„Klade si za cíl přiblížit jeho pobyt v Kameničkách u Hlinska. Představuje šedesát děl vytvořených v tomto období, pocházejících ze známých veřejných i soukromých sbírek," informovala náš Deník ředitelka Východočeské galerie Hana Řeháková.

Jaký byl člověk?

„Antonín Slavíček (žil v letech 1870 až 1910) patří k ikonám moderního českého malířství počátku 20. století. Těžko bychom hledali někoho, kdo se alespoň coby dítko školou povinné nesetkal s jeho klíčovým obrazem U nás v Kameničkách. Slavíčkova díla jsou chloubou galerií a zdobí mnohé soukromé sbírky. Patří zkrátka k tomu, co jsme si zvykli nazývat rodinným stříbrem," uvedla zástupkyně ředitelky Východočeské galerie Vanda Skálová.
Při pohledu na ně mnohého milovníka umění napadne, jaký byl vlastně Antonín Slavíček jako člověk?

„Z dobových fotografií na nás hledí tmavooký muž s bujnou kšticí a knírkem. Více o něm a jeho povaze prozrazují vzpomínky jeho přátel a souputníků. Ty shodně malíře charakterizují jako nesmírně sečtělého a inteligentního muže se širokými zájmy od literatury přes historii po dějiny náboženství," poznamenala Vanda Skálová.

„S takovým Slavíčkem se setkáme i na stránkách jeho korespondence. Jeho dopisy jsou velmi osobní a osobité svým místy až zajíkavým stylem, krátkými větami, které prozrazují vzrušení, když popisuje scény a situace, které se ho dotýkaly nebo když zachycuje své putování krajinou a okouzlení proměnami počasí a přírody," upřesnila.

„Z mnoha vzpomínek ho ale známe i jako ohnivého debatéra, který býval často a rád středem společnosti, přicházel se zajímavými tématy a názory a uměl je trefně formulovat. Pokud se ale s někým střetl, dokázal být v prosazování svých názorů tvrdohlavý až na samu mez bezohlednosti a setkání s ním často končívala prudkými slovními souboji nezřídka hraničícími s rvačkou. Za touto výbušností stál bouřlivý temperament, divoká a vášnivá povaha, kterou podle svědků dokázala mírnit jen jeho žena Míla," prozradila.

Se stejnou vervou se vrhal i do práce. Podle svědectví historika umění V. V. Štecha „Slavíček, když maloval, dělal dojem, jako by se s někým neviditelným rval, jako by něco trhal. Přiskakoval k plátnu, odskakoval, bil do plátna a vše v takovém chvatu, jakoby šlo o život. Naši hoši, kteří mu směli být na blízku, vypravovali, že pan Slavíček, když maluje, i křičí a kleje a že neví, co se kolem něho děje."

Výbušná povaha

Jeho živelnost a výbušná povaha stály bohužel i za jeho nejtěžším a nejtragičtějším krokem – za rozhodnutím vzít si život. Po záchvatu mrtvice, kterým byl stižen v létě roku 1909 při koupání, se zotavoval jen zvolna. Představa, že už nikdy nebude moci pracovat jako dříve, že jeho zdravotní stav zůstane navždy mrtvicí poznamenán, ho přivedla k rozhodnutí odejít dobrovolně z tohoto světa.

Antonín Slavíček se zastřelil 1. února 1910 a mladé české umění tím utrpělo jednu z nejbolestnějších ztrát.