nedá srovnávat.“

Jasně. I hokejisté byli lidi. Skočili si na pivo, se životosprávou si zrovna hlavu nelámali. Ale nic velkého. Pitky současné fotbalové reprezentace, propařené oslavy narozenin na pokoji číslo 533 v hotelu Praha. To ne.

„Třeba v Pardubicích bylo snad jen deset restaurací, jedna kavárna, dvě kina. Nikam se moc nechodilo. Spíš jsme se s kamarády navštěvovali doma nebo na chalupách. Žilo se vyloženě rodinných životem,“ nechává nahlédnout do vzpomínek Novák.

„Ale zase jsme měli jiné peníze, než vydělávají kluci teď. Když přijde Řepka, který má milion měsíčně, tak je to senzace,“ přidává Martinec a s úsměvem vypravuje, proč do hospůdky zavítal minimálně. „Nechodil jsem tam hlavně ze dvou důvodů. Buďto jsem se nalil jako kráva, nebo jsem byl nafoukaný. Lidi nic mezi tím neviděli. Když jsem si s nimi dal panáka, tak říkali, že chlastám, když ne, tak jsem byl nafrněný.“

Přesto hokejisté různá privilegia měli. Stát frontu na banány, na maso, na něco luxusnějšího – nic takového.
„Měl jsem jednoho řezníka. Když jsem potřeboval něco, co zrovna nebylo k dostání, přišel jsem zadním vchodem a dostal jsem to. Byla to trochu výhoda,“ stydlivě přizná Štastný. „Ale nezneužívali jsme toho.“

Plat? Čtyři tisíce

Obrovský rozdíl mezi dřívější a současnou hokejovou generací?
Snadná odpověď.
Platy.

Hokejisté Pardubic a zároveň zaměstnanci Tesly Pardubice měli něco mezi třemi a čtyřmi tisíci. To teď dostane líný brigádník při sběru jahod. Stotisícové výplaty byly v té době abstraktním pojmem.

„Bral jsem čtyři tisíce měsíčně. A kolik stálo auto? Třicet tisíc, čtyřicet? V každé době, když si vyděláte peníze, tak záleží na tom, jestli s nimi pracujete, nebo ne,“ tvrdí Novák. V pětadvaceti si začal stavět rodinný dům, už po návratu z vojny si koupil svoje první auto. Fiata. „Když si chci teď koupit jako hokejista pozemek, tak na něj vydělávám dva tři roky. Předtím stála parcela deset tisíc, takže vyděláno jsem měl třeba za půl roku. Ale nejde to moc srovnávat. Je to míchání jablek s hruškami,“ líčí a ze vzpomínek vyloví úsměvnou historku. „Hráli jsme PMEZ s nějakým švédským mužstvem. Tuším, že to bylo v neděli večer. Ve tři jsem byl ještě na stavbě, do kabiny jsem přišel s vápnem ve vlasech, šel jsem hrát, dal jsem dva góly a mazal domů.“

Jugoška, Bulharsko

Šťastný si půjčil u klubu a pořídil si Fiata 850 Sport, Martinec se po městě producíroval ve Škodě 110.
A dovolené? Zapomeňte na Havaje či procházky po Man〜hattanu. Maximálně „Jugoška“. Žádná exotika.

„Nejlepší dovolenou jsem měl na Kanárských ostrovech s rodinou, ale to bylo, až když jsem skončil s hokejem,“ prozradí „Bogas“ Šťastný.
„Já jsem byl, myslím, že v roce 1974, na Slunečném pobřeží v Bulharsku. Letecky. Bylo to mimo hlavní sezonu, mimo prázdniny,“ přidá svůj „životní“ zážitek Martinec.

Tím, že neviděli malebnější zákoutí naší planety, se netrápí. Proč taky. „Na kdyby se nehraje. Teď jsem spokojený. Jedu na chajdu a mám tam klid. Kdybych žil v jiné době, tak bych třeba ani nehrál hokej a přišel bych o jiné zážitky,“ končí debatu Martinec.

Emigraci řekli „NE“. Měli strach o rodinu

Václav Nedomanský, Richard Farda, Jiří Crha, Peter, Marián a Anton Šťastní mají dvě společné věci.
První: Hráli hokej.
Druhá: Z komunistického Československa vzali kramle.

Vladimír Martinec, Jiří Novák a Bohuslav Šťastný ne. Trojice hokejových kouzelníků opustila Pardubice až v roce 1981 oficiální cestou.
Ale pište si, že o hvězdy reprezentace zájem byl.

„Kontakty proběhly, ale když jsem si uvědomil, co všechno by z toho mohlo být, tak jsem od toho upustil. Odnést to mohla moje i manželčina rodina,“ obával se pomsty tehdejšího režimu Vladimír Martinec.

Ve stejném duchu mluví i Novák: „Myšlenky na odchod ven jsem měl deset let. Jenže emigrovat je nejtěžší rozhodnutí v životě, zničili byste rodinu. Doma by se mstili.“

Martinec i Novák si mohli vyzkoušet NHL, ale oba nakonec couvli. „Mohl jsem do Ameriky odejít i v jedenaosmdesátém, ale byla jiná doba, neměl jsem tu odvahu. Dnes vidím, že to byla možná chyba,“ přiznává nejlepší útočník světového šampionátu z Katovic Vladimír Martinec.

Nováka lákal Edmonton: „Ale bylo mi už třicet. Po dlouhém zvažování jsem počkal, až budu moci jít ven oficiálně, a s rodinou jsme šli do Švýcarska,“ smetl kanadskou nabídku ze stolu.

Všichni tři tak zůstali v Pardubicích. „Pro mě to žádná složitá otázka nebyla. Měli jsme tady rodinu a děti, takže nebylo co řešit,“ říká Bohuslav Šťastný. „Abych si lámal hlavu tím, jestli to udělat, nebo ne? Prostě jsem se jednou rozhodl, že to neudělám, tak jsem zůstal doma a hotovo,“ doplnil ho Martinec.

Všichni si uvědomovali obrovské riziko. „Dostanete smlouvu na jeden rok, a co dál, co když se zraníte? Řeč se naučíte, ale nikdy ne tak, aby na vás nebylo poznat, že jste cizinec. Koukají na vás pak přes prsty,“ vadilo Novákovi.

Navíc moc dobře věděl, že život emigranta za oceánem není vždycky jenom pohádka: „Amerika je surová. Ano utečete, ale moc poroučet si nemůžete, nešlo si přestoupit, kam se vám zamanulo. Když odešel Jirka Nedomanský, dostal 60 tisíc dolarů, polovina ale byla daň. Navíc tam Evropany dvakrát nechtěli,“ měl přehled o dění venku Novák.

Připouští však, že na reprezentačních výjezdech byla otázka, jestli tým opustit, nebo ne, častým tématem: „Všichni jsme to každý zájezd zvažovali, ale bylo to riziko. Dva roky byste nemohli hrát v Evropě. Kdyby neplatilo tohle pravidlo, utekl by skoro každý,“ myslí si.

Vladimír Martinec, Jiří Novák a Bohuslav Šťastný měli smůlu. Žít v jiné době, měli na to se zařadit mezi legendy NHL. Takhle jim u nohou ležely „jen“ Pardubice a pak i Československo.

Radek Špryňar a Pavel Ryšavý