'Kolem proběhl bílej kůň a já ho nechal utéct'

Posledním loňským hostem pořadu PéHá, který každý pátek dopoledne živě vysílá Český rozhlas Hradec Králové, byl herec Stanislav Zindulka.

Narodil se v Jilemnici, hereckou kariéru začal v královéhradeckém divadle, dvaadvacet sezon odehrál v Brně. Od roku 1989 působí v Praze. Moderátorům Ladě Klokočníkové a Miroslavu Vaňurovi mimo jiné řekl: „V mém hereckém životě kolem mě proběhl bílej kůň a já jsem měl štěstí, že jsem na něj nasedl, že jsem ho nenechal utéct.“

Pane Zindulko, že vy jste u nás v hradeckém rozhlase jako doma…
Já se sem taky jako domů vracím. Můj vztah k rozhlasu je velice vřelý od začátku. K rozhlasu jsem se dostal už ve škole, protože mě učil umělecký přednes Josef Bezdíček, a to byl vynikající rozhlasový režisér. A ten mě vlastně poprvé přivedl k mikrofonu. Já jsem ten rozhlas vnímal jako úplně něco zázračného, co má úžasnou sílu. Začalo to někdy za války, kdy si naši tajně ten rozhlas poslouchali. Tenkrát tam byla cedule – poslouchat cizí rozhlas se trestá i smrtí – a přesto se lidé scházeli večer u toho, kdo měl rádio, každý ho neměl, a poslouchali. Dozvídali jsme se zprávy z celého světa a přinášelo to často naději.

Kdy jste poprvé přišel k mikrofonu – pamatujete si to? A měl jste trému?
Tak tréma byla veliká. Přišel jsem do studia na Vinohradech. Tenkrát stěny byly vykládané dřevem, navíc jsem se tam sešel s herci, které jsem znal víceméně jen z doslechu nebo z filmu. Bylo to jen několik vět, ale pro mě to mělo velikou cenu.

Kolik vám v té době bylo?
Asi jednadvacet, dvaadvacet let.

A co vaše první herecká vzpomínka? Kdy jste začal tušit, že se stanete hercem?
Věděl jsem to už ve svých pěti letech. Mé čestné slovo. Já jsem věděl, že nechci dělat nic jiného a už ve škole, v té obecné škole, když se mě někdo zeptal – chlapečku, čímpak bys chtěl být – tak já jsem říkal, že hercem. Je to tak.

A jak to přišlo v pěti letech?
Já jsem poprvé v pěti letech čuchnul k divadlu v Jilemnici, kde byl vynikající ochotnický soubor. V té době si troufli i na operu, dělali Prodanou nevěstu, a já jsem tam utržil svoji první roli komediantského kluka, co ukradne principálovi činky. A ta atmosféra mě natolik okouzlila, že mě to už nikdy neopustilo. Věděl jsem, že za tímhle kouzlem chci jít.

To je úžasné, protože dneska v osmnácti málokdo ví, co by chtěl dělat.
Nedávno o tom doma byla řeč. Já mám vnuky tak dvanáct, třináct, patnáct, šestnáct, kteří vlastně ještě nevědí, co chtějí dělat. No já nevím, nevím. Ti mně mohli závidět, to je úžasná věc, vědět od začátku, nasměrovat tomu celý svůj život. Celé moje studium na gymnáziu bylo poznamenané už touto volbou. Všechno jsem směroval k divadlu. Veškerou literaturu, knihy… Je to velké štěstí, velký dar, když se vám to, co chcete dělat, podaří.

Vy jste těch rolí prošel nepřeberné množství. Objevil jste se také v celé řadě seriálů: Vlak dětství a naděje, Ulice, Četnické humoresky a Bylo nás pět. Co pro vás znamenají seriály?
Jsou seriály a seriály. Je veliký rozdíl mezi seriálem Vlak dětství a naděje a Bylo nás pět a mezi těmi nekonečnými seriály, které zdaleka nemají takovou hloubku. Ale na ty seriály, o kterých jsem teď mluvil, vzpomínám velice rád. Konkrétně tedy na Vlak dětství a naděje. To byla vlastně moje první obrovská příležitost na mimořádně kvalitním textu se špičkovým režisérem Karlem Kachyňou a navíc s vynikajícím obsazením: s partnerkou Helenou Růžičkovou, s partnery staré herecké gardy jako byl Vladimír Hlavatý, Eliška Svobodová nebo František Husák.

