Článek "Jasné ne přesunu památníku"najdete ZDE!

Nikdo z těch, kdo jsou pro přemístění památníku, a troufám si tvrdit, že ani nikdo ostatní nechce zpochybňovat úlohu Rudé armády při osvobození Česka od německých okupantů. Nikdo nechce přemístěním památníku snižovat pietu, odkaz a úctu k vojákům Rudé armády a všem padlým. Je nezpochybnitelné, že události spojené s osvobozením země je nutné si připomínat. Důstojně a se vší vážností a pietou uctívat památku padlých. Samotné historické události, na které dílo symbolicky odkazuje, to ostatně samy vyjadřují se vší rozhodností.

Z článku plyne, že autoři jsou pro zachování památníku, jako dokumentu historické věcné paměti s nenahraditelnou vypovídací hodnotou, který je prý pevně spojen s místem, jako i s pořádáním pietního aktu. Dodal bych ještě, že také symbolizuje výročí konce druhé světové války.

Z článku rovněž vyplývá, že nemá cenu soudit uměleckou kvalitu a provedení sochařského díla, neboť dílo bylo vytvořeno pod ideologickým vlivem komunistického totalitního režimu, tedy i tuto zkušenost je nutno objektivně uchovat, mj. proto, abychom se dokázali vyrovnat se svou minulostí.


Nesměle bych si dovolil polemizovat s argumentační rovinou celého otevřeného dopisu, vědom si toho, že autoři jsou historici působící v Pardubicích, kteří pocítili profesní a občanskou povinnost se vyjádřit a své názory objektivně formulovat. Nemám zdaleka takový historický rozhled. Navíc si na rozdíl od nich, vůbec netroufám tvrdit, že jsem objektivní. Mám pouze svůj názor.

Autoři článku uvádějí, že pomník byl vytvořen pro určité a konkrétní místo, a proto tedy může být vnímán pouze ve spojení s tímto místem. Co je tedy věcná paměť místa, na kterém dnes stojí Památník osvobození?

Místo bylo a dodnes je okrajem bývalého podzámeckého opevnění, bylo břehem vodního toku městské fortifikace napájeného vodou z Chrudimky. Místo bylo zásadním způsobem ovlivněno stavení činností, která v první čtvrtině 20. stol. formovala dnešní nám. Republiky. Prostor byl upraven jako vstup při realizaci Výstavy tělesné výchovy a sportu Československé republiky v Pardubicích v roce 1931.

A nyní jsme se dostali k tomu podstatnému, co historikové nazvali jedinečnost památníku ve spojení s místem. V roce 1949 se lze v zápisech rady JNV v Pardubicích dočíst o potřebě pořídit projekt na vhodný památník Rudoarmějcům, (o úpravě jejich hrobů se jednalo už v letech 1946 a 1947) a o potřebě vybudovat pomník s. Stalinovi. Bylo zapsáno, že k přenechání nějakého návrhu pro Pardubice může sloužit i pražská soutěž na Stalinův pomník, ušetřily by se prý peníze. V roce 1950 se konkretizuje figurální podoba památníku padlým Rudoarmějcům, sousoší měla tvořit žena s děckem v náručí a Rudoarmějec. Za provedení měl být zodpovědný podnik Pohřebních službeb. Tedy jedná se o dvě sochy pro dvě místa.

1. listopadu 1952 se sešla ustavující schůze Komise pro postavení pomníku J. V. Stalinovi v Pardubicích. Umístění se vybíralo z dvanácti návrhů. Nakonec se rozhodovalo mezi dvěma, mezi domem arciděkanství a pavilonem v Tyršových sadech a rohem nábřeží Čsl. armády a ul. Na Zábradlí, před budovou dřívějšího rozhlasu. Bylo rozhodnuto umístit pomník na okraj Tyršových sadů a dále, že základní kámen by měl být položen 21. 12. 1952, tedy v den narozenin generalissima. Koncem listopadu byly předloženy soutěžní návrhy na úpravu místa položení základního kamene. Bylo doporučeno k dopracování řešení arch. Návesníka. (výkresová dokumentace in: SOA Pardubice inv.č. 908)

Bylo zvažováno, zda se řešení bude vztahovat k ose Stalingradského náměstí, nebo bude brát ohled na stanoviště diváka v prostředí před upraveným místem mezi tehdejšími sestupnými schody do Tyršových sadů. Koncem roku byl postaven a odhalen základní kámen.

Na květnové schůzi komise pro výstavbu socialistických Pardubic roku 1953 zazněl návrh, že postavení pomníku je nutno řešit jako dvousoší s. Stalina a s. Gottwalda s čímž souhlasí KV KSČ. Bylo usneseno, aby návrh pomníku vzešel ze soutěže sochařů. V červnu byla soutěž u konce. Účastnili se však pouze sochaři, kteří si sehnali architekty - architekty, kteří se dle rozhodnutí komise již účastnili předchozí soutěže v hledání podoby a úpravy místa Stalinova základního kamene. Arch. Dědič získal za vítězný návrh 2 600,- Kčs. Probíhaly podnikové sbírky. Favoritem byl Semtín, černý puntík dostal n.p. Tesla.
V průběhu roku 1955 začal na úkolu postavení Stalinova pomníku pracovat prof. Malejovský a arch. Podzemný. Proběhlo zaměření náměstí, fotodokumentace místa a byly uskutečněny sondy v místech základního kamene. Ing. Dr. František Kříž nabídl své zkušenosti získané při stavbě pražského Stalinova pomníku. 29. července rozhodlo byro strany o tom, že socha bude z pískovce a že arch.

Dědič, jako vítěz soutěže zasedne v komisi. Bylo jednáno se školou v Hořicích o spolupráci na zajištění kamene a práci na soše. V říjnu se začal lámat kamen v lomu v Podhorním Újezdě. Do informační kampaně byla zapojena redakce „Zář“. Na jednání v listopadu bylo projednáváno sochařské a architektonické řešení z hlediska uměleckého a ideového pojetí. Koncem roku byl původní sochařský návrh sochy s. Stalina se dvěma postavami pozměněn, bylo doporučeno monumentálnější řešení, kdy socha bude působit jako samostatný sochařský objekt, s figurami ve spodní části pomníku. Po levé straně bylo počítáno s figurou pionýra. Výška figury soudruha Stalina měla být 320cm. Bylo doporučeno, aby pomník měl místo kruhového soklu – sedmiúhelník. V pátek 9. prosince 1955 došlo na místním šetření k posouzení makety sochy ve skutečné velikosti na místě základního kamene. Zajímavý názor podalo Ministerstvo kultury, sdělilo, že k řešení pomníku nemá zásadních připomínek – žádalo však, aby výškou pomníku nebyl příliš porušen pohled přes náměstí na zámek.

V lednu roku 1956 byl arch. Podzemným předán projekt pomníku. Zároveň bylo v ateliéru pana sochaře Malejovského zjištěno, že socha s. Stalina byla odlita do sádry. Umělecká komise v čele s profesorem Lidickým schválila sochařský návrh. Rovněž arch. Podzemný předal prováděcí plány pomníku architektonické komisy ke schválení. V hořické škole je projednávána realizace sochařského opracování všech figur, pilonu a soklu.

Pak přišla změna. V květnovém zápisu roku 1956 se uvádí, že rozhodnutím byra KSČ bude hlavní (dominující) socha s. Stalina, nahrazena sochou rudoarmějce, a že s panem sochařem Malejovským bude tedy uzavřena nová smlouva na sochu rudoarmějce. Na všem ostatním pokračují práce beze změny. Byla odsouhlasena změna názvu komise – byl navržen název Pomník osvobození, ale na základě námitky, že se slova pomník používá pro náhrobky a pro osoby zemřelé, byl jednomyslně přijat návrh názvu – Komise pro postavení Památníku osvobození v Pardubicích.

koláž

V úterý 5. listopadu roku 1957 byl památník při manifestaci pracujícího lidu oslavujícího 40. výročí Velkého října na Stalingradském náměstí odhalen v podobě, jakou znají Pardubice dnes.

V srpnu roku 1968 došlo k poškození památníku. Náklady na opravu byly vyčísleny na 29 000,- Kčs. Jak se v nálezu uvádí, památník byl poškozen jak v základní architektuře, tak dekorativní figurální i ornamentální výzdobě. Poničena byla socha rudoarmějce, pionýra i pionýrky. Na doporučení prof. Malejovského byl restaurováním památníku pověřen sochař Trtílek.

Pietní akt k uctění rudoarmějců probíhal jak na dnešním nám. Republiky tak na městských hřbitovech u jejich hrobu.

Tolik pro osvětlení tehdejších uměleckoideových a pietních peripetií. Tolik k věcné paměti místa. Ze dvou památníků se stal jeden, a z toho jednoho nakonec jiný. Má jinou podobu a jiné místo od původního návrhu památníku padlým Rudoarmějcům. I to je dost možná nějaké symbolické gesto, pod kterým ať si každý představí, co chce. Možná se ona nejednoznačnost, podílí i na umělecké hodnotě. Uvedené informace jsou velmi zkratkovité, ovšem kdo chce mluvit o nějakém objektivním výkladu dějin, což já si netroufám, může začít třeba pro začátek s uveřejněním archivních podkladů, které se k problematice váží. Na jejich základě se pak může dobrat ke kontextu s místem. Třeba bude mít na rozdíl ode mě více štěstí.

Oslavy měsíce přátelství vyvrcholili dne 7. listopadu. Roku 1973 Manifestací pracujících na náměstí Osvobození (nám. Republiky), byl poklepán základní kámen pomníku V. I. Lenina. V roce 1974 zpracoval sochař Kotrba a prof. Černý dokumentaci k pomníku V. I. Lenina, který byl pak, po dořešení všech přeložek, osazen či lépe řečeno přímo posazen u divadla.

Nechci se na základě argumentů, které byly použity v článku ptát, proč byl odstraněn z nám. Republiky pomník V.I. Lenina a proč tato zkušenost nestála za uchování dalším generacím. Symbolická rovina strůjce občanské války v Rusku a bolševických pořádků je dodnes odstrašující.


Ještě krátce ke kontextu věcí s místem. Spojitost s místem má např. zámek, městské centrum, samo náměstí a kostel sv. Bartoloměje. Ten je součástí konceptu urbanistického a architektonického dědictví města, součást městské a společenské identity. Dost možná i součást zmiňovaného objektivního výkladu dějin. Jsou zde pohřbeni příslušníci rodu Pernštejnů, zakladatelé rezidenčního města, stále živého dědictví. Vojtěch z Pernštejna, jeden z nejvýznamnějších stavebníků pernštejnské rodové a městské rezidence, pokračující v odkazu svého otce Viléma z Pernštejna, je pochován v pernštejnské hrobce s dochovaným mramorovým náhrobkem právě v kostele sv. Bartoloměje. Ten téměř sousedí s památníkem.

Přijde mi to podobné, jako kdyby někdo poblíž katedrály sv. Víta (katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha) s ostatky panovníků a šlechticů postavil na III. nádvoří Pražského hradu koncem 50 let 20. stol. Památník osvobození. I zde by muselo dle argumentů pardubických historiků zaznít jasné ne přesunu. Jak bychom se v tomto případě objektivně vyrovnávali se svou, třeba nepříjemnou, minulostí?

Vlasta Koupal

zdroj:
(SOA Pardubice inv.č. 908, Činnost komise pro vybudování pomníku J. V. Stalin, 1952-1955, kt. 48)