VYBERTE SI REGION

„Divadlo je pevnou součástí mého života,“ konstatoval spisovatel Pavel Kohout

Pardubice - „Pardubické divadlo mám rád už mnoho let. Byla to první scéna, která po roce 1989 uvedla nějakou mou hru," svěřil se Deníku.

7.3.2016
SDÍLEJ:

Pavel Kohout ve Východočeském divadle v Pardubicích na premiéře hry Konec masopustu.Foto: DENÍK/Jiří Sejkora

Do východních Čech se známý spisovatel a dramatik PAVEL KOHOUT vrací poměrně často. Naposledy zavítal do Východočeského divadla v Pardubicích na premiéru hry Josefa Topola Konec masopustu, na kterou ho pozval režisér Břetislav Rychlík. Ten do sousedního Klicperova divadla v Hradci Králové chystá v poměrně blízké době dramatizaci nové hry Pavla Kohouta Vítězný únor.

Proč jste se rozhodl zavítat do Východočeského divadla v Pardubicích na premiéru Topolovy hry Konec masopustu?
Pardubické divadlo mám rád už mnoho let. Byla to první česká divadelní scéna, která po roce 1989 uvedla nějakou mou hru.

Jaké to tehdy bylo?

Bylo to tenkrát velmi dobrodružné. V té době jsem pobýval na Sázavě, jenže divadlo poslalo řidiče do jiné Sázavy. Než jsme přijeli do Pardubic, diváci museli čekat. Přestože je tehdy pustili na ulici, vydrželi a vrátili se do hlediště. Představení se zpožděním začalo a já se nestačil divit, co to vlastně herci hrají. Obrátil jsem se ke své ženě a zeptal se jí: „Kriste Pane, co mi to s mou hrou udělali?". A ona mi jen laskavě odpověděla: „Nic. Jen ji hrají česky".

V Pardubicích se však vaše tituly hrály poměrně často. V roce 1962 zde měla premiéru vaše adaptace románu Julese Verna Cesta kolem světa za 80 dní, v roce 1969 a v roce 1990 tu byly uvedeny inscenace August August, august. V roce 2005 přišel na řadu Král Colas Kolikátý. To je poměrně solidní výčet, že?
Ano. Divadlo je pevnou součástí mého života a to pardubické v něm má své nezastupitelné místo. Řadím ho mezi divadla skutečně poctivá, co trvale prokazují své kvality.

Nejnovější pardubickou inscenaci Topolovy hry Konec masopustu režíruje Břetislav Rychlík, který by měl v sousedním Klicperově divadle v Hradci Králové v budoucnu nastudovat vaši hru Vítězný únor. Čeho si na něm ceníte?
Břetislav Rychlík je v mém životě důležitou osobou. Je to skvělý režisér. Umí vyprávět příběh, dokáže si pohrát 
s imaginací, dovede diváka překvapit a ještě k tomu výtečně vede herce.

Jak se vám líbili ti pardubičtí 
v Konci masopustu?

Je to výborný soubor. Považoval bych si za velkou čest, kdybych se dožil ještě nějaké pardubické premiéry mé hry.

A že je z čeho vybírat…

Během svého života jsem napsal 55 her, z toho 54 z nich bylo uvedeno. Česká premiéra chybí u zhruba 15.

Jedna z nich, Vítězný únor, se chystá stylově do bývalého Divadla Vítězného února, dnešního Klicperova divadla v Hradci Králové. Jak se ni těšíte?
Nevím, jestli by zrovna výraz těšit se zněl profesionálně. Ale pokud se jedná o světovou premiéru, tak se u ní snažím být. V divadle pak víceméně žiji a opouštím ho až před hlavními zkouškami, kde už bych pak jen rušil.

Jaký to je pocit, když pak váš text dostane do ruky někdo jiný, který ho potom přetváří k obrazu svému?
Musíte si na to zvyknout. Když se člověk rozhodne dělat divadlo nebo film, tak prostě jednoho dne odevzdá svou práci k dalšímu tvůrčímu procesu.

A jaké dojmy má člověk pak, když vidí výsledek?
Myslím, že jsem měl docela velké štěstí. Viděl jsem například několik premiér své hry August August, august. Tři nebo čtyři z nich byly naprosto úžasné a zhruba stejný počet jich byl naopak strašných. Ostatní se pak pohybovaly někde mezi tím.

Jak pak reagujete, když hra nevypadá tak, jak byste si přál?

Vždycky se chodím děkovat a nikdy veřejně nesděluji dojmy ze své vlastní hry. Případné připomínky pak směřuji hlavně režisérovi a v krajním případě hereckému souboru.

