V neděli svědomitě zapálím svíčku na ozdobeném věnci. Ale ráda bych věděla, co je vlastně advent.

Latinsky Adventus je v překladu příchod. V tomto období čekáme na příchod Spasitele. V křesťanském světě je advent pobídkou ke zklidnění, ztišení a modlitbám. Lidé by měli nadcházející dny prožívat v půstu a rozjímání. Jenomže my, Češi, jsme byli vždycky tak trochu neznabozi a provokatéři. Proto si naši předkové vytvořili adventní obchůzkové postavy, které jsou skoro masopustní. Barborky, Lucky, Ambrožové, Matičky Boží a Mikulášové mají dvojí roli: obdarování a trestání. Rozdávají cukrovinky, ale zároveň drží v ruce metlu.
Advent je takové mystické období, jakoby stvořené pro čarování. Třeba barborky, třešňové větvičky vykvetlé o Štědrém dni, jsou malým kouzlem.

Ano, o svátku svatého Ondřeje, který je patronem zamilovaných, začíná období milostné magie. Šlo o zvyky, které nyní provádíme o Štědrém dni: lití olova, házení pantoflem, klepání na kurník nebo vaření knedlíčků se jmény případných adeptů na manželství. O Štědrém večeru se lidé ptali na prosperitu a zdraví rodiny. Věštili budoucnost třeba z cibulových slupek nebo rezavého nože, umístěného mezi chleba a vánočku.
Po svatém Ondřejovi následuje svátek Barbory.

Dívky oblečené v bílém rouchu se zeleným věnečkem na hlavě obcházely stavení. Rozčesaly si vlasy přes obličej jako závoj. Neustále mumlajíce opakovaly: modli se modli se modli se, až z toho vzniklo strašidelné „mulisi mulisi mulisi“. Dodnes se zachoval zvyk trhání třešňových větviček – barborek. To mělo jasná pravidla. Dívka čtvrtého prosince za svítání šla do sadu, kde ukousla tři větvičky. Nesměla s nikým promluvit. Tajně šla do své komůrky, vložila barborky do vázy a každý den je vodou ohřátou v ústech pokropila. Když jí na Štědrý den vykvetly, měla se do roka vdát. Barborka sloužila i k rozpoznání čarodějnice v davu lidí. Stačilo postavit se zády k oltáři a podívat se skrze větvičku stočenou do kroužku.
A máme tu svatého Mikuláše s družinou, nejznámější postavu adventního období.

Tato obchůzka má velké regionální rozdíly. Třeba na Valašsku chodí obrovské množství čertů v ovčích kožešinách opásaných řetězy s pravými volími rohy na hlavě. Zvoní kravskými zvonci a vytvářejí kolem sebe atmosféru hrůzy. U nás známe skupinku vytvořenou Mikulášem, anděly a čerty. Ale v minulosti s nimi chodila bílá Smrtka, která budila v dětech veliký strach. Národopisec Čeněk Zíbrt dokonce zaznamenal obchůzku na Litomyšlsku, kdy obcí prochází masopustní maškary – průvod vede Laufr a vedle kráčí biskup Mikuláš. Vše se prolíná dohromady. Inu, lidé neměli v tomto období příliš práce. Po Martinovi vymlátili obilí, a tak se bavili po svém. Vytloukali hospody a převlékali se do masek. A když se takový človíček převlékl za Kozlíka nebo Perchtu, ztratil identitu a nemohlo se mu vyčítat, že se opil a vyválel děvče ve sněhu.
Třináctého prosince má svátek Lucie. Jak probíhala obchůzka po staveních?

Lucie měla odmítnout svého pohanského nápadníka tím, že si vypíchla oči. Božím zázrakem dostala oči nové a ještě krásnější. Lucky měly v ruce čistou husí kosinku , v druhé držely dřevěný nůž namočený v krvi. To byl symbol trestu. Prošly mlčky celé stavení, nesměly říci jediné slovo. Byly zahaleny v bílém rouchu. Namazaly si obličej sádlem a foukly do mouky, tím se jim vytvořily hrůzostrašné bílé masky. Jihočeské Lucky měly na obličeji takové zobany z plátna nebo papíru, které známe z vlámských obrazů vypodobňujících doktory při morové epidemii. Lucky symbolicky očistily stavení od zlé moci. A hlavně – pečlivě prohlédly, zda se uvnitř nenachází kolovrat nebo vřeteno. Po svátku Lucie začínal zákaz předení. Naši předkové se světa mrtvých báli, důsledně dbali na to, aby se různými rituály a modlením pečlivě a hlavně navždy s nebožtíkem rozloučili. Měli strach, zda jim nebude ze záhrobí škodit. Proto se proti zbloudilým duším bránili trnovými větvičkami umístěnými na dveřích. Také zdobili svá stavení i různé předměty červenou barvou, která je symbolem života, lásky a především ochrany.
Vraťme se do světa jednadvacátého století. On ten dobrosrdečný chlapík Santa Klaus, který na nás číhá ze všech koutů, našeho Mikuláše silně připomíná.

