VYBRAT REGION
Zavřít mapu

"Cokoli dělám, snažím se v tom být ten nejlepší"

Pardubice - Trenérem pardubických basketbalistů se stal Levell Sanders. Připadal si prý jako na emoční horské dráze, jeden den hráč a druhý den kouč.

17.1.2016
SDÍLEJ:

Levell SandersFoto: DENÍK/Luboš Jeníček

Basketbal s tovární značkou BK JIP čeká světlá budoucnost… Má to ale jednu zásadní podmínku. Všichni hráči se musí přizpůsobit novému trenérovi. Stačilo by v jedné věci: Snažit se být nejlepší v tom, co dělám. Pokud LEVELL SANDERS, první americký kouč v pardubických službách v šedesátileté historii klubu, "nakazí" svěřence svojí filozofií, může sedět na lavičce Beksy klidně dvacet let. A pravě zásluhou jeho mentality je nyní jedno, že z hráče se trenérem stal přes noc. Doslova, z 6. na 7. ledna…

Minulý týden vám zcela změnil sportovní život. Z jeho kraje jste se dozvěděl, že případný návrat na palubovky po vašem zranění ze 14. prosince bude ve vaší poslední sezoně těžký. Co jste si v duchu říkal?
Od začátku jsem byl srozuměn, že s tímto zraněním se bude jednat o delší léčebný proces. Snažil jsem se dělat vše, co můžu, abych se ještě vrátil do sezony. Byl jsem rozhodnutý, že se na palubovce určitě ještě objevím.

Nicméně jste musel tušit, že už s vámi klub tolik nepočítá. Přes vánoční svátky získalo vedení na váš post nového hráče…
Ano. Ale nedělo se tak za mými zády. Hned po mém prvním vyšetření jsme se dohodli, že musíme přivést někoho nového. I kdyby bylo vše v pořádku, tak jsem měl být mimo hru do konce ledna. To znamená nějaký šestitýdenní výpadek. Jako (ne)hrající asistent jsem se na výběru Autryeho podílel také.

A nastal další veletoč. Už ve středu pozdě večer jste se stal hlavním trenérem Beksy. Napadlo by vás to v ten den ráno?
Ani náhodou. Pochopitelně jsem byl šokovaný. Opravdu by mě ani ve snu nenapadlo, že se stanu hlavním trenérem, teď a takovým způsobem. Když bych měl shrnout v kostce, jak se to celé odehrálo, tak bych si nikdy nemyslel, že budu koučem po odstoupení Dušana Bohunického. Stále se najdou chvíle, kdy přemýšlím o tom, jestli je to doopravdy.

Znamená to tedy, že jste si nikdy nepohrával s myšlenkou, že trenér Bohunický rezignuje a na vás padne logická volba…
Fakt jsem si nikdy nepomyslel, že to Dušan vzdá.

Když jste byl vedením osloven, jak jste na nabídku reagoval? Přemýšlel jste chvíli, nebo jste okamžitě vypálil ano?
Souhlasil jsem okamžitě. Prvně bylo těžké uvěřit, že Dušan sám od sebe odstoupil. Pak mě blesklo hlavou, že v situaci, když se v Pardubicích měnil trenér uprostřed sezony, už jsem byl. Tehdy Standu Petra střídal Vojtko. Pamatuji si, že tým nebyl dvakrát nadšený, když k němu přišel kouč zvenku. Také proto jsem nabídku rychle přijal. V tu chvíli jsem myslel na kluky a tým.

Dá se tedy říct, že to bylo spíše rozhodnutí srdce než mozku?
Určitě to bylo rozhodnutí srdce. Nebyl důvod nad tím dlouho přemýšlet. Věděl jsem a všichni okolo také, že jednoho dne se chci stát trenérem.

