Při poslední premiéře sezony snili diváci na Kuňce Sen noci svatojánské

Východočeské divadlo (VČD) má za sebou poslední premiéru letošní divadelní sezony. Už tradičně se odehrála na vyhlídce hradu Kunětická hora, kde je venkovní scéna pardubického divadla. Novinkou je nejhranější komedie Williama Shakespeara Sen noci svatojánské.

Comeback po patnácti letech

Tento kus se na repertoár VČD vrací po zhruba patnácti letech, v sezoně 1997/1998 byla v budově Městského divadla k vidění verze hostujícího režiséra Ewana McLarena. I k současnému nastudování si vedení divadla přizvalo zahraničního režiséra, Kanaďana vystřídal slovenský režisér Marián Pecko, který s divadlem už mnohokrát úspěšně spolupracoval, naposledy na komorní inscenaci Bláznovy zápisky. Na Kunětické hoře pak Pecko připravil divácky oblíbený muzikál Cikáni jdou do nebe.

Sen noci svatojánské je komedie inspirovaná mytologií, větší část děje se odehrává v lese plném víl a elfů, hybatelem děje jsou čarovné elixíry či kouzla raráška Puka. Shakespearova hra je ale především o lásce, hlavními postavami je čtveřice milenců Lysandr, Demetrius, Hermie a Helena. Lysandr s Hermií tajně prchají do lesa, aby se mohli vzít i přes nesouhlas Hermiina otce a vyhnuli se krutým athénským zákonům. Následují je i Demetrius, který Hermii taktéž miluje a navíc má i požehnání jejího otce, a Helena, která pro změnu miluje Demetria. Puk má celou situaci na příkaz pána elfů Oberona vyřešit, zatím jí ale ještě víc zamotá…

Když píši, že je Sen noci svatojánské příběhem o lásce, není tím myšlena cudná láska, jakou známe z pohádek. Romantizující inscenační výklady Shakespearova textu jsou již věcí minulosti, postavy nijak neskrývají svou sexualitu, čímž se celý příběh značně zesoučasňuje.

Groteskní nadsázka Mariána Pecka

Třeštění svatojánské noci vyobrazil Marián Pecko v groteskní nadsázce, což byl dobrý tah, ke kterému měl i ty správné spoluhráče. Celá ústřední čtveřice milenců je pojata s vtipnou nadsázkou. Za zmínku stojí hlavně Miloslav Tichý v roli Demetria. Tomu se v plenéru opravdu daří. Loni dostal v Tajemném hradu v Karpatech poprvé ve svém angažmá ve VČD hlavní roli, letos se zase předvedl jako výborný komik. Pochvalu ale zaslouží i zbylá trojice – Josef Pejchal, Martina Sikorová a Petra Tenorová.

Slovenský režisér si libuje ve výrazném výtvarném řešení svých inscenací, Sen noci svatojánské není výjimkou. Kostýmy Evy Farkašové jsou výrazně stylizované, ani současné ani historizující. Scéna, jejímž autorem je Pavol Andraško, hodně využívá možností exteriérového hracího prostoru. Samotné jeviště je téměř prázdné, rekvizity jsou rozesety na svahu za ním. Pro herce je to fyzicky náročné řešení, které se na premiéře naštěstí obešlo bez větších problémů.

Anglicky zpívané texty příliš neladily

Zobrazení magického světa elfů a víl je vždy jistým inscenačním oříškem, Pecko se proto rozhodl zakomponovat do své inscenace i profesionální skokany na trampolíně, kteří se stali povedeným a atmosféru doplňujícím prvkem. Co naopak příliš nefunguje jsou anglicky zpívané texty, i kvůli nepříliš povedené výslovnosti. Zpěv v češtině vyznívá o poznání lépe, celkově je hudební stránka velmi zdařilá.

Napravení omylů jako gró inscenace

Za velký klad inscenace lze samozřejmě považovat krásné Shakespearovy verše ve vynikajícím překladu Martina Hilského. Za jeden z vrcholů inscenace bych považoval scénu, ve které Puk (v povedené interpretaci hostujícího Jana Konečného) napravuje své omyly a svádí milence k odpočinku na jedno místo. Tady se podařilo docílit opravdu magicky snové atmosféry. V závěru Sen noci svatojánské trochu ztrácí tempo. To ale není vina pardubické inscenace, ale samotného textu hry, jelikož Shakespeare po rozuzlení celého spletitého příběhu ještě dává prostor hercům, kteří na svatební oslavě předvádějí hru, kterou během příběhu v lese secvičili.

Každopádně Peckova inscenace je kvalitou minimálně o třídu výš než loňský Tajemný hrad v Karpatech a vyplatí se ji na vlastní kůži zažít právě na Kuňce.

(dub)