Lékaři děkují a odcházejí. Nevím sice, zač děkují, ale mám takové tušení, že oni zas tak moc přesně nevědí, proč odcházejí.
Bezesporu si zaslouží výrazně lepší ohodnocení, lepší (nebo alespoň nějakou) koncepci oboru a vzdělávání, ale odchodem to nezmění.
Můžou něčeho dosáhnout vyhrožováním. V jejich případě to asi není vydírání státu a společnosti, ale chvályhodný nesobecký tlak.

Možná, že děkují za to, že mohli vystudovat na kvalitní vysoké škole, relativně hýčkáni a prakticky zadarmo. Možná, že děkují ironicky, protože je vysoká škola nedonutila naučit se dobře německy. Pak by jejich děkování a odcházení mělo jiný švih.

Ale mnohým z nich skutečně nejde o peníze, přesněji nejsou jejich jediným požadavkem. Lékařů všech generací a oborů si nesmírně vážím. Tedy kromě nepočetné skupiny nafoukaných packalů. Ale ti jsou všech oborech a profesích.

V jihoafrickém městě Soweto stojí obří nemocnice. Možná největší na světě, možná má nejvíc pacientů a provoz financují významné světové instituce, vlády nejbohatších zemí.

Nemocnice v Sowetu nemá nouzi o lékaře. Naopak ti mladí čekají v pořadníku roky. Jsou nadšeni, když se sem konečně dostanou na stáž. Jsou prachmizerně placeni, žijí spíš z peněz, které si našetřili, než se na stáž dostali. Není to od nich bláznivé dobrodiní, nemají zapálená srdíčka budoucích svatých.

Do Soweta je žene chladný kalkul. Setkají se tu s takovým množstvím nemocí, s tak zanedbanou léčbou pacientů, jako snad nikde jinde na světě. Tady se doktoři skutečně něco naučí a jejich cena trhu práce prudce roste.

Možná, ti kteří děkují a odcházejí, by to v JAR mohli taky zkusit. Možná bychom je viděli jinak, možná bychom je víc chápali, možná by jim česká veřejnost víc naslouchala a hlavně, víc jim vyšla vstříc.

Miroslav Váňa, pardubický poslanec, ČSSD