Dočkal se premiéry, o které mohou jeho ročníky jen snít. FILIP ZADINA, syn jednoho z pardubických trenérů, naskočil do východočeského derby s Hradcem Králové.

V neděli mu bylo 16 let a 9 dní! „Ale pocity jsou na nic," narážel na těžkou porážku 1:4. V první třetině se mu povedlo pořádně nakrknout soupeře. Pilař ho nechtěně šťouchl holí do košíku a on se sklátil na led. Hradecký mazák byl přesvědčený o tom, že simuluje a slovně mu dal, co proto. „Nic hezkého to nebylo, ale já nefilmoval," ohradil se.

Byl jste zaskočen povolávacím rozkazem k takhle prestižnímu souboji?
Dost mě to překvapilo. (přikývne) V sobotu jsem jel na rozbruslení staršího dorostu, s kterým jsme měli hrát právě proti Hradci. V tu chvíli mi přišla textovka od pana Krále, že se mám dostavit do kabiny áčka, protože budu v neděli hrát.

Co se vám honilo hlavou? Je vám krátce šestnáct let a najednou jste byl nominován do utkání, kterým žijí celé východní Čechy.
No, nemohl jsem tomu uvěřit. Až v kabině mi to začalo docházet a začal jsem se připravovat.

Na co především?
Že osobní souboje budou jiné. Hráči v extralize jsou fyzicky vyspělí, je jim přece jen okolo třiceti a hrají ji dlouho. Na rozdíl ode mě. Se svojí hrou jsem ale celkem spokojený.

Skočit z dorostu rovnou do extraligy je obrovský skok. Neměl jste obavu, že nebudete schopný chytat tempo hry?
To zase ne. Jasně, je to veliký rozdíl, ale já se snažil to neřešit a hrát, jako bych už v áčku něco odehrál. Důvěru jsem od trenéra dostal a chtěl jsem ji splatit na ledě. Pocity ale jsou spíš na nic. Prohráli jsme. Atmosféra byla krásná, ale neměli jsme tolik šancí, abychom výsledek alespoň zkorigovali.

Marek Zadina, asistent trenéra Pardubic: „Nebylo to moje rozhodnutí nasadit Filipa, ale vedení klubu, generálního manažera, šéftrenéra a hlavního trenéra. Bral jsem to jako každý jiný zápas. Ani jsem si kluka nestačil všímat. Na střídačce mám na starosti obránce, to mě zaměstnává dost. Musím je sledovat, posílat na led a nemohu se rozptylovat jinými věcmi."

Za zády jste měl otce Marka Zadinu. Co to s vámi dělalo?
Nic moc. Takhle jsem to měl dřív, kdy mě táta v mládežnických kategoriích koučoval. Tady to bylo jiné v tom, že se věnuje spíš obráncům, útočníky má na starost pan Král. Na střídačce jsme si prakticky nic neříkali.

Jak jste se cítil poprvé mezi hvězdami z áčka?
Super. Kluci mě přijali krásně. Pořád mi pomáhali. Hlavně ti, ke kterým mám věkově blíž. Ujišťovali mě, že kdybych něco potřeboval, že za nimi můžu se vším přijít. Došlo i na hecování, abych byl patřičně nabuzenej. Za to jim moc děkuju.

V první třetině jste na Karlu Pilařovi vybojoval přesilovku. Byl to dobrý pocit?
Jo, docela jo. Možná to pro někoho vypadalo, že jsem to nafilmoval, ale nebylo to tak. Byl jsem v souboji s panem Pilařem, on se ohnal, asi nechtěně, ale dostal jsem ránu do košíku.

Vypadalo to, že jste se na led skácel ochotně.
Vůbec ne. Lekl jsem se a navíc jsem se kousnul. Nechtěl jsem nic nafilmovat.

A Karel Pilař pořádně soptil. Copak vám řekl?
No, nic hezkýho to nebylo… Když jsem pak projížděl kolem střídačky, pár pánů po mě hezky řvalo. Radši jsem rychle odjel.

Znáte všechna ta sprostá slova, co vám byla adresovaná?
Jo, ty znám. (rozesměje se)

Říkáte pan Pilař a pánové ze střídačky. Stejně oslovujete i nové spoluhráče v pardubické kabině?
Ne, tam mi dovolili tykat. Já však musím mít k těmto hráčům nějaký respekt.

Poprvé jste hrál před takovou návštěvou a kulisou. Nebál jste se?
Na dorostu tolik lidí nepotkáte, to je fakt. Už když jsme přicházeli poprvé na led, byl slyšet obrovský pískot. Říkal jsem si pro sebe, že se z toho hlavně nesmím… Hlavně se nebát. V zápalu boje jsem už nic nevnímal.

V Hradci jste nastoupil místo zraněného Tomáše Marcinka. Myslíte, že se v kabině hlavního pardubického týmu udržíte i v dalších dnech?
Vůbec nevím. Uvidíme, co se stane po zápase, jestli půjdu do juniorky nebo do staršího dorostu.