V uvozovkách se dá prohlásit, že jste z palubovek odešel v tichosti, bez nějakého velkého loučení. Není vám líto, že vaše bohatá kariéra skončila takovým způsobem?
Víte, že mi to ani nevadí. Nejsem totiž typem člověka, který potřebuje mít kolem sebe fanfáry. Takže to trochu předčasné ukončení hráčské kariéry beru v pohodě.

Druhým dechem je nutné konstatovat, že asi není větší odměny, než se stát koučem ambiciózního týmu, kterým BK JIP Pardubice rozhodně je. Vyvolal váš přesun nějaké velké ohlasy?
Ano. A místy to bylo až bláznivé. Především zásluhou sociálních médií. Registroval jsem asi dvě stě zpráv na facebooku a sedmdesát na wats upu. Lidé v mé zemi, kteří mě za hranicemi sledují, to považují za velkou událost. Humbuk kolem mé osoby tak nebyl pouze v České republice, ale i ve Spojených státech.

Jste připraven na riziko, že z vynikajícího hráče se nestane automatický vynikající kouč?
Hodně lidí očekává, že když byl ten dotyčný, výborný hráč, bude vyžadovat to, co dělal on také po svých svěřencích. Mám výhodu, že jsem hrál dlouhou dobu se širokou škálou spoluhráčů. Viděl jsem hodně moc rozdílností. Během tréninků i zápasů jsem si všímal, že je každý úplně jiný. Myslím, že právě tyto zkušenosti mi pomohou v trenérské kariéře. I z toho důvodů, že trenéři pod kterými jsem hrál, mi dávali velký prostor na realizaci mých myšlenek. Rovněž já si uvědomuji, že nemohu být dobrý trenér jen proto, že jsem byl dobrý hráč. A proto se řídím jedním krédem.

Povídejte…
Jako hráč jsem byl vždy hrdý na jednu věc. Chtěl jsem být připraven na každý zápas, na každý trénink. Dokud budu připravovat sám sebe v roli trenéra, stejně jako jsem tak činil v hráčské kariéře hráče, tak mohu mít čisté svědomí.

Nepřeberné herní zkušenosti vám nelze upřít. Nicméně trenér není jenom praktik, ale kolikrát více psycholog. Jak jste na tom v této oblasti?
Byl jsem v týmech, kde hodně hráčů se mnou chtělo diskutovat. Tím, že v české lize působím dlouhou dobu, kontaktovali mě i hráči z jiných klubů. Žádali o informaci či radu ohledně jejich kariéry. Myslím si, že jsem připravený na to, abych zvládl různé osobnosti. Jasně, nemůžete se ke každému chovat stejně, protože každý člověk je jiný. Ano, nejsem psycholog, ale i v této oblasti jsem ochoten na sobě pracovat.

Možná až teď doceníte fakt, že jste v loňské sezoně vykonával funkci hrajícího asistenta…
To je bez debat. Určitě mi to pomohlo. Právě v těchto situacích jsem byl schopen poskytovat hlavnímu trenérovi zpětnou vazbu. Když se na to podívám zpětně, bylo to pro mě požehnání z nebes.

Blízké přátelství s vašimi, teď již bývalými, spoluhráči musí jít stranou. Přes noc jste se stal jejich nadřízeným. Necháte je k sobě přistupovat jako ke kamarádovi, či zvolíte přísnější metr?
Neexistuje žádný způsob, aby byl trenér pořád s hráči kamarád. Na druhou stranu zase není možné, aby kouč na své svěřence jenom řval. Musím najít rovnováhu. Ten balanc mi určí, jakou zpětnou vazbu dostanou hráči. Jestliže já jim dám úkol a oni ho neudělají podle mých představ, budu muset zvýšit hlas. Navíc v situaci ve které jsme se ocitli, není čas být nějak extra hodný. Nemůžu říct dopředu, jestli budu jenom řvát, či budu hodný. Budu na tým reagovat, podle toho, jak on zareaguje na mé pokyny.

