VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Sprdnout kabinu na dvě doby? To Sekera uměl

Pardubice - S Pardubicemi vyhrál první titul. Legendární hokejový trenér vzpomíná na zapomenutou Haškovu výstroj nebo nabídku snů z Karviné.

28.12.2014
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: DENÍK/Luboš Jeníček

V hokejové kabině vládl přísnou rukou. Vždycky a bez výjimek. Byl pes na disciplínu a dochvilnost.
Hráčům klidně ujel. Nebyli včas na místě odjezdu? Nezájem. Dostaňte se na zápas nebo domů, jak chcete. Tvrdé metody mu přinesly úspěch. HORYMÍR SEKERA dokázal jako první dovést Pardubice v roce 1973 k mistrovskému titulu. Tým tehdy táhla bájná lajna Martinec – Novák – Šťastný, kterou on složil už v dorostu. Druhý titul pak v Pardubicích přidal v roce 1987 coby asistent.

Co dělá teď? Užívá si důchodu, stále sleduje hokej a hlavně: Pořád chodí včas.
Rozhovor byl domluvený ve tři hodiny odpoledne. Legendární trenér ve svém modrém voze přijel radši o pět minut dříve, jak velí jeho tradice.

Příští rok mu bude 88 let, přesto vypadá hodně čiperně, sice je po operaci kolenou a při chůzi se musí opírat o hůl, ale hlava myslí stále na hokej. „Manželce jsem řekl, že chci o Vánocích lyže. Ale asi je nedostanu," šibalsky se usměje muž, ze kterého měla vítr nejedna hokejová generace. Ale většina hráčů, co mu prošla rukama, pak uznala: Ten jeho pedantský přístup měl smysl!

Zdraví pořád drží?
Ale ta kolena mě zklamala, musel jsem na operaci (usměje). Myslel jsem, že vydrží víc.

Na hokej ale stále v Pardubicích chodíte, viďte?
Za první půlku sezony jsem byl asi jenom čtyřikrát, byli jsme dlouho na chatě. Ale zase vždycky, když jsem vyrazil, tak bylo vítězství.

Co chuť vyrazit do kabiny 
a hráče pořádně nabudit? Pořád ji máte?
Trenéři svůj mančaft znají dobře. No, ale někdy bych tam vletěl, to víte (usmívá se). Když jsem ještě trénoval a tým vyhrál třeba tři zápasy po sobě, udělal jsem v kabině před dalším zápasem velkou bouřku i kvůli blbině, třeba jenom kvůli rozepnutému poklopci. Aby kluci nebyli moc nahoře.

Fungovalo to?
Mně jo. Jak kluci vyhrají pár zápasů, někteří přestanou chodit po zemi. Oni si hráči asi mysleli, že jsem blbej. Občas si chodím do kabiny pokecat s Bohoušem Šťastným (vedoucí mužstva Pardubic) a nedávno jsme se o tom bavili. Vzpomínali jsme, jak dostávali co proto i za jednu zkaženou přihrávku. Dnes jsem mu už mohl říct: Bohouši, já to dělal kvůli tomu, že jste si pak řekli, ať mi ten vůl nenadává, dám si na nahrávku majzla.

A co on na to?
Že na tom něco opravdu 
bylo.

Horymír Sekera vzpomíná, Jak přišel do Pardubic Vladimír Martinec:
„Koncem ledna jsem převzal starší dorost. Předseda klubu za mnou přišel, že trenér mlátí kluky hokejkou a vyhodili ho. Mančaft byl na ocase, sestoupili jsme. Ale tenkrát byla tuhá zima, já objížděl rybníky a hledal vhodné kluky do týmu. Našel jsem takhle Nekolu, Bažanta, Šťastného… Jednou tady pak hrálo áčko Lomnice nad Popelkou. Náhodou jsem se byl na zápase podívat, ani nevím proč. Ale jeden klučina se mi tam hrozně líbil, vypadal hodně mladě, tak jsem se začal zajímat, kdo to je. Zašel jsem za ním po zápase, jestli by nechtěl k nám, hned řekl, že ano. Klub nám říkal, že mu musíme na oplátku něco dát. Vyřazovali jsme výzbroj, tak jsem jim navrhl, ať si přijedou pro dresy a chrániče. Odjeli s plnou dodávkou a Vladimír Martinec byl náš."

