Pro první polovinu večera sáhla dramaturgie orchestru opět do přihrádek, v nichž se skrývají možná méně známé, ovšem velmi zajímavé hudební skvosty. Apalačské jaro amerického skladatele Aarona Coplanda lze občas zaslechnout v rozhlase v provedení velkého symfonického tělesa. Pardubičtí posluchači se s ním mohli seznámit v původní komorní podobě, přibylo pouze smyčců.
Jde o velmi působivou suitu, inspirovanou přírodními scenériemi a evokující obraz kouzelné části velké země na druhé straně Atlantiku.

Střídání hudebních nálad vyžaduje soustředěný výkon jednotlivých hráčů a samozřejmě pozorného dirigenta. Mladému dirigentovi Tomáši Braunerovi se podařilo vykreslit „americký obrázek" s patřičnou lehkostí i elegancí.

Za koncertantní kus, v němž se sólového partu ujal klarinetista Irvin Venyš, byl tentokrát zvolen koncert Jeana Francaixe – nápaditá, vtipně vystavěná, posluchačsky příjemná, přitom ale interpretačně náročná, a tak trochu záludná skladba. Sólista si s ní ovšem graciézně poradil, mnohým přítomným zase o něco více rozšířil znalosti o hudbě a interpretačních limitech a ve vzorné spolupráci s orchestrem dokázal, že moderní hudby netřeba se bát.

Klasika? Zážitek!

Po přestávce přišla na řadu klasika nejklasičtější, muzika, v níž se pardubičtí filharmonici cítí asi nejlépe a kterou mají dokonale zažitou.
Poslech vzorně nastudované a bezchybně provedené Mozartovy Symfonie g moll K. 550 je vždy velkým zážitkem a nejinak tomu bylo i v tomto týdnu.(oa)