Vyžahnutí na jeden lok? Tak to už v letošní sezoně neočekávejte! Studánka umí v „krku“ pěkně pozlobit. Protivník ji ale většinou nakonec „vypije“. Její trenér ROMAN CHOCHOLOUŠ je spokojenější než v první sezoně. Přesto si láme hlavu: „Proč nedokážeme zahrát proti týmům se stejnou výkonností? Proč neumíme přenést pohodu z tréninku do mistrovského utkání? Proč se nám nedaří obracet skóre? Proč panikaříme, když vedeme?“

Pane trenére, jak jste spokojený se základní částí ŽBL?
 (zamyslí se) Nemůžu být spokojený, ale nejsem ani nespokojený (šibalsky mrkne). Oproti loňské, nováčkovské sezoně jsme rozhodně udělali pokrok. Už nedostáváme takové příděly.

S jakým cílem jste vstupovali do základní části letošní sezony?
 Naším tajným přáním bylo vyhrát čtyři až pět zápasů. Porazit oba nováčky v domácím i venkovním prostředí a pak překvapit v nějakém utkání s těžšími protivníky. To se nám nepovedlo. S Karlínem to sice máme 2:0 na zápasy, ovšem s VŠE Praha 1:1.

Získali jste tři výhry, ovšem daleko jste neměli k dalším úspěchům, viďte?
 Přesně tak. Odehráli jsme vynikající zápas v Karlových Varech, proti kterým se nám dlouhodobě vůbec nedařilo. A také musím zmínit poslední domácí utkání se Strakonicemi, ve kterém jsme byli prakticky celý zápas ve vedení. Samotnou kapitolou jsou zápasy s Hradcem Králové. V obou jsme byli Lvicím rovnocenným partnerem. Rovněž s Trutnovem to nebylo špatné.
Nesmíme ale zapomenout na vyloženě nevydařené duely…  Ano. Do této kategorie patří domácí zápasy s Valounem a také proti VŠ Praha. V nich jsme byli asi až moc přemotivovaní.

Traduje se, že druhá sezona v té dané soutěži bývá těžší. Jaké to je v případě vašeho týmu?
 V našem případě to vnímám přesně naopak. Je to o hodně lepší. Protivníci nás pomalu začínají respektovat. Rovněž my už známe všechny soupeře. Zlepšil se také přístup rozhodčích i pořadatelů v halách. Už to není, že přijel nikdo, už tu hraje Studánka…

Nemá cenu si nic nalhávat, vaše družstvo stále ještě zaostává za ostatními. V čem tedy?
 Povím to na rovinu. Chybějí nám dvě, tři zkušené hráčky. Holky se snaží, v lize se obouchávají samy, ale zápasy rozhodují zkušenosti. Když už jsme s někým sehráli vyrovnaný duel, tak klíčové body soupeře zaznamenaly právě zkušené hráčky. Pokud se nám podaří udržet nejvyšší soutěž více let, možná že u nás také nějaké vyrostou.

Chcete tím říct, že v době, kdy se láme chleba v utkání zaostáváte nejvíce?
 Jsem o tom přesvědčen. Manšaft soupeře najednou začne hrát úplně nadoraz. Jeho nasazení je enormní. To, co nám stačilo na něj před pěti minutami, už nestačí.

Studánka si za dva roky vybudovala pověst týmu, který dokáže v některých pasážích zápasu trápit silné protivníky. Proč nejste schopni předvádět tuto hru v utkání s výkonnostně podobnými?
 To řešíme ze všeho nejvíce. My opravdu umíme vzdorovat silnému týmu typu Frisco Brno, ovšem proti tzv. hratelnějším soupeřům je to horší. Vypozoroval jsem, že holky svazuje nervozita, z toho že musí. Kdežto proti favorizovaným týmům pouze mohou. Možná to vyzní divně, ale přisoudil bych to větší soustředěnosti na ten daný okamžik. A když to nevyjde, sebevědomí padá závratně dolů.

Několikrát jste zmínil, že vaše svěřenkyně nedokáží přenést pohodu z tréninku do zápasu. Proč s tím mají problém?
 Vše se odvíjí od vstupu do utkání. Jakmile nedáme tři, čtyři lehké koše, holky si přestávají věřit. Přitom se nám kolikrát podaří sehrát signál, že naše hráčka je v podkošovém prostoru skoro sama. Bohužel u ženského basketbalu to je s psychikou jiné než u mužského. Neplatí, že střelec se pozná podle toho, kolik má pokusů. Tam hráč třikrát nepromění, tak to zkusí počtvrté. Ženy se spíše začnou zbavovat odpovědnosti a předají raději míč spoluhráčce.