Když jsme u těch seriálů, je jich teď mnoho. Vybíráte si nebo přijmete nabídku, když přijde?
Já jsem se tomu dlouho bránil. Upřímně řečeno, neměl jsem to zapotřebí, protože jsem měl práce vždycky dost a já se těch dlouhých seriálů, když člověk neví, co přijde pozítří, bojím. Protože dostanete text na jeden díl a nevíte, co se bude odehrávat ve druhém, v desátém, ó hrůza, v pětatřicátém díle. Ale teď třeba jsem natočil seriál, který se jmenuje Život je ples. Tak tam jsem dostal všechny scénáře, je to seriál časově omezený. Mohl jsem si je přečíst a zjistil jsem, že ta kvalita je nesporná. Jsou tam nádherné charaktery, je to úžasným způsobem obsazené, je tam plejáda vynikajících herců a hereček, tak ten seriál jsem s chutí přijal.

Ve východních Čechách jsme vás naposledy viděli, když se točil film Tomáše Magnuska Školní výlet. Co pro vás znamenala tato práce?
Tomáš Magnusek je velice zvláštní fenomén. Je to člověk neuvěřitelné energie a fantazie, který miluje staré herce. Všichni staří herci se v tom filmu sešli. Bylo to neuvěřitelné setkání lidí, se kterými bych se třeba už nikdy na place nepotkal. To je jedna z velikých zásluh Tomáše Magnuska. Mnozí z nich už třeba léta nehráli a najednou se objevili znova a ukázalo se, že stále mají co říct, že mají svou platnost, že ten obličej mluví a že mluví i jejich herectví.

Jak vzpomínáte na roky svého angažmá v hradeckém divadle?
Nezapomenutelná éra. Já jsem tady byl dvanáct let a znamenalo to pro mě neuvěřitelně mnoho. Strašně rád se sem proto vracím. Zažil jsem tady učednická léta. V Hradci jsem se vlastně sešel s těmi starými bývalými kočujícími herci, protože nedávno předtím byla divadla znárodněna, kočující společnosti byly rozpuštěny a ti herci, kteří celý život kočovali po venku, najednou byli ve stálém divadle. Oni měli svoji etiku, měli svoji zvláštní morálku, byli obdivuhodní. A já jsem byl šťastný, že jsem se s těmito herci mohl setkat. Taky tam jsem se dozvěděl bezprostředně historii divadla. Byl tu vynikající ředitel Milan Pásek. Navíc jsem tady vlastně začal celý svůj soukromý život. Našel jsem si tady děvče, založili jsme rodinu a měli dva syny. Základ celého budoucího života byl položen tady, v tomto krásném věnném městě Hradci Králové.

Vzpomínal jste na svá setkání se starými herci, které jste uznával. Jaké to je, když takovým hercem jste pro mladé vy?
Já to takhle nevnímám. Mám k mladým lidem a k mladým hercům myslím moc pěkný vztah. Sedm let jsem učil na konzervatoři, když jsem byl v brněnském angažmá. Mladé herce hodnotím spíš podle jejich zaujatosti, než zkušeností. A s radostí musím říct, že většina zaujatá je. Ke mně se chovají velice přátelsky a brzy ztratí ostych, to je v pořádku. Jsou to prostě mladí kolegové.

Ráda bych ještě zavzpomínala na Babí léto, protože za roli Edy jste dostal v roce 2001 Českého lva. Je to také film, který máte rád?
Je to jeden z filmů, který mám vůbec nejraději. Eda byl vlastně jedna z mých největších rolí, kterou jsem ve filmu natočil. Bylo to jedno z velikých štěstí na mé kumštýřské dráze. Za prvé vynikající scénář Jiřího Hubače, za druhé jeden z našich nejlepších režisérů Vladimír Michálek a za třetí neopakovatelné, skutečně hvězdné obsazení. Takový partner, jako byl Vlastimil Brodský, toho můžete hledat celý život. Takže ta práce byla radostná a tvůrčí. Bróďa byl jedním z mých největších kamarádů, které jsem v životě potkal. Takže to je s tím spojeno.

Letos na vás čeká oslava kulatých narozenin: osmdesátin. Už víte, jak bude vypadat?
Ještě to nemám rozmyšleno, ale jednu věc vím: v ten den bych si šel zahrát v některém z mých pěkných představení a prostě se proběhnout před svými věrnými diváky na jevišti.