12 rozhněvaných mužů? Detektivka jen na první pohled

Vinen či nevinen aneb soudní drama za zavřenými dveřmi.
To je hlavní téma příběhu o jedné vraždě a ortelu, který má vynést Dvanáct rozhněvaných mužů. Mnozí si jistě vzpomenou na slavný stejnojmenný film z konce padesátých let, ovšem nyní přichází na jeviště pardubické scény v divadelní podobě dramatika Reginalda Rose a pohostinské režii ředitele pražského Divadla Pod Palmovkou Petra Kracika.

„Slavný jistě, ale v České republice v osmdesátých letech, a to i díky skvělé inscenaci v tehdejším Divadle S. K. Neumanna v Libni v režii Oty Ševčíka. To je také jeden z důvodů, proč já režíruji tento titul v Pardubicích a ne doma v Libni. Tam bych si totiž zatím netroufl. Jednak tam ještě nemám úplně přesnou konstelaci potřebných mužů, navíc je tu ostych dělat něco, co se už tak úžasně povedlo. Musím si nechat ještě nějaký časový odstup,“ říká Petr Kracik.

Dvanáct rozhněvaných mužů se na pardubickém jevišti ještě nehrálo, takže je tu vlastně uvádíte jako první.
„Jsem rád, že to bude právě tady, i když musím říci, že je to na záskok , že to nebyl můj výmysl. Pravdou je, že mi zavolal ředitel Východočeského divadla Petr Dohnal s tím, že pan režisér, který měl tento titul nastudovat, upozornil divadlo na nějaké problémy, které by mohl mít na své domovské scéně a tím pádem inscenaci ohrozit. Takže navrhl přeobsazení a já zaskočil.“

Jde o šťastný záskok, když si vezmeme nádherný text...
„Pochopitelně text je zvučný, proslulý, nicméně časy se pohnuly a tu jeho aktuálnost a jakýsi zničující pohled na americkou justici, způsob rozhodování o vině či nevině, pro nás tehdy neznámý, se změnil. Přece jenom se tu ocitly podobné filmy jako Dvanáct rozhněvaných mužů, navíc, když ten text čtete, tak máte pocit jakéhosi už viděného nebo slyšeného, řada lidí ví, o čem to je, takže to nelze hrát jako detektivku. To je to, na co jsem upozorňoval herce, pana ředitele, ale především sebe sama, že budeme muset v textu odhalit něco jiného, prostě se nespoléhat jen na krásný text a skvělé role.“

Takže nějaká inovace?
„V žádném případě, nechci to celé rozbít, základní zůstává: dvanáct mužů v jedné uzavřené místnosti, kteří tam sedí tak dlouho, pokud nerozhodnou či se nepřesvědčí o vině anebo nevině obžalovaného.“

Musíte se tedy plně opřít o silné herecké osobnosti…
„Musím se spolehnout na dvanáct herců, nemohu tu věc příliš teatralizovat či dramatizovat, jinak se neudrží duch diskuse, která tam má probíhat. Spíše jsem vycházel z typu, vnitřku, tak, jak jsem si myslel, že jednotlivé představitele znám a jak je diváci třeba ani neznají. Čerpal jsem též, a to není nijak tajné, z toho, že u divadla jsou různé vztahy, drobná napětí. To prostě tak cítíte – jak kdo s kým mluví, komunikuje, rozumí si, nerozumí… Tudíž jsem tak trochu zneužil jakési znalosti situace, možná jsem se i mýlil, nicméně při zkoušení to nějak prazvláštně vycházelo najevo, což celou věc okořenilo, neboť se na dvanáct chlapů v bílých košilích dívat dvě a půl hodiny, jak sedí, nikam se nehrnou ze svých míst, to je těžký oříšek. Jak pro mne, tak diváka – aby ten princip, že je přímo u toho rozhodování – přijal. A tam to musí být velice přesné.“

Všechno začíná od textu, ne?
„Už na zkouškách herci seděli tak, jak potom při inscenaci na jevišti. Prostě se to od začátku řešilo tak, aby divák měl jasno, došlo mu to. V tom je ta hra velmi těžká. Není obtížná na rozkrytí jednotlivých figur, protože tam o vztahové věci nejde. Postavy nemají navzájem svou historii, jsou si cizí… Je tam obviněný chlapec, který je ovšem nepřítomný a o jehož činu se pochybuje nebo nepochybuje. Jde o to udržet divákovu pozornost, o co vlastně kráčí, musí v každé chvíli tomu textu rozumět.“

Dát dohromady dvanáct představitelů není snadné, vám se to podařilo…
„Není to legrace, vyřešilo se to hostováním mého tchána Petra Kostky, který hraje porotce číslo 8. Ve filmu ho hrál Henry Fonda. To je ten, který má pochybnosti o vině obžalovaného. Dalším hostem v roli jeho protihráče, jenž lpí na vině, je porotce číslo 3 František Švihlík, kterého si diváci pamatují z jeho pardubického angažmá.“

Myslím, že hra o předsudcích, rasismu, o tom, že názory většiny nemusí být vodítkem ke spravedlnosti, je stále živá. Třeba i právě jasným poselstvím o užitečnosti všech pochybovačů, kteří mají odvahu se na svět a jeho problémy podívat nepředpojatýma očima. O tomhle všem byl slavný americký film, který se zapsal do zlatého fondu světové kinematografie. Až později vznikla tato divadelní verze. Jenže to, co vypadá ve filmu bezvadně, na divadle nemusí tak fungovat, že?
„Film je film a divadlo je divadlo, takže to, co ve filmu vypadá skvěle, na jevišti nestačí. Takže, když si někdo myslí, že „obehrát“ jeden stůl, kde sedí dvanáct mužů a povídá si, je lehké, jde o omyl. Musí se to dobře vymyslet, protože už za třicet minut máte pocit, že vše bylo, všechny možnosti byly vystřídány, přitom jde o jedno, aby hra diváka neunavovala. Takže se snažíte a vymýšlíte, jak dvě a půl hodiny diváka udržet ve hře, což je možná těžší než u Shakespeara.“

Milada Velehradská