Na vás se vždycky vzpomíná jako na velkého rasa, který 
hráčům nic neodpustil. Nevadí vám to?
Vždyť to tak bylo. Já na hráče byl vždycky tvrdý, ale zase férový. Bylo jedno, jestli špatně přihrál Martinec nebo kluk z posledního útoku. Všichni dostali stejně.

Drsnější snad byl už jenom 
sovětský trenér Viktor Tichonov, ne?
On s tímhle stylem měl neskutečné úspěchy, hráče držel vyloženě u huby. Jednou jsme si proti nim zahráli, poslali nás v srpnu na turnaj do Ruska. Byli jsme tam týden a on ani jednou nebyl na ledě.
Jenom stál na střídačce. Když ale někdo něco ošidil, hned si ho zavolal a poslal ho do kouta dělat kotrmelce.

Zamlouval se vám jeho styl práce?
Docela jo, z hráčů uměl vyždímat maximum. Ale zase se snad ani neuměl usmát. 
A když jo, tak asi na půl sekundy, pak zase nasadil ten svůj kamenný obličej.

Víte, co mi nikdy nešlo na rozum? S Pardubicemi jste v roce 1973 vyhrál první československý titul a následoval odchod do provinční Karviné. Proč?
Hráli jsme tam jednou turnaj, a po něm za mnou přišli 
z Karviné, jak mám prý v Pardubicích dlouhou smlouvu. Já řekl, že do konce sezony, 
a oni, kolik tady beru. Hned jsem jim opáčil, že tohle je nemusí vůbec zajímat. Jenže pak mi nabídli neskutečné podmínky. Mistr v Tesle tehdy bral 3 tisíce, oni mi dali 
11 tisíc. Takže abych byl upřímný, odešel jsem tam kvůli penězům, není co zapírat.

To se asi Pardubice cukaly, když jste řekl, že chcete pryč. Nebo se pletu?
Nechtěly mě pustit. Tehdejší předseda Sýkora nechal odejít v té době Střídu do Německa. Řekl jsem jim na schůzi, že když pustili jeho, mě by mě mohli taky. Domluvili jsme se.

Jenže v Pardubicích jste postavili extrémně silný tým, vypiplal jste si v něm jednu z nejlepších útočných řad té doby Martinec – Novák – Šťastný. Nebylo vám to pak zpětně líto?
Bylo. Jenže si vezměte, že největší hvězdy měly v Pardubicích třeba tři a půl tisíce a já si najednou mohl přijít na peníze z jiného světa. Ale ten tým byl hodně silný, to máte pravdu. Vezměte si třeba Petra Hemského (otec Aleše Hemského a bývalý sportovní manažer Pardubic), to byl skvělý hokejista, jenže já pro něj v mančaftu neměl vůbec místo. On je na mě naštvaný ještě teď. A právem, na tým měl. Než jsem nastoupil k áčku, podařilo se nám dvakrát vyhrát republikové mistrovství dorostu a z těch 25 kluků hrálo pak 19 ligu. Petr byl mladší. Ze starších byl vpředu jen Standa Prýl, toho by Petr nenahradil, vzadu jsem měl Frantu Panchártka a beka hrát 
Hemský navíc ani neuměl.

Dvakrát jste se do Pardubic vrátil, ale už jenom jako asistent. Nebylo to málo na člověka, který udělal historický úspěch 
a vyhrál první titul?
Já stejně ale dělal prvního trenéra. Ota Mareš (v roce 1977) si mě vzal, protože věděl, že ode mě něco chytí. Karel Franěk (1984 – 87) byl pak rád, že mě v týmu má už jenom kvůli tomu, že já mu dělal 
v týmu pořádek.

