KONEC MASOPUSTU 80%Lukáš Dubský

Vrcholné drama Josefa Topola Konec masopustu má od soboty na repertoáru Východočeské divadlo Pardubice. Básnické podobenství z roku 1962 v Pardubicích režíroval Břetislav Rychlík.

Konec masopustu patří k nejvíce oceňovaným českým hrám druhé poloviny 20. století. Zároveň se ale jedná o obtížně interpretovatelný text, na kterém si v nedávné době „vylámal zuby" třeba renomovaný režisér Jan Antonín Pitínský.

Dějištěm Topolovy hry je česká vesnice někdy na začátku šedesátých let minulého století, kdy pomalu končí kolektivizace venkova. Posledním sedlákem ve vesnici je František Král, který se odmítl vzdát svého lánu půdy. Ctí tradice a hodnoty svého otce a věří, že ve svých dětech nalezne pokračovatele. Musí ovšem čelit velkému nátlaku, jenž se v období masopustu, kdy je vše dovoleno, stupňuje.

Zločin komunismu

Když si člověk uvědomí, že drama vzniklo v roce 1962, musí Topola obdivovat za odvahu, s jakou psal o jednom z největších komunistických zločinů, kterým byla kolektivizace. Pro většinu dnešních diváků to je téma trochu odlehlé, ovšem Topolův text je vystavěn rafinovaně, a tak v něm znárodňování půdy tvoří jen dobovou kulisu.

Hlavní jsou mezilidské vztahy a střet člověka s mocí, proti níž musí hájit vlastní hodnotový systém. Nebyla tudíž potřeba žádná aktualizace, tvůrčí tým se jen rozhodl vynechat velkou část posledního obrazu. Ten tvořil lidový soud, který byl trochu ovlivněn dobou vzniku a autor s jeho vypuštěním souhlasil.

Síla Topolovy hry tkví především ve výborně napsaných postavách. Konstatování, že není malých rolí, platí v Konci masopustu beze zbytku. Téměř všechny vedlejší postavy mají ve hře svůj příběh, čímž se český dramatik blíží Čechovovi.

A režisér Břetislav Rychlík dokázal z pardubických herců dostat výborné výkony, herecky nemá nová inscenace slabinu. Martin Mejzlík pojal Krále jako zatvrzelého, ale čím dál unavenějšího, bojovníka za vlastní pravdu. Není to žádný hrdina, ale obyčejný člověk, který má své chyby. Třeba jeho vztah k dětem je velmi majetnický, cítí se zrazen, když se chtějí účastnit masopustního veselí.

Královy děti

Nejpůsobivější herecké výkony předvádí právě představitelé Králových dětí. Dcera Marie je v podání Jany Ondruškové oblíbenou dívkou, jež je postavena před zoufalou volbu – má svůj život podřídit otcovým hodnotám, nebo zvolit lákavě nezodpovědnou možnost utéct do Prahy se svým ctitelem, floutkem Rafaelem (Josef Láska)?

Petr Borovec hraje slabomyslného Jindřicha velmi citlivě. Nesnaží se postavu shazovat nebo ji posunovat do komediální roviny. Králův syn je v jeho interpretaci důvěřivým chlapcem, který je bolestně překvapen tím, že Husarova slova byla lživá a on účastí v průvodu nechtěně ranil otce.

Nejednoznačnou postavou Konce masopustu je Smrťák, kterého ztvárnil Milan Němec. Místní holič je úlisný, zdánlivě nápomocný člověk. Zároveň je to ale zručný manipulátor, organizuje masopustní maškary a je to právě jeho nápad aktualizovat průvod tím, že místo mrtvého masopustu se bude pohřbívat soukromý sektor, čímž zesměšní Krále.

Zajímavou postavu vytvořila Jindra Janoušková. S využitím minimálních hereckých prostředků dokázala na malém prostoru udělat ze Smrťákovy sestry Věry tragickou postavu, jejíž život osudově poznamenal románek během druhé světové války. Zdařilý je rovněž výkon Petra Dohnala, který je poněkud netradičně obsazen do role věčně opilého Cihláře.

Důležitou součástí Topolova dramatu jsou masopustní maškary. Tvoří jakousi obdobu antického chóru, jejich řeč je vázáná, metaforická. Představují bránu mezi realistickou a symbolickou rovinou hry. Jejich zásahy do života postav mají fatální následky.

Bohaté kostýmy

Režisér Rychlík se rozhodl obsadit maškary herci, nikoliv tanečníky a kostýmní výtvarnice Eva Jiřikovská pro ně navrhla bohaté kostýmy. Ty nejsou nápodobou klasických vesnických maškar, výtvarnice na ně použila materiály, které evokují padesátá léta minulého století. Vizuálně jsou kostýmy nesmírně zajímavé, s funkčností už je to problematičtější. Vzhledem k jejich robustnosti příliš nevynikne choreografie masopustního reje.

V inscenaci se úplně nepodařilo vytěžit motiv postupné proměny vesničanů navlečených v kostýmech do jednolitého davu, který je s přibývajícím alkoholem stále troufalejší. Přesto v sobě scény s maškarami nesou zlověstnou předtuchu tragického finále.

Velkou zásluhu na tom mají nejen hudebníci, kteří jsou součástí průvodu, ale také Josef Pejchal, jenž se úspěšně zhostil role vůdce maškar Husara.

Pardubický Konec masopustu dokázal na jeviště zdařile převést krásu Topolových slov. Jedná se o inscenaci, která svým významem přesahuje obvyklý repertoár oblastního divadla.