Čím vás zaujala hra Lovecké scény z Dolního Bavorska?
Po dlouhé době jsem měl pocit, že nemusím škrtnout ani větu a že to funguje. Zaujalo mě i to téma, v dnešní době jsme pod diktátem strachu. Sílí hnutí lidí, kteří chtějí své okolí zbavit všech cizích vlivů. Ta hra je přesně o tom. Začíná v roce 1949, kdy lidé různého vyznání i sexuální orientace cestují mimo své domovy. Dotyčná vesnice se tomu brání a vystrkává vše, co je jiné. Byť to Martin Sperr napsal v roce 1966, je to znovu aktuální text. I když v těch 60. letech to řešil přes sexualitu, pro nás je to hlavní linka příběhu, ale není to nejdůležitější téma. Jde o strach z cizího a potřebu dostat cizí pryč.

Máte pocit, že téma homosexuality už je dostatečně detabuizované?
Je to problém. Před rokem jsem připravil inscenaci Klec, která je o dvou transvestitech žijících spolu. Je to komedie, ale spousta lidí s tím má pořád problém. V inscenaci ale žádnou homosexualitu explicitně nerozehráváme. Homosexuál si chce nalézt ženu, mít s ní dítě a tyhle věci dělat ve stínu. Za Hitlera to byl hrdelní zločin a myslel si, že po válce by mohl žít normálně. Nikoho přece nevraždí a chová se lépe než někteří heterosexuálové. Říká si, proč i navenek nemůže být tím, kým je.

Ve hře se objeví i další jinakosti. Které byste vypíchl?
Je tam příběh rodiny ze Slezska, která do vesnice přijde za prací. Jde o gastarbeiterismus a o to, že někdo pochází z trochu jiné země a bere vám práci. To mi přijde jako hodně styčné ke dnešku, byť je to hloupé, protože máme strašně nízkou nezaměstnanost. Jinakost je tam i v chování. Je tam selka Marie, jejíž muž evidentně umřel na frontě, ale úředně není prohlášen za mrtvého. Ona žije se svým čeledínem. Je to rozumné, ale všichni ji pomlouvají, že je to cizoložství. Další postavou je Tonka, mladá holka, která jen nechce být ve vztahu. Nic špatného nedělá, ale je pro vesnici něčím, čemu nerozumí. I to je teď velké téma.

Není to i tím, že lidé radši řeší cizí problémy, aby nemuseli řešit ty svoje?
Přesně. Otázkou ale je, co je cizí problém. Podle mě je to všechno, čemu nerozumím. Myslím si, že v té vesnici se stejně všichni podvádějí. Dráždí nás všichni, kdo veřejně přiznají, že podvádí. Koukáme na ně skrz prsty, ale všichni na to myslíme. Tak se koukáme na porno a máme pocit, jací jsme hrdinové.

Myslíte si, že divadlo má potenciál změnit pohled veřejnosti na odlišnosti a radikalizaci umírnit?
V tom jsem hodně skeptický. Pokud by dokázalo, aby si to pár lidí připustilo v hlavě jako jiný úhel pohledu alespoň na deset minut, byl by to velký úspěch. Je ale zapotřebí, aby do něj lidé chodili často, jedna návštěva to nezmění. Ale nemyslím si, že by divadlo bylo zbytečné. Může z vás může vychovat lepšího člověka, který dokáže vést dialog. Ale nejde to tak, že přijdete do divadla a změní se vám svět.

Do hlavní role jste obsadili Petra Borovce. Podle čeho jste ho vybírali?
Znám ho z DAMU, dělal jsem jeho absolventské představení. Byla možnost, že by hrál dementa, ale toho hraje furt (smích).