Prezentují výsek ze své tvorby z posledních dvou let a byť na první pohled jde o práce rozdílného charakteru, při bližším ponoření do jejich děl, objevíme mezi nimi mnoho společného, ať už, jak řekla v úvodní řeči na vernisáži Zdena Paukertová - se jedná o dynamiku pohybu, čistotu linií nebo jemnou barevnou škálu kreseb i mramorů….

Už během instalace výstavy jakoby čím dál tím víc u prací obou přátel dominovala radost z tvorby, schopnost krásně snít a hrát si… U Lenky Dobešové pak doslova vévodila pohoda, pokoj v duši. „Většinou ano, tyhle věci dělám pro to, abych nějak vyvážila to každodenní běsnění a práci pro komerční účely a občas neblahé životní pocity. Je to takový můj protipól, dělám, abych byla v klidu, užívám si to. Je to jako kdybych byla sama na ostrově a potom když je výstava, tak to, co vytvořím, ukážu lidem a čekám, co to s nimi udělá. Když se to někoho dotkne, jsem moc ráda, ale když ne, tak to se mnou určitě nic nedělá, protože si kreslím pro sebe, pro tu chvíli, kdy se to děje.“

Její obrazy nazvané Příběhy zdí mají nečekanou krásu, možná je to tím, že umí tak dobře vyprávět. „Já když vidím nějaké staré oprýskané zdi, je na nich vidět ony přírodní záležitosti rozpadání, tak mám vždy chuť se toho nějak dotýkat a dokreslit si to. Ale přece nemůžu kreslit po zdech, tak jsem si je jako udělala na akvarelový ruční karton a pak už si mohu dovolit pastelkami čmárat po zdi, jak chci, neboť je moje.“ Také linie černobílých tušových kreseb jsou výrazem radosti z tvorby, barevnosti a krásy. „Kresby jsem začala dělat už před časem, ale teď ve větší sérii a je to záznam pohybu, říkám jim psané kresby. Hrozně záleží na okamžitém pocitu i na tom, jestli mne něco bolí, jak jsem naladěna… Teď jak je zima a my jsme se s dětmi nedostali si jít zabruslit na rybník, tak jsem si bruslila po papíru, přímo jako bych jela po rybníce a dělala bruslemi čáry. Zase jiné to je, když hraje muzika, tak to je přímo taneček. Někdy se papíru sotva dotýkám, jindy volím tahy, z nichž vznikají dokonce sítě a na nich uzlové bodíky. To pak jenom koukám.“

Její kolega sochař Jiří Vašica, stejně jako ona, dokáže nádherně snít. Své sny však zviditelňuje v mramoru. „Ten mi dovoluje mu dát křídla, schopnost levitace, je to kámen umožňující při opracování dosáhnout vysokého lesku, sametového matu, průsvitnosti. A pro mé objekty je optimální, protože to jsou záležitosti komorní velikosti a mohu jej v těchto formách využít se vším všudy. Jde o snové záležitosti, dlouho o nich přemýšlím a sním a samozřejmě každý, kdo přijde na výstavu, si z toho objektu může vzít pro sebe to, co cítí a potřebuje. Jde o to, aby se s ním cítil dobře.“ V případě pardubického sochaře je ta šance o to větší, že si s kamenem může hrát, roztočit, pohladit, dotknout se ho. Navíc pak na něm vznikají další světelné jevy, které při statickém sochařství nejsou možné. „Ta možnost rozhýbat kamenné objekty je to, co mě fascinuje. Prostě sochařina je mým životním posláním a vnitřním vyjádřením. Víte, člověk musí mít vztah ke všemu co dělá, aby byl sám vnitřně spokojený a snažil se, aby ti okolo něho, byli spokojeni také.“

Jisté je, že Jiří Vašica má snů nekonečnou řadu. Díky nim se povznáší nad všední život a dostává se do jiných sfér. Dobrý pocit má teď z toho, že vystavuje s Lenkou Dobešovou, že se opět sešli, protože – jak říká – oba cítí stejným směrem: hravým a snovým.

Milada Velehradská