Fantaskní, kouzelný svět kavalírů, milostnic, šlechtičen, kejklířů, ale i Shakespearových hrdinů a reků z antických bájí, spolu se zátišími, stylizovanými objekty, květy a nádobami – to vše najdou obdivovatelé děl Jiřího Vavřiny na jeho výstavě v pardubické galerii Sýpka na historickém Příhrádku. Ta zde potrvá do 27. července.

Autor, který miluje dobu císaře Rudolfa II. a zůstává jí věrný, říká, že si touto výstavou udělal radost sám pro sebe. Galerie Sýpka totiž nabízí trochu zvláštní a netradiční prostor… „Pardubický zámek a vůbec historické jádro, vzhledem k tomu, že jsem rodilý Pardubák, je pro mne obdivuhodným objektem, který má pro mne veliké kouzlo. Sýpka je galerií v podstatě novou, léta sloužila jako skladiště knih a až dnes, když se tam začaly dělat výstavy, jsem zjistil, jaké nádherné prostředí skýtá - ať už jde o klenbu, sloupy, malá mřížovaná okna - má prostě úžasnou atmosféru. A jelikož mám rád zámecké interiéry a vůbec všechna místa s pečetí minulých časů, tak jsem si řekl, že bych si tady udělal výstavu – sám se sebou, se všemi svými obrazy, různými objekty, jednoduše řečeno – vytvořil takový kouzelný svět. Miluji dobu Rudolfa II. a myslím si, že v Sýpce by mé věci mohly zazářit.“

Výstava je průřezem vaší tvorby?
„Je to tak, najdete tu obrazy, které vznikly před pětatřiceti lety, některé jsou zapůjčené z Východočeské galerie, Východočeského divadla, ale i od soukromých sběratelů, ovšem nechybí tady ani nové věci, kteří tvoří většinu.“

Nad těmi díly si můžete říci, jaký kus jste už na cestě výtvarného umění ušel…
„Když se podíváte, jak je svět velký, jak je neomezená doba, tak si myslím, že jsme jen takoví malí mravenečkové, kteří se neustále za něčím plahočí, někdy s radostí, jindy se smutkem, ale ve výtvarném umění jsou věci, jež přežijí roky a mají lidem stále co říci. Jistě, je pravdou i to, že byla spousta věcí, které ve své době zářily a dnes po nich neštěkne ani pes. Já bych se tedy rád probudil tak za sto let, abych uviděl, co se děje v aukční síni s mými obrazy. Když nic, tak bych šel na pivo, když ano, tak bych to oslavil šampaňským.“

Naděje prý umírá poslední, takže můžete doufat…
„Já jsem na volné noze čtyřicet let, živím se a živil jsem se malováním a pevně věřím, že až jednou přijde můj čas, tak zemřu v jedné ruce tubu s barvou a v té druhé štětec.“

Narodil jste se v Pardubicích, takže určitě není náhoda, že jim věnujete patřičnou pozornost…
„To víte, že na výstavě nechybí pardubické zátiší. Jmenovitě obraz nazvaný Slavnost na zámku, kterým jsem chtěl navodit takový pocit svátečnosti. Chci, aby celá výstava působila slavnostně, aby lidi, kteří přijdou, z ní měli dobrý pocit, byli udiveni i příjemně překvapeni jako na hezkém divadelním představení..“

Láska k divadlu vás neopustila…
„Ani by to nešlo, stará láska přece nerezaví. Divadlo mám rád už od malička, když mi můj otec postavil loutkové divadlo a já si s loutkami každý den hrál jiný příběh. To divadlo, které vytvářelo můj svět, ostatně ve mně zůstalo dodneška. Takže já si stále vymýšlím a dotvářím. Víte, já jsem v dnešní době nechtěl žít, ale musím, tudíž se snažím to zvládnout a dělat lidem radost. Ale žiji si v jiné době – kavalírů, harlekýnů, šlechticů, milostnic - hodných i zlých, tak jak to bývá v divadle i v životě.“

(Milada Velehradská)