RECENZE - 50%Lukáš Dubský

Komedii Heinricha von Kleista Rozbitý džbán uvedlo v sobotu večer Východočeské divadlo Pardubice jako čtvrtou premiéru této divadelní sezony. Více než 200 let stará hra vypráví o aroganci mocných a může tak lehce být satirou dnešních poměrů v českém soudnictví.

V soudní síni na nizozemském venkově je pozdvižení – očekává se totiž příjezd soudního rady Waltera, který bedlivým okem kontroluje práci svých podřízených. A právě v takto nevhodné době si k soudci Adamovi přijde stěžovat Marta Rullová na to, že ji v noci někdo rozbil džbán. Soudce nemá čisté svědomí, a tak se místo vyšetření celé záležitosti horlivě snaží „zamést vše pod koberec", případně z přečinu obvinit někoho jiného. Jeho lži se stupňují a pravý charakter vychází na světlo…

Německý klasik

Heinrich von Kleist je v německy mluvících zemích považován za klasika a právě Rozbitý džbán patří k jeho nejuváděnějším hrám. V České republice tomu tak ovšem není, Kleistovy hry jsou na repertoárech českých divadel spíše výjimkou. V Pardubicích Rozbitý džbán připravil režisér Vít Vencl, který už se s tímto textem setkal v Mostě.

Divadlo láká v propagačních materiálech na Rozbitý džbán jako na komedii, bohužel právě komediální rovina hry je ta, která nejvíc zastarala. Kleistův text nikdy nebyl žádnou „řachandou" a většina komických scén již dnes příliš nefunguje, což potvrdily i poměrné chladné reakce premiérového publika. Nejzábavněji v pardubické inscenaci působí scény, ve kterých pani Brigita (Zdena Bittlová) líčí svou verzi nočních událostí, přičemž do záležitosti se džbánem zapojuje i nadpřirozené síly, v čemž je horlivě podporována soudcem Adamem.

O poznání aktuálnější než komická složka je myšlenkové pozadí hry. Kleistův text vypráví o zpupnosti a zkorumpovanosti soudního systému, kde se člověk jen obtížně dovolává svých práv. Soudobého vyznění lze jistě dosáhnout bez vnějškových aktualizací, nikoliv však bez současného režijního výkladu jednotlivých postav. Režisér Vít Vencl se dle svých slov snažil, aby diváci v postavách hry viděli své současníky. Rozbitý džbán by tak mohl být satirou na poměry v českém soudnictví a upomínkou nedávných kauz. To by ovšem soudce Adama nesměl Zdeněk Rumpík interpretovat jako takového žoviálního strýčka, který vzbuzuje smích, možná lítost, ale určitě ne strach. Hledat paralelu v soudci Adamovi a jeho dnešních kolezích, kteří se zapletli s organizovaným zločinem, je hodně obtížné.

Bez přestávky

Podobný deficit lze nalézt i u dalších postav. Třeba písař Licht by se snadno mohl proměnit v kariéristu, který se snaží potopit svého šéfa, aby se dostal na jeho místo. Radkem Žákem je ovšem taková interpretace jen zběžně naznačena, do detailů se tyto Lichtovy vlastnosti rozehrát nepodařilo. Co naopak funguje je scéna Michala Syrového, který na šikmě vytvořil malý uzavřený svět soudní síně. Dobrým rozhodnutím je také hrát Kleistovu hru, která dodržuje jednotu místa, času a děje, bez přestávky.
Rozbitý džbán rozhodně není sázkou na jistotu, jedná se ale o text, který má dnešnímu divákovi, co říci. Pardubická inscenace bohužel nedokázala zcela využít jeho potenciál. Je to škoda, protože v novém kusu lze najít zajímavé interpretace. Patří k nim závěr, kdy uprchnuvší soudce Adam sedí v pohodlné lóži a v poklidu sleduje, jak se ostatní postavy pachtí na jevišti. Povedená připomínka toho, jak dnes dopadají kauzy vedené proti těm, kteří mají moc.