Tak vypadá zimní Pebbly Beach, kam jsme právě dorazili. Nepřijeli jsme sem ale obdivovat zdejší krásnou přírodu, nýbrž za klokany.
„Vždyť tady žádní nejsou!“ vyjede na mě rozčileně dcera. „Proč jsi nás vodil za nos?“ „Špatně jsi mě poslouchala. Klokani tady budou až zítra ráno za rozbřesku, teď někde vyspávají,“ vysvětluji a dodám: „Utáboříme se na kraji lesa a maminka nám připraví večeři. Brzy zalehneme, aby se nám ráno líp vstávalo.“

Obě moje chytré knihy, podle kterých cestujeme, jsou si ve věci těchto vačnatců zajedno. V jedné z nich se dokonce dočítám, že krotcí klokani, kteří zde žijí, rádi surfují na zádech ve vlnách. I když to tam stojí černé na bílém, moc tomu nevěřím. Ale že tu klokani za úsvitu spásají trávu, nám potvrdil i správce zdejšího národního parku, se kterým jsem po našem příjezdu mluvil.

Z toho nejtvrdšího spánku mě neprobudí budík, nýbrž Veronika: „Rychle, rychle vstávejte! Oni tam opravdu jsou! Snad padesát klokanů a vůbec se nebojí.“

Popadnu fotoaparát a pospíchám za dcerou. Velké stádo těchto zajímavých zvířat si pochutnává na rosou zvlhlé trávě. To bude asi ten důvod, proč se tu pasou před východem slunce. Jsou zde i matky se všemi svými mláďaty.

„Podívej, tamhle leze ven z vaku malinkatý klokánek,“ ukazuje mi Veronika, nadšením úplně bez sebe. Já ale zase úplně nadšený nejsem, protože je na focení ještě málo světla, a tak tento zajímavý pohled zůstane bohužel jenom v mých vzpomínkách.
Vtom se přiřítí Jakub a huláká: „Teda ty jsou veliký. V horách u Allena byli proti těmhle úplní prďolové.“

Za ním dorazí i Lenka. Jeden z největších klokanů k ní přihopsá, ona dostane strach a uteče. „Neboj se, on ti nic neudělá!“ volá na ni Veronika. „Podívej, můžu si ho klidně pohladit. Zkus to, mají úžasně hebkou srst na hlavě.“

Kolem Jakuba se najednou seběhne dobrý tucet zvířat a vzápětí jej slyším křičet: „Mizera, ukradl mi snídani! Vytrhl mi chleba přímo z ruky.“
Sotva to dořekl, Veronika utíká zpátky do tábora a vrací se s celým bochníkem. Klokani jsou jako diví. Očividně jim chleba chutná mnohem víc než okolní tráva.

„Zatracené sluníčko! Pořád ne a ne vylézt. Všechno, co jsem zatím nafotil, bude asi na nic!“ nadávám.
K fotografování potřebuji víc světla. Mám strach, že se klokani po východu slunce vrátí do lesa a já nebudu mít žádné pořádné záběry.
Konečně začínají první sluneční paprsky zaplavovat pláž a louku nad ní. Čím je slunce výše nad lesem, tím méně klokanů na pláži zůstává. Pro několik z nich je však vidina chleba silnější a neutíkají. Konečně mám dost světla a podaří se mi s nimi Lenku a Veroniku vyfotografovat. Klokani před nimi sedí na zadních a nespouštějí je z očí. Za okamžik je chleba sežraný a i tito dva „poslední mohykáni“ odskáčou do lesa.

Chvíli společně sedíme na pláži a pozorujeme vlny. Pak se pomalu vracíme zpátky do tábořiště a jako hladoví vlci se vrháme na vajíčka se špekem, která nám Lenka mezitím na tábořišti připravila.

„Než vyrazíme do hor, mohli bychom se ještě projít po pláži až na konec zálivu,“ navrhuji. „K moři se znovu dostaneme až kdovíkdy.“
„Třeba tam najdu nějaké zajímavé mušle,“ raduje se Lenka. „Zatím to všude byla slabota.“
Manželka je už léta vášnivou sběratelkou nejen mušlí, ale i neobvyklých kamínků.

Vycházíme z lesa. Pohled na moře je teď po ránu úplně jiný než včera před západem slunce. „Podívejte, tamhle na konci louky přece ještě jeden zůstal!“ raduje se Veronika. Běží dolů ke klokanovi a když k ní dojdeme, překotně povídá: „To je ten, kterého jsem naposledy krmila. Poznávám ho podle tmavých uší. On se vrátil a čekal tu na mě!“

Dcera si sedá vedle klokana na bobek. Ten se nejdřív na ni upřeně dívá a zřejmě čeká na chleba. Když Veronika žádný nevyndává, pohladí ji přední packou po rameni a na závěr dělá, jako by jí chtěl dát pusu. Po tomto dojemném rozloučení odhopsá zpátky do lesa.

Leoš Šimánek