Pardubický herec Josef Vrána se o prázdninách vypravil do ruského Permu, kde si v Divadle U mostu zahrál ve čtyřech ruských představeních v režii Sergeje Fedotova. A to dvakrát v Bulgakovově Mistrovi a Markétce a dvakrát v Panočce Niny Sadur.
Na režisérovo pozvání v Rusku vystupoval spolu se svými kolegy z Ostravy už vloni, tentokrát tam ale zamířil jako herec sám. Doprovázel ho fotograf Pavel Šmíd.

Jaká byla spolupráce s ruskými herci?
Jedním slovem bezvadná. Sergej Fedotov pracuje metodou Michaila Čechova, zabývá se více duševní stránkou herectví. Rusové jsou úžasní v tom, že svou duši opravdu otevřou a ohromně cítí a ctí partnera. Všichni jsou výborní herci, výlučné osobnosti, ale když hrají, tak všichni dohromady a nikdo nesóluje.

Měli jste nějaké problémy plynoucí z toho, že ruští herci hráli v ruštině a vy zase česky?
Myslím, že ne. Z role Javtucha v Panočce jsem měl v tomhle sice větší strach, protože je součástí trojice kozáků procházející celou hrou. Ale vymysleli jsme se Sergejem takový trochu klíč: je to opravdu starý kozák, většinou notně opilý, takže možná mluví nějakými dávnými starými jazyky zasutými v jeho hlavě.
A když jsme viděli, že je nějaký úsek složitější, že informací v češtině je hodně, mí spoluhráči část textu v roli zopakovali v ruštině. Když jsem například česky řekl: „Dej mi ten svitek, kde jsou Ježíšova slova“, oni rusky reagovali: „Ty po mně chceš svitek, kde jsou Ježíšova slova?“ a pokračovali dál ve své roli. Opravdu si myslím, že v komunikaci nebyl problém.

Jak vypadaly tamní zkoušky?
Tady jsme rádi, když v sezoně nabereme dva kvalitní mladé herce, absolventy škol. Fedotov jich přijal hned třicet. Třicet mladých lidí, kteří žijí divadlem absolutně, na nic jiného totiž nemají ani čas. Jsou přítomni na všech zkouškách, na všech představeních, mají k tomu dílny, cvičení, ale už jsou postupně začleňováni i do inscenací. Takže jsem přišel na první zkoušku a myslel jsem, že si pomalu budeme číst text, ale najednou se otevřely dveře a do zkušebny vešlo třicet lidí. Byl to trochu šok, ale musel jsem se naladit na jejich způsob práce.
Jinak jsme prostě naplno zkoušeli. Tam ani není možné, že by se proti režisérovi, navíc šéfovi divadla, někdo stavěl. To tam není zvykem. Nevznikala žádná nervozita, že něco nestihneme nebo že něco nejde. Jim jde jen o to, aby vše dopadlo a aby výsledek byl co nejlepší.

Co pro vás byl největší rozdíl mezi českým divadlem a tím v Permu?
Neustálý život představení. Například Panočka je jejich kultovní hrou. Hrají ji přes dvacet let, mají odehráno přes tři tisíce repríz. Znají ji tedy více než absolutně, ale zároveň se v rolích střídají, neustále drobně improvizují, vlastně pořád pracují. Každá repríza se hodnotí, je to takové představení po představení. Fedotov je i skvělý herec, karikuje chyby, dává tvrdé připomínky. Navíc jeden z jeho základních způsobů je ten, že herce v inscenacích mění. Herci znají všechny role a on při hodnocení představení řekne: zítra hrajeme tohle a v roli té a té vystoupí ten a ten.

Co jste si z cesty přivezl?
Někteří mí známí, vrstevníci, trávili část léta v lázních na ozdravných pobytech. Já svůj pobyt v Permu považuji také za takové lázně, co se mé profese týče. Jestli Sergej Fedotov něco nesnáší, tak je to používání vyzkoušených, naučených klišé. Zcela vědomě a někdy velmi důrazně to z vás otlouká. Je také zastáncem toho, aby se improvizovalo, samozřejmě v mezích pevné režijní koncepce. To pro mne bylo obohacující. I to, jak jsou tam lidé zvyklí na sebe slyšet a cítit partnera. To jsem si přivezl a chtěl bych to zúročit. Byla to pro mě taková ruská očistná lázeň. Celou cestu se mnou absolvoval můj dlouholetý kamarád, dnes světoznámý fotograf Pavel Šmíd, a i on byl prací Divadla U mostu fascinován.

Tereza Harbichová