Dramatizace Gogolových Bláznových zápisků se stala předposlední premiérou jubilejní sté sezony Východočeského divadla (VČD). Diváci mají inscenaci možnost zhlédnout na vloni otevřené Jevištní zkušebně.

Nová hra je fantaskním vyprávěním či spíše horečnatým snem o obyčejném petrohradském úředníkovi Popriščinovi.
Je to zpověď člověka, který se touží přiblížit petrohradské smetánce, ale kterého pomalu opouštějí i poslední zbytky zdravého rozumu. Začíná to mluvícími a zpívajícími psy a končí to až za zdmi léčebny pro choromyslné.

Herci blíže divákům

Bláznovy zápisky jsou na poměry VČD hodně netradiční inscenací. Už jen způsob, jakým slovenský režisér Marián Pecko pracuje s divadelním prostorem, je hodně odlišný od toho, co je možné vidět v budově Městského divadla. Herci jsou v bližším kontaktu s diváky a až si divácké reakce trochu osahají, je možné, že bude komunikace mezi jevištěm a hledištěm ještě živější. Už teď oba prostory občas splývají v jeden.

Vklouznout do samotného příběhu a dostat se hlavnímu hrdinovi pod kůži není úplně jednoduché. Divák může v prvních minutách inscenace ztratit pozornost, což by byla chyba, která by ho ochudila o zážitek z druhé části představení. Ta je výrazně zajímavější. Především od okamžiku, kdy se Popriščin stane španělským králem, začne mít hra sevřenější tvar, jasnější směřování a vyhrocenější emoce.

Jak je u režiséra Pecka zvykem, velkou roli hraje výprava. Kostýmy jsou výrazně barevně laděné a výborná scéna Pavola Andraška využívá snad každý centimetr Jevištní zkušebny. Až se člověk chvílemi obává, zda letící židle přistane v rukách hlavního hrdiny nebo na hlavách v první řadě sedících diváků.

Velkou roli hraje v inscenaci také zajímavá hudba, jejímž autorem je Róbert Mankovecký.
Slovenský režisér používá širokou paletu výrazových prostředků – od klasického činoherního herectví přes tanec, zpěv (při kterém tradičně září Martina Sikorová) až po využití loutek. Herecky spočívá tíha celé inscenace především na Martinu Mejzlíkovi, který ztvárnil Popriščina.

Silný režijní rukopis

Ačkoliv Bláznovy zápisky jsou vlastně celé jedna velká zpověď, Mejzlík dokázal svým živým projevem zabránit tomu, aby inscenace sklouzla k monotónnosti.

Přestože je osud hlavního hrdiny smutný a krutý, nepostrádá inscenace komičnost v duchu gogolovského satirického vidění světa.
Pro příznivce silného režijního rukopisu Mariána Pecka (a že jich po inscenacích Romance pro křídlovku či Cikáni jdou do nebe nebude málo) připravilo VČD zajímavou a originální podívanou.

Křest ohněm při ní zažila také Jevištní zkušebna, která ukázala, jak ohromně variabilním prostorem může být.

Lukáš Dubský