Pár časových pásem, totálně jiný styl života, hodně času v letadle, několik tisíc kilometrů od svých Pardubic, zato kousek od Číny? Žádný problém. Útočník 
TOMÁŠ ZOHORNA (28) si na druhém konci světa zvykl.

V Chabarovsku se stal druhým nejproduktivnějším hráčem týmu, hned ve své první sezoně v KHL se zařadil mezi opory.

A osvojil si i ruské standardy veřejné dopravy. Rychle pochopil, jak fungují „domácí taxíky": „Objednáte si směr, jakým jedete a někdo vás tam pak, třeba na cestě domů z práce, vyzvedne. Vyjde to docela levně," říká pardubický odchovanec, který od úterý nastoupil do přípravného kempu národního týmu před mistrovstvím světa.

Jaký byl z osobního pohledu ruský rok číslo jedna?
Času na ledě jsem měl dost, takže můžu být spokojený. Hlavně na začátku jsem si ale musel zvykat na ruskou mentalitu, jiný styl hokeje, života… Mám pocit, že tak nějak 
od Vánoc už to bylo v pohodě, snad jsem vyloženě nezklamal. Jasně, že to mohlo být lepší, 
ale na první rok to, doufám, vyloženě zlé nebylo.

Jak velkou roli hrál ve zvykání na Rusko spoluhráč Jan Kolář, který hraje KHL už tři a půl roku?
Hodně velkou, věděl, jak všechno funguje, dost mi pomohl. Pro mě to pak bylo o hodně snazší, že když jsem 
v něčem plaval, vždycky se dalo jít za ním.

Celou dobu jste tam byl sám 
bez přítelkyně?
Na začátku to bylo na střídačku, měsíc byla tady, měsíc u mě v Rusku. Ale po Vánocích přiletěla už za mnou a se vším mi tam pomohla. Najednou šlo všechno v Rusku lépe.

Aha, takže ten výkonnostní progres po Vánocích nebyl tak úplně kvůli pomoci kamaráda Koláře…
Za vším byla přítelkyně (směje se). Patří jí velký dík, 
co tam všechno pro mě udělala. Pro hokejistu je důležité, když se najednou nemusí 
o všechno starat sám.

Chabarovsk do play off KHL ve své historii postoupil jenom jednou. Jak ambiciozní Rusové kousali, že to ani letos neklaplo?
Vedení klubu play off určitě chtělo. Fanoušci, když to řeknu blbě, jsou na to, že sezona končí brzy, zvyklí. Takže jsme je nezklamali, ale ani nepotěšili.

Tým na play off ani neměl?
Právě, že měl. Myslím, že kvalita, abychom aspoň bojovali až do konce, tam byla. Utekl nám začátek, nedávali jsme tolik gólů a pak se nám už nepodařilo ztrátu dohnat.

Prezidentem klubu je Alexander Mogilnyj, bývalá ruská ofenzivní mega star. Jaký je jako šéf?
Pro Rusy je to pořád velký hrdina.

Moloděc!
Přesně tak (usměje se). Oni tam mají titul Mistr sportu a přesně tím on je. Lidé ho mají hodně rádi. Párkrát jsme ho taky potkali, umí anglicky, 
což je super. Občas nám i radil, přišel do kabiny a řekl, co bychom mohli dělat jinak. 
Ale celkově jsme s ním moc do kontaktu nepřišli. Jako prezident měl na starosti jiné věci 
v klubu. Celkově na mě působil jako dobrý chlap.

Po sezoně ke kabině ani žádný kritický projev neměl, že neklaplo play off?
To ani ne, tam už to nebyla potřeba. Ale během sezony bylo cítit hodně, že není spokojený a chce nám nějak pomoci, aby se tým zvedl. Škoda, že to nevyšlo.

Máte nějaké zprávy, co se bude 
v Chabarovsku dít teď přes jaro a léto?
Nemám, nevím, jestli zůstane trenér. Odcházejí dva Švédi… Já smlouvu mám dál, uvidíme, koho se podaří podepsat.

Američan Ryan Whitney nedávno popisoval svoje zážitky 
s Ruskem: krvácejícího pacienta v čekárně, sestru, co měřila tlak s cigaretou… Taky jste musel něco překousnout?
A to byl jenom v Soči (směje se).

Takže jste jeho upřímné vyznání četl…
Četl (usměje se). Dva dny před naším příletem se v Chabarovsku prohnala vichřice, takže cesta z letiště moc dobře nevypadala, nepořádek, popadané stromy… Jste trochu nervózní. Ubytovali jsme se 
v takovém starším hotelu, pocity jsem měl chvíli docela smíšené. Říkal jsem si, kde to jsem.

Zlomilo se to?
Den za dnem to bylo lepší. Nakonec jsme si tam my, cizinci, udělali takovou dobrou partu. Čas jsme trávili spolu, nakonec mi to tam nepřišlo špatné.

Rusové nebrblali, že si tam špitáte něco stranou?
Skoro nikdo z nich neuměl anglicky, my zase rusky, takže jsme se moc nebavili. Brali to v pohodě.

Jediným šokem tedy byla vichřice, jinak všechno klapalo?
Ano. Je potřeba si uvědomit, že jdete do jiné země, vy se musíte přizpůsobit jí, ne ona vám. Chabarovsk je hezké a moderní město. Nebyl pak jediný problém.

Mají místní lidé rádi hokej?
Docela jím žijí. Hraje se tam ještě bandy hokej, ten je 
v Rusku strašně populární, tak se chodí fandit i tam. 
Moc jiného se v té zimě asi dělat nedá.

A co s vámi dělaly dlouhatánské přelety od čínských hranic přes celé Rusko?
Docela jsem se toho bál. 
Ale zase tak strašné to nebylo. Když jsme letěli směrem na Moskvu, kouknete se na pár filmů, přečtete nějaké knížky, najíte se, na dvě hodiny usnete, večer přistáváte na místě a jdete spát. Tohle nebylo těžké. Cesta zpátky byla horší. Letělo se na noc, takže byla potřeba spát, což byl někdy trochu problém.

Prášky na spaní nepomohly?
Rusové jsou na ně zvyklí a sypali je do sebe, já je nepoužíval. Vždycky jsem nakonec nějak zabral.

Nejblíž to máte do Vladivostoku, ze kterého přišlo směr Chabarovsk před sezonou pár hráčů 
i prezident Mogilnyj. Bere se zápas s ním jako derby?
Jo, je za rohem. Teda na ruské poměry, 700 kilometrů od nás (směje se). Je to jak Pardubice, Hradec. Jen těch 15 kilometrů je v Rusku malinko delších.

Rivalita tam ale cítit je?
Je, tím spíš, když tam proběhla ta výměna. Tyhle zápasy mají náboj.

Co vysněná čínská zeď, viděl jste ji?
Nebyl čas, ale pořád je v plánu (usměje se). Je to nějakých 300 kilometrů, rád bych se na ni někdy podíval, ale uvidíme, jak to vyjde.

Takže žádný zajímavý výlet se nekonal?
Po sezoně jsme jeli do Komsomolsku, vlakem to trvalo devět hodin, mají tam továrny na letadla a ponorky.

Kam všude vás pustili?
V továrně na železo nebyl žádný problém, do dalších dvou, kde dělají ty ponorky a letadla, nás už nepustili. Zastavili jsme před továrnou, cizince vysadili, poslali nás do nějakého muzea a Rusové pokračovali dál.

Vzpomínám, jak jste v létě říkal, že rodiče uvažovali, že by se mohli přijet do Chabarovsku podívat Transsibiřskou magistrálou. Povedlo se?
Tak tenhle výlet se neuskutečnil a asi ani neuskuteční (usmívá se). Asi nikdo za mnou vlakem ty tři týdny nepojede. Navíc pro jistotu nejspíš musíte být zamčený celou dobu 
v kupéčku, aby se vám něco nestalo.

Cítíte na sobě, že rok v Rusku vás někam posunul?
O to mi šlo a snad ano. 
Hokejově je KHL asi nejlepší v Evropě, bylo to dobrodružství, něco nového a zahrál jsem si dobrý hokej.

Chytat pohyblivé Rusy ale nebyl med, že ne?
Téměř všichni jsou, co se týká bruslení, nadupaní. Letci… Možná jsem jen nečekal, že se tam bude hrát méně do těla než u nás. Chodí tam nejlepší hráči ze Švédska, Finska, Česka… Úroveň KHL je vysoká.

Takže jste i dobře nachystaný se porvat o mistrovství světa?
Doufám. Teď jsem měl týden volno, mohl se dát dohromady, být chvíli doma. Na reprezentační sraz jsem se těšil hodně a o to víc, že tady je i brácha Hynek. Snad oba vydržíme co nejdéle a zahrajeme si spolu nějaký zápas.

Navíc máte člověka, co vám bude nosit hokejky a bágl…
Přesně (směje se). Brácha je mladej, bude dělat všechno na pokoji.

Může být z KHL na mistrovství světa blíž než z extraligy?
Šance je vždycky, ale každý rok je to stejné. Chcete na srazu nechat všechno, odmakat ho. Ale hodně záleží na počtu kluků, co dorazí z NHL. Nikdy nevíte, musíte ze sebe dostat úplně všechno a věřit, že to klapne.

Abyste na tři týdny odjel zase do Ruska…
Jako jestli bych nebyl radši taky chvíli doma (usmívá se)?

Neříkejte, že se vám tohle hlavou nehoní po roce v Chabarovsku.
Je to součást kariéry, reprezentovat budu vždycky strašně rád. Těší mě, že jedu na kemp a pak uvidíme, co přijde dál. Zase se tam rýsuje hezká pardubická klika.

Za to na Dynamo, jak bídný má letos ročník, je hodně smutný pohled, co?
Myslím, že každý z nás, kdo je venku, výsledky celý rok sledoval a sleduje. Držím klukům celou dobu palce, aby se zachránili. Snad ten poslední zápas s Karlovými Vary v pátek zvládnou.