VYBRAT REGION
Zavřít mapu

FOTOGALERIE: Na Sibiři tanečníci dřou až do roztrhání těla. Mají totiž jepičí život

Pardubice - Zakladatelka Taneční školy a Tanečního divadla Helena Machová se vrátila z Krasnojarska, kde byla hostem mistrovských kurzů jazzového tance. Život tanečníka je jepičí, a proto na Sibiři dřou až do roztrhání těla, říká.

30.11.2008 1
SDÍLEJ:

V rámci festivalu Jazz Dance Open ve východočeském divadle v Pardubicích se představila Taneční škola a Taneční divadlo Heleny Machové.Foto: DENÍK/ Luboš Jeníček


Ojedinělou akci, konanou pod heslem Profesionální umění – kraji a světu, pořádalo kulturní oddělení Krasnojarského kraje a týden tady zasvěcovala spolu s ostatními lektory tanečníky do tajů tolik lákavého tanečního stylu.

Cesta na Sibiř byla jistě lákavá…

„Pozvání považuji za velkou čest a musím říci, že pro mne nejen profesionálně, ale i lidsky znamenalo hodně. Pravdou je, že tomu předcházela delší cesta letadlem Praha – Moskva, kde nastaly nepříjemné problémy ze strany pracovníků moskevského letiště. Takže mi uletělo letadlo, musela jsem si zajistit nové spojení, což nebylo zrovna lehké, navíc jsem už byla čtyřiadvacet hodin na cestě a ještě mne čekalo pět hodin do Krasnojarska… Nakonec jsem to zvládla a vše dopadlo dobře .“

Jaký byl příchod?


„Odlétala jsem z Prahy v tričku, nalehko a v Moskvě už mne přivítala spousta sněhu a mráz. Když jsem pak letěla nad tajgou, nádhernými lesy, kopci, sibiřskými nekonečnými pláněmi, to bylo něco nádherného, no a Krasnojarsk, ten mne uvítal skutečnou ,sibérií’ - bylo mínus patnáct stupňů, sněhová vánice, zima – jen praštělo. Vše mi vynahradilo přijetí od organizátorů – milé a srdečné. Ředitel zdejší Komorní filharmonie mi dal k dispozici šoféra, který mne vozil z přepychového hotelu na místo konání, obrovského paláce s tanečním sálem. Jinak musím říci, že město vůbec doslova dýchá kulturou, je tu šestnáct divadelních scén, několik orchestrů s velkou kulturní tradicí, spousta výstavních síní, knihoven, multikin, nádherných parků, prostě nádhera!“

Shlédněte fotogalerii z nedávného festivalu Jazz Open Dance ve Východočeském divadle

Kolik žáků přišlo na vaše hodiny?

„Ještě než jsem odjížděla, tak jsem byla informována, že přiletí profesionální pedagogové a tanečníci z celého Ruska a na můj kurz jich přijde čtyřicet. Sešlo se jich osmdesát a ještě po celém obvodu sálu seděli diváci.“

Neměla jste trému?

„Než jsem začala, tak jsem pociťovala takovou tu profesní trému, vždyť jsem šla učit někoho, kdo se může chlubit nejlepší pověstí tanečního umění s ohromnou tradicí. Nicméně tréma mě rychle přešla díky srdečnému a milému přivítání. Byl tam dokonce i jeden pán, který měl na hlavě čepici propagující Česko, a také ostatní byli skvělí, prostě mi nedovolili, aby mne tréma přerostla. Fascinovali mě svou úžasnou disciplínou, tancování je pro ně vším, takže vás okamžitě vtáhnou, jste s nimi na stejné lodi a cítíte se fantasticky. Nejdříve jsem je seznámila s tím, proč dělám originální, původní jazzový styl, který se zrodil díky černošskému obyvatelstvu, povídali jsme si i o tom, jaká je jeho dnešní podoba, měla jsem připravené tři jazzové variace a začali jsme usilovně pracovat. Bylo přímo neuvěřitelné, jak rychle reagují, tím, jak jsou od útlého věku školeni, nemají žádný problém s tělem, hned pochopili, o co jde a tanci dali srdce i duši. Nic jsem z nich nemusela páčit, doslova se do jazzu položili a šli mu vstříc.“

Navštívila jste i kurzy svých ruských kolegů?


„To jsem si nemohla nechat ujít, to je velká škola a získání cenných informací, i když nejsem z těch, že bych z toho chtěla něco vykrádat a používat ve své práci. Mám svou filozofii a jdu svoji cestou. Tak by měl jít každý pedagog, ale to, že jsem mohla sledovat kolegy při práci, je zajímavé. Každý z nich učí na jiném základě, má jiný postup, nicméně vše je podřízeno kvalitnímu výsledku.“

Takže to byly vaše největší zážitky?


„Byla jsem uchvácena nádherným městem, jak starou, tak novou částí, řekou Jenisej, běloučkým, čistým sněhem, tamní pestrou kuchyní, kde dokonce dělaly české bramboráky, jako od maminky. Potěšilo mě a překvapilo, že za mnou přišli z televize a natočili medailon, který šel jako upoutávka po tři dny v hlavním programu. Ale hlavně jsem byla šťastná z úžasné atmosféry na trénincích, v duchu jsem si přála dovézt domů aspoň trochu houževnatosti, skromnosti a pracovitosti těch lidí, co vědí, že taneční život je skutečně jepičí, a proto dřou do roztrhání těla.“ (vel)
Více na webu www. pardubicky.denik. cz/machova

30.11.2008 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Skupina tělesně postižených sportovců.

Financovaní sportu handicapovaných je až trapné

Spirituál kvintet hrál poprvé na hradě Střekov, přišlo tisíc lidí.

Pernštejnská fortuna pošesté. Na nádvoří zámku zní opět folk

Zpráva OFS: Jak hlásit výsledky a fakta

Pardubice - Zveřejňujeme oficiální zprávu okresního fotbalového svazu, a to včetně rozlosování a doporučení, jak hlásit výsledky.

Na pardubických Olšinkách bude sraz koček

Pardubice – Prostory ABC klubu na Olšinkách se v sobotu naplní chovateli koček a samozřejmě i jejich chlupatými svěřenci.

Pardubický festival plný jógy ukáže, že má jóga mnoho směrů

Pardubice – Zacvičit si jógu nebo se o ní alespoň něco dozvědět budou moci Pardubáci dnes na letním pardubickém festivalu jógy Surya yoga fest v Centru Kosatec. 

AUTOMIX.CZ

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Sportovně užitková vozidla vládnou světu a to nejen mezi novými auty, ale jejich obliba výrazně roste i mezi ojetinami. Pojďme se tedy podívat na to, jaké možnosti máte, když si chcete pořídit ojeté SUV s relativně omezeným rozpočtem. Probereme si SUV do 300 tisíc a koukneme na pět kusů, které za to stojí. A také na pět, jimž byste se měli vyhnout.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení