Lví podíl na tom měla i představitelka titulní role, žákyně druhé a posléze třetí třídy Základní školy v Ničíně Helenka Součková, kterou si s nesmírnou chutí zahrála známá herečka Bára Hrzánová.

„Podobné přijetí jako v Pardubicích jsme zažili už hodněkrát, ale pokaždé mám pocit, že je to velký zázrak, pravděpodobně z nebe,“ svěřila se.

„Divadlo hraji profesionálně už dvacet let, a to v různých souborech. Myslím, že spousta mých úžasných kolegů a kamarádů se nikdy takového potlesku nedožila, ačkoliv své role hráli skvěle. Neměli však to štěstí dostat se do takového spojení, aby i hra takhle báječně rezonovala s diváky,“ sdělila herečka, která za tuto roli obdržela též cenu Thálie.

„Taková hra člověku nezevšední ani po pěti letech, kdy je na repertoáru. Dostat tolik dárků najednou a ohrnovat nad nimi nos, to by si snad herec ani nezasloužil vejít na jeviště, natož pak vystoupit před publikum,“ vyznala se Bára Hrzánová, jež se však během tohoto představení nesetkala jen s kladnými reakcemi.

„Máme takovou teorii, že v každém hledišti je pár čertů. Záleží na tom, jestli je společně s ostatními návštěvníky přepereme nebo ne, případně zdali nás budou rušit. Já už se teď nenechám, ale je pravdou, že dříve jsme pár ,kultovních’ představení odehráli,“ narážela herečka na některé negativní odezvy, které toto představení zobrazující období husákovské normalizace vyvolaly.

„Například v jednom městě se stalo, že tam bylo celé tři hodiny, které tato inscenace trvá, takové ticho, že by bylo slyšet propadnout špendlík. Jen na začátku se jedna paní zasmála velmi vřelým smíchem, ale potom rychle zmlkla. V polovině představení jsem mým kolegům žertem navrhovala, aby rozdali zbraně, ať je jasné, kdo je kdo. Nakonec jsme se šli hrdě poděkovat, pěkně s hlavou vztyčenou a slyšeli jen tři velmi krátké děkovačky. Pak za námi tajně do šatny přišla ta paní, co se jako jediná v sále zasmála, předala nám rychle dárek a zmizela, aby ji nikdo neviděl. Když jsme odcházeli z divadla, viděl nás nějaký pán a z auta se rval ven a hrozil nám. Naštěstí ho zastavila manželka,“ zavzpomínala Bára Hrzánová, podle níž šlo o zajímavou zkušenost. „Jednoznačně muselo jít o koupené představení z druhé strany, zřejmě v rámci bojové hry Poznej svého nepřítele. Bylo evidentní, že se prostě šli podívat na naši záškodnickou činnost,“ podotkla.

Anonymy pálí

„Také jsme jednou hráli v krásném divadle, kde však bylo hrozně těžké prorazit. Ve finále sice došlo na ovace vestoje, ale za nimi bylo něco cítit. O co šlo? Pochopili jsme to poté, co za námi přišla jedna paní a děkovala nám za to, co jsme dokázali. Tím, že šlo o menší město, kde se všichni moc dobře znají, vyprávěla nám, kdo v jakých funkcích za totality působil. Když potom museli všichni tihle bývalí komunističtí pohlaváři vstát, cítila se prý jak při sametové revoluci,“ pravila Bára Hrzánová.

Té ale i dnes přijde čas od času vulgární anonym. „Zřejmě se někde sejdou na schůzi, tam si rozdají úkoly, aby nezaháleli. Záhy mi přijde vlna hnusných anonymů. Nemá smysl se jimi zabývat, rovnou je pálím,“ přiznala herečka, pro níž je postava osmileté školačky Helenky Součkové životní rolí.

I díky výtečnému textu Ireny Douskové a režii Jiřího Schmiedta trefně komentuje svět dospělých v normalizačním Československu, které je plné prvomájových průvodů, stranického kariérismu, ale rovněž emigrací či vyhazovů z práce z politických důvodů.

Místy shovívavý a místy naopak poněkud černý humor je tvořen také konfrontací dospělého a dětského vidění světa.