Pražské Divadlo Bez zábradlí zavítalo v pondělí večer do Východočeského divadla Pardubice. Herci Zdeněk Žák a Veronika Freimanová se zde představili v úspěšné komedii Další roky ve stejnou dobu.

Tato inscenace je pokračováním hry Každý rok ve stejnou dobu, kterou měli pardubičtí diváci možnost zhlédnout v minulé divadelní sezoně. Obě tyto hry se v Divadle Bez zábradlí hrají již více než deset let a stále sklízejí velké úspěchy.

Schůzky v hotelu

Oba tituly vzešly z pera kanadského dramatika Bernarda Sladea. A obě hry mají v podstatě totožný děj. Dva milenci George a Doris se tajně scházejí v jednom hotelovém pokoji v Kalifornii vždy jednou ročně. Jejich životní partneři o tom nevědí, je to jejich tajemství. Slade rozebírá osudy této dvojice v rozpětí několika desítek let.

Zatímco první hra sleduje oba hlavní hrdiny v relativně mladém věku, druhý díl o poznání více akcentuje témata stáří a smrti. Pochmurné atmosféry se ale diváci rozhodně bát nemuseli. Celá inscenace je opět vystavěna na brilantních dialozích o vztazích, sexu nebo i výše zmíněném stáří.
Pro diváka, který přijde na inscenaci Další roky ve stejnou dobu neseznámen s obsahem prvního dílu, mohou být některé narážky na předchozí radosti a strasti hlavních hrdinů trochu nesrozumitelné, zážitek by mu to ale kazit nemělo.

Naopak divák, který viděl hru Každý rok ve stejnou dobu, si při sledování pokračování připadá jako doma. Oba hrdiny dobře zná, ví o nich první poslední a přesto se stále dozvídá něco nového.

Hra je rozdělena do šesti samostatných scén, z nichž se každá odehrává v jiném roce. Inscenaci lze pochválit za výborné tempo, takže i když se na jevišti objeví pouze dva herci a inscenace má takřka dvě a půl hodiny, tak diváci rozhodně nedostanou šanci začít se nudit.
Lví podíl na tom mají hlavně představitelé titulních rolí. Je vidět, že Zdeněk Žák a Veronika Freimanová (oba na snímku) jsou sehraný pár, který se v jednom hotelovém pokoji na jevišti potkává už pěknou řádku let.

Režíroval Menzel

Slavný režisér Jiří Menzel hru zrežíroval velmi nenápadně, hercům dává dostatek volného prostoru, který dokáží takřka beze zbytku využít. Menzelovi se rovněž podařilo vhodně vyplnit mezery mezi jednotlivými scénami, které jsou poněkud delší, jelikož si protagonisté musí převléknout kostýmy. Tyto pomlky vyplňuje dobová hudba, která dokáže události do časového kontextu zasadit lépe, než by to dokázalo třeba shrnutí historických událostí, které se v letech setkání Doris a George staly.

Pardubické publikum přijalo konverzační komedii Bernarda Sladea velmi vřele, Žák s Freimanovou se mnohokrát dočkali potlesku na otevřené scéně. Není divu, vždyť tento divadelní kus patří svým osvěžujícím a inteligentním humorem k tomu nejlepšímu, co česká divadla v komediálním žánru nabízí.

Lukáš Dubský