Docela slušivá ozdoba v klubových barvách. Vlastně je to spíš k vzteku. Místo toho, aby teď  TOMÁŠ ZOHORNA (26) válčil na  mistrovství světa v Minsku, pajdá po Pardubicích s červenou sádrou.
„Máte volno, jenže stejně musíte být pořád doma, ani řídit se nedá. Jsem teď vázaný  jen na přítelkyni. Prostě nic moc," komentuje svůj zdravotní stav útočník Pardubic.
Jak ke zlomenině zánártní kůstky přišel? Na konci zápasu Švédských hokejových her proti domácímu týmu padl do střely.
Puk ho trefil dost nešťastně. Pokazil velkou pohádku…

Máte osudový moment pořád 
v hlavě?
Vidím to před sebou pořád 
a říkám si, že všechno mohlo být jinak. Ale stalo se, do střely jsem skočil, a holt to takhle dopadlo.

Co vás to napadlo, skákat 
do střely?
Můj styl to úplně není (usmívá se). Do střel jsem ani 
v sezoně moc nelehal. Když člověk něco neumí, asi by to neměl dělat.

Zrovna v reprezentaci do střely lehnete a stane se takové neštěstí…
Jo, dopadlo to blbě. Ale na druhou stranu jsem strašně rád, že jsem v reprezentaci vůbec mohl být, zahrát si pár zápasů a vstřelit svůj první gól za národní tým. Jenom konec byl hodně smutný.

Hned jste tušil, že je zle?
Spíš jsem doufal, že je to nastřelené. I doktor mi po zápase říkal, že by noha měla být v pohodě. Ale když jsem na ni druhý den došlápl, něco mi tam křupalo. Doktor mě vzal do nemocnice a potvrdilo se, že mám zlomenou nějakou kůstku kolem nártu. Drobnost, ale při chůzi je to potřeba.

Jak se pak se sádrou na noze poslouchala slova trenéra Růžičky, že zrovna vy jste měl mistrovství světa hodně blízko?
Bylo mi to líto. Přiznám se, že když mi tohle pan Růžička řekl, vyhrkly mi slzy. Mrzelo mě to. Ale poděkoval jsem mu, že si mě do reprezentace vůbec vzal. Pro mě je úžasné jenom to, že jsem v reprezentaci mohl být a odehrál za ni nějaké zápasy.

A taky udělal dojem na Vladimíra Růžičku. V nové sezoně by mohly chodit pozvánky na srazy pravidelně, ne?
Líbilo by se mi to. Ale kdo ví, co přijde, určitě se nebude dívat na to, co bylo. Záležet hlavně bude, v jaké budu formě.

Máte chuť si mistrovství světa vůbec teď pustit v televizi?
Mám. Občas mě napadne, že jsem tam třeba mohl hrát taky, nebo aspoň být jedním 
z těch hráčů, co jsou s týmem. Ale klukům moc fandím. Splnil se mi sen jenom tím, že jsem tam mohl být, a navíc ten gól, zážitků mám i tak dost.

Puk jste si schoval?
Jasně a mám ho doma vedle puku, kterým jsem dal první gól v extralize.

Gól proti Norsku. Tohle byl ten nejsilnější moment?
Stalo se toho hodně. První obléknutí reprezentačního trika, setkání s Jaromírem Jágrem… Ne každému se povede, aby si s ním zahrál zápas v jednom dresu.

Tykal jste mu hned při prvním setkání?
S klukama z Pardubic jsme si dělali srandu, že moc nevím, co mu říct, jestli začít: Dobrý den, pane Jágr, nebo čau Jardo… (usmívá se). Nakonec to bylo v pohodě. Ale jo, nervozita, když si s ním máte podat ruku, byla. Přiznávám.

Vy jste ale měl dobrou školu z Pardubic. Když se před pěti lety v kabině objevil Dominik Hašek, muselo to být podobné…
Taky ohromná ikona. Ale tady byla situace přece jenom trochu jiná, v reprezentaci jste v neznámém prostředí a najednou přijde Jágr. Je ale pravda, že mít za zády Dominika Haška, to je zážitek na celý život.

Polovině týmu by v Minsku Jágr mohl dělat tátu, ale stejně 
každý bude věřit, že až přijde čtvrtfinále, on vezme puk a všechny uklidní gólem. Docela paradox, ne?
Je to prostě Jaromír Jágr (usmívá se). Celý život hrozně moc trénuje a díky tomu může hrát do tak vysokého věku. 
V NHL podepsal smlouvu na další rok a fyzicky na to rozhodně ještě má.

Kam myslíte, že to národní tým v Minsku dotáhne?
Hlavně, aby se podařilo postoupit v klidu do čtvrtfinále, pak se uvidí. I když na začátku turnaje moc nevyhrávaly, tak Švýcaři hrají výborně, překvapili Francouzi.

Přijde mi, že z hráčů vyzařuje taková správná pokora. Souhlasíte?
Jo a hlavně je mužstvo dobře poskládané – hráči z NHL, KHL, kluci z extraligy… Třeba Milan Zaťovič hraje výborně, skáče do střel a nic si u toho nezlomí (usmívá se). Každý chápe svoji roli v týmu, to je strašně důležité.

Nepřijde vám, že kolem reprezentace je teď s Vladimírem Růžičkou na lavičce i mnohem příjemnější atmosféra?
Pod Hadamczikem jsem nehrál, nevím, jaký byl on. Ale pan Růžička  je  skvělý trenér, osobnost, člověk se svým stylem a hodně mi seděl.  Je správná volba, že k reprezentaci nastoupil on.

Spíš jsem to myslel tak, jestli jste vnímali, že najednou máte 
i klid od novinářů. Média najednou nevidí sklenici z poloviny prázdnou, ale plnou…
No, uvidíme, jak to bude po mistrovství (usmívá se). Ale jo, myslím, že Vladimír Růžička je takovou osobností,
že novináři o něm hovadiny psát nebudou a nebudou mu nakládat.

Hodně hráčů řekne, že pod lepším trenérem, než je Růžička, nehrálo. V čem je jeho kouzlo?
Má respekt, a velký. Pak plníte všechno, co řekne. Hodně řve, ale i hodně věcí vysvětlí.

Zažil jste i jeho pověstný fén? Slyšel jsem, že když se mu něco nelíbí, na hráče křičí z velké blízkosti a do rytmu švihá rukou se svým zlomeným prstem…
Naštěstí jsem nic takového nepoznal. A snad ani nepoznám (usmívá se).

Zajímavě vypadá i trenérský zelenáč Jaroslav Špaček. Ten se taky asi s nikým nepáře, že ne?
Celá trojice je výborně poskládaná. Růžička se Špačkem jsou takoví výbušnější, pan Weissmann je klidnější, nejstarší… Všichni tři dohromady fungují skvěle. Špaček je tajfun, živel. Nám nováčkům hodně radil.