Santa je původně Mikuláš, který se přeměnil v americký produkt průmyslu. Jeho jméno pochází z Nizozemí. Tam věří, že svatý Mikuláš, po jejich Sinteer Klaas, přijíždí s družinou černochů – „Černých Petříčků“ – z Afriky lodí do Španělska, kde přesedne na koně a dorazí do Holandska, aby rozdával na ulici dárečky. Hromadný přesun přistěhovalců do Ameriky se počátkem 19. století dotkl i obrovského množství Nizozemců. Když v 30. letech majitel firmy Coca Cola chtěl vytvořit rozsáhlou kampaň před Vánocemi, oslovil propagačního grafika, Švéda, aby vymyslel bájnou postavu, jež bude nápoje roznášet. Ten si vzpomněl na své dětství, kdy dárky ve Švédsku roznášel trpaslík Jul Tomten. Ale tolik prťavých lidí by nesehnal, tak vytvořil staříka v barvách Coca Coly, který se jmenuje Santa Klaus, což je zkomolenina toho holandského Sinter Klaase. Američané tedy nemají svůj symbol Vánoc, jak si myslí. Santa přišel z Evropy. A teď se vrací. Když se dnes zeptám dětí, jak vypadá Ježíšek, popíšou mi pána s fousy a v bíločerveném obleku.
Věřme, že nebude naše Jezulátko v domácnostech utlačováno a lidé si uvědomí, jak krásná je česká tradice. Ale pojďme zpátky k adventnímu období. Jak má správně vypadat věnec, na kterém zítra zapálíme první svíčku?
Adventní věnec je stejně jako vánoční stromeček germánským zvykem. Ale dělával se i v Čechách, dávaly se do něj drobné dárečky pro děti – pokroutky, kousek homole cukru, čertíci ze sušených švestek. V ústavech pro chudé děti v Německu vybírali do věnce milodary, někde ho věšeli ho jako lustr ke stropu. Na věnci mají být čtyři svíčky jako symboly čtyř adventních nedělí. Podle křesťanských pravidel by měly být tři svíčky temně fialové a jedna růžová. Třetí adventní neděle, kterou známe jako stříbrnou, je zasvěcená Panně Marii a jejímu děťátku, které nosí pod srdcem. Půst se maličko pomine, atmosféra dne je trochu odlehčenější. Ostatní svíce jsou tmavě fialové v barvách smutku a půstu.
Jsou nějaká pravidla při výrobě adventního věnce?

Každý si ho může vyrobit, dneska se prodávají polotovary ze slámy nebo z polystyrenu, do kterých se napíchají větve a svíčky. Nebo lze větve smotat do kruhu a uložit je do misky s vodou, vypadá to moc hezky. Jako výtvarnici se mi nelíbí, jak jsou mnohé věnce přeplácané – samé zlato, ozdobičky, muchomůrky… Chvojí je krásné samo o sobě a v tomto případě mnohem víc než jindy platí, že méně je více. V jednoduchosti je krása.
První adventní svíčka se rozhoří, my na sebe začneme být hodní, přestaneme myslet na předvánoční shon a posedíme v rodinné pospolitosti. Tak by to mělo být správně?

To by bylo ideální. Tento rituál je v dnešní uspěchané době dobrý k tomu, aby si lidé alespoň uvědomili, že nastal adventní čas. Je vhodný k tomu, abychom si toto období užili společně s našimi blízkými. Nemusíme jen poslouchat koledy, můžeme si společně doma zamuzicírovat. Není nic snazšího, než rozdat dětem dřívka, pokličky a píšťaličky a třeba i falešně si zazpívat. To, co člověk vyprodukuje sám, je daleko cennější než to, co do nás denně valí v obchodních domech. Vytvořme si v předvánočním čase pohodu, je pro nás velmi důležitá.