Dominik Hašek ve své autobiografii vzpomíná, že tým Karla Fraňka zprvu moc nebral. Vážně z něj zpočátku neměl žádný 
respekt?
Kluci, co byli na hraně týmu, tak ho brali. Ale ti, co něco uměli, tak nejdřív ne. Karel se taky do těch řadových hráčů pustil, vynadal jim. Šejbovi s Janeckým ale už ne. To já se s nimi nemazal a vím, že Ota Janecký mě nemá rád dodnes. Byl to neskutečný hokejista, ale já mu nic neodpustil. Když byla potřeba vyprášit hvězdy, poslal na ně Franěk mě.

Držel jste mu v týmu pořádek 
a on měl na starosti hokej?
Takhle to bylo. Ale nevadilo mně to. Spolu nám to fungovalo dobře, doplňovali jsme se. Nikdy jsem to nedělal tak, že bych hráče vzal někde stranou do kanceláře. Když byla potřeba něco říct, tak zásadně přede všemi. Před celou kabinou. Vím, jak by to totiž dopadlo. Hráč by přišel do kabiny a jen by řekl: „Poslal jsem ho někam…" Když přišel problém, zásadně jsem ho řešil přede všemi.

Myslíte, že se vás hráči i báli?
Dominik Hašek ve své knížce píše, že se pana Sekery bál (usmívá se). Vedl jsem ho už v dorostu a byl to pan brankář. Ale když dostal blbej gól, tak jsem mu to vytkl, s tím jsem neměl problém.

V knize vzpomínal i na to, jak jste jednoho hráče popadl za drátěný košík, cloumal s ním a řval na něj nes… mě. Vážně?
To jsem udělal jednou. Hráli tady nějací bratři 
Zavoralové, dnes tady ještě dělá pokladníka u mládeže jejich táta. Nebyli špatní, vůbec ne. Ten starší ale udělal nějakou chybu, já mu ji vytkl, on kýval, že rozumí. Jenže jakmile šel na led příště, udělal to samé a my dostali gól. Tak jsem se tenkrát naštval a popadl ho za košík. Jeho táta mi pak říkal, že jsem mu měl dát pár facek. Ale to se nikdy nestalo.

Věděl jste, že na někoho řvát vůbec nesmíte?
Třeba na Jirku Seidla. 
I když udělal chybu, tak jsem ho nechal být. Viděl jsem, že jemu tenhle přístup spíš škodí, než že by prospíval.

Měl jste mezi hráči i své 
oblíbence?
Ale ano, jen to nesměli moc poznat. Rád jsem měl třeba Tondu Slavíka, to byl lotr. 
A řeknu vám jedno, za toho bych dodnes dýchal.

Dost si taky od vás vzal. Vzpomínám, že když trénoval krajskou ligu v Chocni, hráči nevěřícně zírali, jak po nich dupe…
Tomu věřím (usmívá se). Taky jsem říkal Vláďovi Martincovi, když šel dělat v roce 2004 opět áčko a vzal si k sobě Šejbu, že měl volit jinak. 
Vláďa je hodný chlap a potřeboval někoho drsnějšího. Měl si k sobě vzít právě Tondu Slavíka, on by mu udělal pořádek v kabině a Vláďa by si tým jen tak už kočíroval. To udělal chybu.

Lákalo vás pracovat s hráči, 
co sem tam odmlouvají a vy si je musíte zkrotit?
Vždycky jsem říkal, že hokejista nesmí být moc hodnej. Co já se nachodil do škol vyjednávat a žehlit průšvihů. Hokejista musí být trochu 
sígr. Jen dva jsem měl fakt strašně hodné, mladý Martin Střída a Miloš Hrubeš, to byli kluci, na které se mi ani nechtělo zvýšit hlas. Střída měl třeba docela často rýmičku, tak sem tam vynechal v dorostu trénink, jindy zápas. 
Já mu to dlouho vytýkal… Najednou jsme vyráželi do Jihlavy, on přišel před odjezdem, že by radši zůstal doma. Já mu řekl, že je mi to jedno. „Jsi na sebe opatrný, tak buď."