Studánku srážejí do kolen výrazné propady v jednotlivých čtvrtinách. Namátkou doma se Strakonicemi, v Trutnově či Karlíně. Čemu to přisuzujete?
 To je právě to, co nevím. Jsem z toho rozčarovaný. Když se zaměřím na ten zápas se Strakonicemi, tak stále nechápu, jak jsme mohli ztratit dvojciferné vedení během posledních sedmi minut. A to už jsem ho viděl na videu snad stokrát (smích). Nenašel jsem tam, nějaké hrubé chyby. Bylo to o neproměňování šancí. V této sezoně jsme téměř odbourali špatné první poločasy, ale zase hoříme v poslední čtvrtině. Holky se musí smířit s tím, že pořád musí na sobě pracovat. Nesmí se nechat uspokojit předvedenou hrou za žádnou cenu.Výhra se dá ztratit za pět minut.

Váš tým nedisponuje širokým kádrem, co se týče kvality. S nadsázkou se dá říct, že protivníkům stačí uhlídat Březinovou a Kramperovou…
 Je to pravda, ale… Nesmíme přehlédnout to, že se rozehrává Petrásková. Sabina prožívá nováčkovskou sezonu v ŽBL a ty začátky pro ní nebyly lehké. Občas náš tým táhne Cata Quintanová a v poslední době se připojila k našim oporám Míša Pavlasová. Zatím velké výkyvy provází Markétu Jedličkovou. Hanka Kramperová odehrála několik zápasů se sebezapřením a na její hře to bylo znát.

Další poznatek o vašem družstvu je ten, že neumíte obracet nepříznivé skóre. Přemýšlel jste nad tím?
 Určitě. Tohle už není o zkušenostech. Hráčky to mají nějak zakódované v hlavách. Místo toho, aby jsme ztrátu umazávali, přijde křeč a soupeř nám ještě více uteče. Hlavní roli v tom hraje zodpovědnost. Většinou se šňůru protivníka snažím přeruším oddychovým časem. V něm hráčkám do nekonečna opakuji, ať se hlavně uklidní. Že basketbal umí, ať akci zahrají důrazně, ať proboha skončí košem. Bohužel to moc nepomáhá a soupeř si vytvoří rozhodující náskok.
Na druhou stranu, když vedete, moc si toho nevážíte. Místo toho, abyste soupeře drželi v šachu a v nervozitě ho koupali delší dobu, za chvíli je po náskoku.

Proč tak hazardujete?
 A to je největší rozdíl mezi námi a tím druhým týmem. Soupeř rovněž reaguje time outem, ovšem jeho hráčky asi lépe poslouchají. Jim oddychový čas pomůže. Většinou ten úsek po něm prohrajeme. Už jsem nad tím s holkama seděl několikrát. Dozvím se, že to nedělají schválně, že makají na sto procent. Sice jim věřím, ovšem když akce nekončí košem, tak to naše snažení hodně zkresluje.

Labilita z vašeho kolektivu při ztrácení náskoku jen čiší. Děvčata zapomenou střílet koše, kloudně si nepřihrají, ztrácejí lehké míče. Jako trenér asi z toho musíte být na prášky, není-liž pravda?
 Kolikrát jsem zralý na infarkt (pousměje se). Je to opravdu paradox. Vedeme a děláme neuvěřitelné věci. Balon si podáváme tak dlouho, až skončí u nejhůře postavené hráčky. Holky se bojí střílet, aby něco nepokazily. To bych musel mít k dispozici deset oddychových časů. Ale myslím si, že by nepomohly. Vždyť je už dokonce prosím, aby vystřelily nebo si došly pro faul. Někdy už uvažuji o fyzických trestech (hlasitý smích).

Jak se na podobné prohry tváří sama děvčata?
 Je mi jich až líto. Po zápase to obrečí a u videa pak kroutí hlavou, jak tohle mohla udělat. Nevím ale jak z toho ven, protože podobnou situaci na tréninku nevymodelujete. Prostě dívčí psychika je hodně křehká nádoba.