Hostovali ve více než šedesáti zemích světa a jejich repertoár obsahuje více než dva tisíce písní – od vojenských a lidových až po rockové a muzikálové. Ty si se slavnými Alexandrovci, neboli Akademickým souborem písní a tanců Ruské armády A. V. Alexandrova, zazpívali na právě ukončeném turné po dvanácti vyprodaných halách v Čechách a na Moravě Petra Janů a Aleš Brichta.

Na cestách trávíte hodně času. Nestrádají vaše rodiny?
Snažíme se je v tomto směru nešidit. Je pravda, že když jsme zrovna na turné v zahraničí, musí se naše manželky starat o děti samy. Ale když jsme pak doma, kde máme taky stále hodně koncertů, všechno jim vynahrazujeme.

Vím o vás, že v souboru působíte už třiadvacet let. Kdo se vlastně může stát jeho členem?
Nové spolupracovníky hledáme v konkurzech. Musejí před tím absolvovat konzervatoř nebo jinou hudební instituci. Pokud vyhoví požadavkům, tak mají šanci se k nám dostat.

Jak náročné jsou ty požadavky?
Pro někoho velmi, pro jiného zase možná ne tolik. Například u vokalistů, členů našeho chóru, je striktní požadavek na velký rozsah hlasu.

Ten váš hlas obdivovali i dva papeži, před nimiž jste zpíval. Čím si jej udržujete v kondici?
Přijít o hlas – to je samozřejmě pro zpěváka vždycky noční můra. Aby se nenaplnila, tak například vždycky, když se ubytuji v hotelovém pokoji, okamžitě vypínám klimatizaci. Na cesty si s sebou beru i nějaké léky. A především se snažím pořádně spát, dodržovat režim a životosprávu.

Máte čas si během vašich vystoupení prohlédnout město, ve kterém právě pobýváte? Nebo okamžitě „balíte fidlátka“ a odjíždíte na další štaci?
Záleží, jak kde. Někdy čas opravdu nemáme, takže hned odjíždíme. Když jej ale máme, což se teď stalo třeba v Karlových Varech, tak se rádi po městě porozhlédneme. Měli jsme možnost tam navštívit muzeum Jana Bechera. Byl jsem velmi potěšen, protože vaši becherovku znám. Mám ji rád, mívám doma na celý rok tak dvě lahve, a když cítím, že mě škrábe v krku, tak ji používám jak lék. Zcela zaručeně pomáhá.

Jak už jsme zmínili, Alexandrovci vystupovali s řadou pěveckých hvězd. Na kterou nejraději vzpomínáte vy?
Všechno jsou to vzácní lidé. Z vašich interpretů určitě nezapomenu na Helenou Vondráčkovou, s níž jsem zpíval při její návštěvě Moskvy. A jako velmi zajímavou shledávám spolupráci s Karlem Gottem – společně jsme si „střihli“ Kalinku. Myslím, že to diváci ocenili.

Máte vůbec povědomí o tom, kolikrát v životě jste Kalinku zpíval?
To se těžko spočítá, protože ji zpívám prakticky na každém koncertu doma i v zahraničí. Je to vlastně taková značka našeho souboru, kterou publikum vždycky očekává. Tomu, kdo je pověřen zpěvem této písničky, se říká Mistr Kalinka. Teď jsem jím tedy já. Časem tuto výsadu předám někomu jinému.

Svého nástupce si sám zvolíte?
To ne, o tom, kdo bude dalším Mistrem Kalinkou, rozhoduje vždycky rada složená ze zástupců souboru. Navrhne několik kandidátů a jednoho z nich pak po pečlivém zvážení zvolí. Je to tedy přísně dodržovaný proces, který svým doporučením nemůžu přímo ovlivnit.

GABRIELA KOVÁŘÍKOVÁ