Naštval se?
To nevím, ale nakonec řekl, že pojede. On byl ovšem tenkrát fakt marod, poznal jsem to až v Jihlavě. Ale chtěl mi dokázat, že se umí fakt kousnout. Tátu měl v Německu, tak si mě předseda klubu 
Sýkora dobíral, že mu ho supluju. Vzpomínám ale taky, že jedna maminka, byla už vdova, za mnou třeba přišla, že z ní si syn nic nedělá, ať mu prohlédnu žákovskou knížku a domluvím mu kvůli známkám.

Těšilo vás, když jste někoho cepoval v dorostu a on pak udělal velkou kariéru?
A jak. Třeba když nedávno jmenovali Dominika Haška členem Síně slávy v NHL, radoval jsem se strašně. A přitom jsem vzpomínal.

Na co třeba?
Například na to, jak studoval pedagogickou fakultu a my jeli do Litvínova, kde jsme den před zápasem spali. On potřeboval přijet až v den zápasu, protože dělal ve škole zkoušku. Neměl jsem s tím problém, jen mu říkám: „Hlavně si všechno zabal." Všechno klaplo, on přijel, v šatně se kluci strojí a najednou Dominik přišel zkroucený a říká: „Nezlobte se, ale já zapomněl doma lapačku a vyrážečku."

To jste měl asi radost…
Řekl jsem mu, že je blbej. 
A půjčili jsme si tyhle dva kousky v Litvínově. Byly to šunty, strašný šunty. Jemu to ale bylo jedno, stejně je tam vychytal a my vyhráli. Strašně se mi na něm líbilo, jak nesnášel porážky, nikdy a v ničem.

Jak se to projevovalo?
Když jiný gólman dostal na tréninku blbej gól, tak mu to bylo jedno. Byl to trénink. 
Hašek? Pokud mu dal někdo gól a jenom se u toho usmál, honil ho po ledě tak dlouho, až ho chytil a přetáhl hokejkou. Přísahám, že tak to opravdu bylo. Nesměl dostat gól. Pro něj neexistoval trénink, on měl pořád zápas.

Už v dorostu jste tušil, co by 
z Haška mohlo vyrůst?
Výjimečný byl už tam, dalo se to předpokládat, byl to skvělý hokejista. To bylo to samé jako s Jágrem. Když sem přijelo Kladno s ním, vždycky vyhrálo. Jakmile se objevil 
v týmu soupeře, bylo po srandě. Ve 13 letech klidně hrál 
za dorost.

Připravovali jste se na něj?
To zkoušel každý, ale všechno bylo marné. Na Jágra zkrátka nikdo nestačil.

Autor: Pavel Ryšavý

28.12.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Národní házená: Opatovičtí měli pevnější nervy v penaltové loterii

Ivan Hlas

Pernštejnská Fortuna láká na Spirituál kvintet, Ivana Hlase i Ivo Jahelku

Studánka se chce do dvou let vrátit do ŽBL

Pardubice – Odvážný plán. Jmenuje se návrat do ŽBL. Sice do dvou let, ale je vskutku smělý. Za necelé dva měsíce zahájí mistrovskou část nové sezony 2017/18 prvoligové basketbalistky BK Studánka Pardubice. 

Víkend v Rosicích: v zahradě železnice a na kolejích Hurvínek

Rosice – O víkendu se na rosickém nádraží uskuteční setkání majitelů zahradních, parkových a modelových železnic, některé větší typy nabídnou i svezení. 

Pardubickou Dubinu protne cyklostezka. Povede napříč sídlištěm

Pardubice – Ve městě přibude cyklostezka, protne jedno z největších pardubických sídlišť. „Město vypsalo výběrové řízení na zhotovitele stavby cyklostezky, která povede centrální osou sídliště Dubina, severovýchod – jihovýchod,“ uvádí mluvčí Magistrátu města Pardubic Iveta Koubková.

Házenkářský memoriál večer vystřídá posvícenská zábava

Opatovice nad Labem – Opatovický oddíl národní házené pořádá na svém hřišti v sobotu již 35. ročník memoriálu Jaroslava Dostála a Karla Dvořáka. Klání začíná v 8:30 hodin. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení