Při Dni pro Tibet zavlály na několika místech na Pardubicku tibetské vlajky. I u nás doma se ráno na okně objevila. A někdo by se možná okřídleným rčením mohl zeptat: „A komu tím prospějete? Co?"  Nějaké zemi kdesi v Asii, kde se vlastně díky té velké Číně mají dobře a nežijí už jako ve středověku.Má to smysl?

Asi proto z toho násilím stvořeného komunistického ráje museli desetitisíce lidí uprchnout za hranice a nemohou se vrátit. Čínská vláda dnes navíc ukazuje celému světu, jaký je v Tibetu klid a spokojenost. Od února do května pro jistotu neprodyšně zavřela tamní hranice pro turisty a zvlášť pro novináře. Ano, to je asi to báječné sjednocování společnosti po čínsku, kterou se od nich máme naučit, jak nám říká náš pan prezident.

Vyvěšení vlajky může být jen symbolické gesto, kterým asi ničeho nedosáhneme. Máme ale tu možnost a svobodu vyvěsit vlajku, za jejíž pouhé vlastnictví by občana v Tibetu čekalo zatčení, vyšetřování a vězení. Není to zase tak dávno, co to tady u nás bylo podobné. Stačilo vyslovit jména jako Palach, Zajíc, Toufar, Horáková…

Kdo chtěl, ten se k akci přidal, kdo nechtěl – nemusel. Jsou místa na světě, kde i kdybyste chtěli, tak zkrátka nemůžete. Možná i ten pohled na tibetskou vlajku mohl být impuls k zamyšlení se nad tím, že stále existují místa, kde se můžete dostat do problémů jen za to, že chcete tak zdánlivě obyčejnou věc, jakou je svoboda.