Jaký je váš vztah k hercům?

Vážím si jich i proto, že mají tak trochu vazalské povolání. Jsou vlastně otroky tvůrců dané inscenace.

Vaše první divadelní hra měla premiéru v prosinci roku 1949. Od té doby jste divadlu věrný. Co pro vás osobně znamená?
Je pravdou, že od své první premiéry v roce 1949 jsem jich zažil opravdu hodně. Možná by to dnes už bylo i na zápis do Guinnessovy knihy rekordů (smích). Divadlo představuje celý můj život. Ne snad do té míry, že bych za něj chtěl pokládat život. Spíše jsem ho bral jako způsob, jakým si mohu svůj život užít. Život samotný je mi pochopitelně přednější než múza Thálie.

Jak hodnotíte současnou úroveň českého divadla?
Jsem přesvědčen o tom, že úroveň českého divadla se za poslední roky zásadně zvýšila. Když jsem před dvaceti lety zakládal Pražský divadelní festival německého jazyka, byla některá představení v Česku doslova zjevením v tom nejlepším slova smyslu. Dnes už to tolik neplatí. Nedávno jsem třeba viděl stejnou hru v německém a českém jazyce a ta česká verze byla lepší.

Pavel Kohout se narodil 20. července roku 1928 v Praze, kde také v letech 1947 až 1952 studoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Už během studií pracoval jako redaktor Československého rozhlasu, šéfredaktor Dikobrazu a dokonce jako kulturní atašé v Moskvě. Jako redaktor působil až do roku 1957, kdy se stal spisovatelem na volné noze. Píše hlavně básně, divadelní hry, filmové scénáře i rozsáhlé romány.
Známý je také tím, že prošel zajímavým osobnostním vývojem od počáteční bezvýhradné podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění až po účast na Pražském jaru a jeho nucený odchod do exilu v 70. letech minulého století, přičemž vždy patřil mezi ty nejaktivnější v daném proudu. V zahraničí se zařadil mezi naše nejúspěšnější samizdatové autory. U nás publikovat nemohl. Roku 1978 byl zbaven českého občanství a trvale žil ve Vídni.
Až po Sametové revoluci se mohly jeho hry začít znovu uvádět na českých jevištích. Momentálně asi nejčastěji nasazovaným titulem na tuzemských scénách je August August, august, Hráč a jeho štěstí či Ubohý vrah.
Na obou výchdočeských scénách se Pavel Kohout objevoval poměrně často. V roce 1962 měla dokonce v obou městech premiéru jeho adaptace románu Julese Verna Cesta kolem světa za 80 dní. V roce 1969 a v roce 1990 byly v Pardubicích nastudovány inscenace August August, august. V roce 2005 přišel na řadu Král Colas Kolikátý. Tento titul byl k vidění i v sousedním Klicperově divadle v Hradci Králové. Ve městě pod Bílou věží se inscenovala také řada jeho dalších her. Například v roce 1952 Dobrá píseň, v roce 1958 Taková láska, o rok později Sbohem smutku, dva roky na to Třetí sestra, v roce 1963 pak jeho adaptace Čapkova románu Válka s mloky. V roce 1990 byl v Hradci Králové na reperotáru rovněž titul Pech pod střechou.

Autor: Tomáš Dvořák

7.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Zraněný a opilý utíkal i lékařům

Chvaletice – Chvaletičtí strážníci hledali zraněného muže, který měl bezvládně ležet u kulturního domu vedle skupinky dětí.

Tradiční průmysl v Česku skomírá. A uvolňuje místo montovnám

Část stojírenského holdingu Vítkovice, ČKD Praha DIZ, Kovosvit MAS, jeden z následovníků Škody Plzeň Pilsen Steel i výrobce letadel Let Kunovice. To je pět tradičních značek českého průmyslu, které v současnosti čelí existenční krizi. Možná tedy v přímém přenosu sledujeme závěr transformace české ekonomiky zahájený po listopadu 1989. Kdo se včas nepřizpůsobil novým poměrům nebo se dál jednostranně orientoval na východní trhy, dnes zápasí o přežití. Svou roli v ekonomice naopak posilují podniky se zahraničními majiteli, na které často pasuje hanlivý termín montovny.

ON-LINE rozhovor s Jaromírem Duškem

Pardubice - Proběhl on-line rozhovor s náměstkem hejtmana a kandidátem na hejtmana Pardubického kraje za koalici Osobnosti Pardubického kraje Jaromírem Duškem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies