Bečička a Schumacher? Bylo by se na nač dívat

Já legenda. Kdyby motokárový závodník JIŘÍ BEČIČKA odhodil skromnost, klidně by si tak mohl před spaním říkat. Dokázal toho hodně. Kraloval motokárám v Česku a když na něj ušili boudu, zářil v Itálii, kde získal další mistrovský titul a blízko byl i k trofeji pro evropského šampiona. Nakonec skončil v roce 2001 šestý, ale na druhé místo ztratil necelou jednu sekundu. Jako druhý český, potažmo československý pilot dokázal vyhrát finálovou jízdu evropského mistrovství. „Ale legenda? Na to se tedy vůbec necítím,“ plaše se usmál král motokár.

S motokárami jste začínal na konci osmdesátých let. Napadlo vás tehdy, že byste to mohl dotáhnout tak daleko?
V koutku duše jsem určitě doufal. Kdybych si nemyslel takhle vysoko, asi bych se do toho ani nepouštěl. Táta jezdil chvilku motokáry, pak jezdil s Pavlem Kuncem po motokrosech jako mechanik. Najednou mě motokáry nějak začaly brát a bylo to (usmívá se).

Ani vás neodradilo, že do závodu jste mohl podle tehdejších zákonů naskočit až v sedmnácti?
Dneska mohou malé děcka začínat hrozně brzo, oproti nám mají strašný náskok. Museli jsme si udělat řidičák na velkou motorku a až pak jsme mohli závodit na velké motokáře.

Máte spočítáno, kolik jste za vaši kariéru získal trofejí?
Je jich hodně. Celkové číslo vám řeknu ale jenom těžko, kupu jsem jich rozdal. Hodně pohárů zůstalo v Itálii, když jsem tam jezdil. Byl jsem tam třeba letecky, takže jsem všechno domů nebral. Ale dcera spočítala, že doma jich máme pětasedmdesát.

I tak to dá ale pořádnou dřinu, než se všechny vyleští…
Určitě (usmívá se). Naštěstí se mi o ně ale stará manželka.

Které trofeje si vážíte nejvíc?
Je asi metr vysoká a získal jsem ji na Sicílii, kde jsem se stal mistrem Itálie. Pak jsem vyhrál evropský závod v Paříži. To jsou asi moje dva největší triumfy.

Na druhou stranu vás ale musí asi hodně mrzet ztracená medaile z mistrovství Evropy v roce 2001, kdy jste byl od stříbra necelou sekundu a nakonec jste skončil šestý. Nebo ne?
Přesně tak. Jel jsem tenkrát na italskou licenci, protože jsme měli s českou asociací pořád nějaké problémy, preferovali pražské jezdce a já jsem pro ně byl vlastně jenom vesničan. Od Italů jsem dostal daleko lepší podmínky. Jeli jsme závod na mistrovství Evropy a Čech dělal shodou okolností sportovního komisaře. Odstartoval jsem, jezdil jsem první a najednou jsem dostal penalizaci, že jsem vyrazil prý dřív. Přišel za mnou pak nezávislý Ital, který tam prodával gumy. Divil se. Říkal, že byl můj start úplně v pořádku. Ale byla to asi odplata za italskou licenci. Měl jsem k evropskému titulu tenkrát nejblíž a doteď to člověka mrzí.

V zahraničí jste sbíral vavříny, doma jste válčil. V roce 1997 vám byl u zeleného stolu sebrán i český titul. Kvůli čemu?
Byly to takové žabomyší spory. Šlo o technické předpisy. Vytáhli na mě nějakou špatně vyplněnou kolonku.

Moc nerozumím tomu, proč jste se českým svazem válčil. Vždyť co si může přát víc, než aby měl jezdce, který umí vyhrávat doma, i v zahraničí?
Byla silná česká pětka, ze které jsem já jediný nebyl z Prahy. Asi právě v tom byl problém.

Neměl jste chuť se na motokáry v Česku úplně vykašlat?
To víte, že měl. Asi tři roky jsem tady vůbec nestartoval. Trucoval jsem. Jezdil jsem jenom italské mistrovství a závody v cizině.

Nakonec jste ale byl tím, kdo se směje naposledy a přestoupil jste do italské stáje Tony kart. Dá se přirovnávat k fotbalovému Realu Madrid?
Je tak pět italských top výrobců, kteří světu vévodí a Tony kart je mezi nimi. Je fakt, že tenkrát se objevil i šot ve zprávách, že jsem jako první Čech přestoupil do továrního týmu.

Lišilo se italské prostředí od toho českého hodně?
Velmi, jednak byly úplně jiné tratě. Je tam také daleko větší teplo, na trati bylo daleko víc gumy, klidně i pět centimetrů. Pak i stylem jízdy, podnebím… Vždycky mi to tam vyhovovalo víc než tady.

A asi i zázemí bylo trochu na jiné úrovni, viďte?
To bylo neporovnatelné, dá se říct úplně o něčem jiném. Jezdili jsme dříve Furgonem jako vesničani. Kdo tam přijede s Furgonem dnes, je chudák. Kolem vás tam stojí samé kamiony, je to pomalu jako ve formuli.

Chytnul se po té době někdo z českého svazu za nos?
To se moc nenosí, nebo aspoň u nás. I kamarádů okolo motokár jsem měl daleko víc Italů a Francouzů než z Čech.

V devadesátých letech proudily na závody motokár davy lidí, dnes tolik netáhnou. Také vám připadá, že zájem o ně hodně ochladl?
Určitě to tak je. Je to s motokárami u nás teď hodně špatné. Rozhodně to není takové, jako to bývalo dříve.

Přitom se ale říká, že motokára je ideální přípravka pro další závodění, především pak pro formule…
To se dá i snadno dokázat. Padesát procent jezdců z Formule jedna se mnou závodilo. S těma klukama se znám. Jen bohužel tenkrát nebyly peníze, aby se tam člověk také dostal. Je také pravda, že byli mladší.

Kdybyste na motokárách mohl závodit třeba od deset a ne až od sedmnácti, myslíte, že by byla vaše šance prosadit se ve Formuli 1 větší?
Třeba jo. Sen to byl, ale dnes už se o tom může jenom mluvit.

Na motokárách vyrostl i Michael Schumacher. Myslíte, že byste ho ve vaší největší formě na přelomu tisíciletí v motokárách porazil?
Určitě by to bylo vyrovnané (usmívá se). Ale těžko říct, jestli bych ho porazil. On jezdí dodnes. Vloni ještě závodil.

Jsou motokáry hodně nákladným sportem?
Co se týká motorismu, tak na tom jsou docela dobře. Ale když se jelo mistrovství Evropy, sezona na milion vyšla určitě. Měl jsem štěstí v tom, že jsem byl ve stáji a nemusel jsem všechny tyhle náklady platit.

Dá se vlastně motokárami na vrcholové úrovni vydělat?
Že by člověk nedělal vůbec nic jiného, to určitě ne. Nějaké peníze se vydělat dají, ale na živobytí to není.

Kromě motokár jste zkoušel přes zimu i motoskijöring, nebál jste se, že se přes zimu na lyžích zraníte?
Snad ani ne. Spíš teď se mi pomalu problémy z něj vrací. Když nebyl sníh, tak to byly hrozné škuby. Mám problémy s ramenem, manželka je masérka, tak mě zkouší dát nějak dohromady, ale uvidíme, jak to dopadne. Zkoušel jsem se letos v Mýtě na motokárách znovu svést, ale nejde to. Problémy jsou takové, že se dá bolest vydržet pět kol a potom už z toho nemá člověk dobrý pocit.

Právě, že jsem vás ve výsledkových listinách letos nikde nenašel…
Nejel jsem právě letos vůbec. Až v tom Mýtě. Pořád se potýkám s tím ramenem.

Blíží se konec kariéry?
Už klepe na vrata. Aspoň se ale můžu pořádně věnovat synovi, který v pěti letech také začíná jezdit.

Je fakt, že nemá úplně špatného a nezkušeného manažera…
(usmívá se) Kontakty pořád mám. Když přijedu do Itálie, pořád tam znám devadesát procent depa. Člověk se pak snáz dostane k informacím, k materiálu a dalším věcem.

Nebojíte se, že příjmení Bečička může synovi i ublížit a rány z války proti českým funkcionářům se znovu otevřou?
Doufám, že už nic podobného nehrozí. Bylo by hodně špatné, kdyby na to měl doplácet.

Asi ale není moc rodičů, kteří by posadili pětiletého syna do motokáry. Vy se nebojíte?
Není to tak dlouho a byli jsme v Chebu, kde se na to dívat nedalo. Kluci jsou o dva roky starší než on a jezdí samozřejmě rychleji. Nemá nic naježděného, teprve začíná. Když ho kluk předjížděl okolo, měl kolem hodně místa, ale jel hodně těsně a trochu do syna brnknul. Klučina jel samozřejmě dál, ale ten náš se tam točil… Když rodič vidí malou hlavičku, jak se na trati točí, také mi to příjemné nebylo.

Dá se s takhle malými jezdci vůbec nějak pracovat?
V těch pěti letech toho tolik zase nevnímá. U dětí se říká, že začnou spolupracovat až kolem těch šesti. Teď je důležité, aby k tomu získal vztah, aby věděl, co má dělat, když vidí káru před sebou.