Ptal jsem se proto, že trenér nese na trh kůži daleko více než hráči. Tlak na něj je v Pardubicích enormní a nějaké kamarádíčkování nepřipadá v úvahu…
Já ten tlak tolik necítím. Jako hráč jsem nikdy tlak nepociťoval, protože jsem se vždy dobře připravoval. Podobně důsledně se hodlám chystat jako trenér. Přeci se nenechám svázat jenom proto, že mají Pardubice vysoké mety. Vždyť každá, organizace, každý člověk by měli mít nějaké cíle. Ty by ale měly motivovat a ne stresovat. Říkám si jedno: Když někdo nemá cíl, tak proč to vůbec dělá? Jsem rád, že jsem chtěl být nejlepším hráčem, jakým jsem se mohl stát. A nyní mám stejný plán s trénováním. Takže, když do toho dá cíle někdo jiný, není to tlak na mě, neboť já už ty své mám…

Možná je pro kluka z Brooklynu, kde není lehké žití, snadnější tlaku čelit. Tady přeci na rozdíl od, řekněme, divoké newyorské čtvrti nejde o život. Jaký na to máte názor?
Už jenom to, že jsem v České republice, je pro lidi u nás doma velká věc. Vaši lidé na mě kolikrát divně koukají a ptají se: Co tady děláš, vždyť ty jsi z New Yorku? Nikdo z nich nemá ponětí, čím jsem si musel u nás v New Yorku projít, abych se sem dostal. Tyto zkušenosti se projevují na mé mentalitě. Měl jsem těžké dětství, doopravdy těžké dětství. Nicméně jsem šťastný, že jsem vyrostl tím způsobem, jak jsem vyrostl. To ze mě dělá tu osobnost.

Američané obecně mají vybudované obrovské sebevědomí. Je to tím, že vás problémy posilují?
V mém případě mě hodně ovlivnila babička. Když jsem byl malý, neustále mi vštěpovala, že cokoli budu dělat, mám se snažit v tom být ten nejlepší. Všichni v mé rodině, i když jsme toho neměli moc, tak všichni usilovali o to, abychom se my děti cítili v pohodě. Nicméně vždy nás tlačili k tomu, abychom chtěli více od života. Američané, když přicházejí do Evropy, jsou hodně ovlivněni mentalitou, která ve Státech je. Ta spočívá prosadit se v konkurenci. Všichni chtějí být nejlepší. Pravda důležitou úlohu sehrává i výchova.

V naší zemi existuje rčení: Žádný učený z nebe nespadl. Jste připraven spolupracovat se svým předchůdcem Dušanem Bohunickým, nebo si pojedete po vlastní ose?
Definitivně ano. Dušan trénoval déle než já. Má velké zkušenosti, zná hráče, které máme v týmu. Okamžitě mi nabídl svojí pomoc a já ji rád přijal. Ještě se spolu o tom pobavíme. Samozřejmě bych chtěl dělat něco jinak, ale určitě spolu zůstáváme v kontaktu a budeme spolu různé věci konzultovat.

Máte nějaký návod, jak vyvést Beksu ze tmy, která na ni v této sezoně padla?
Tým zase musí mít radost z basketbalu a získat potřebné sebevědomí. Užívat si hry. Po utkání na USK, jsem přišel do šatny a všichni hráči z toho byli velmi špatní. Pochopitelně nikdo neočekává, že se hráči po tak zdrcující prohře chechtají a jsou rozjaření, ale nemůže nás jedna prohra takhle dostat na dno. Musíme sami zvednout hlavy, protože to za nás nikdo neudělá. Nikdo z protivníků nás nelituje. Naopak týmy v lize jsou šťastné, že prohráváme. Pojďme jim tu radost zkazit!

Kooperativa NBL měla celý týden volno, protože na programu byly pohárové vyřazovací zápasy, které BK JIP Pardubice jako pořadatel nemusí absolvovat. Jak hodně kvitujete, že jste měl prostor na ještě bližší seznámení s týmem a hráči?
Určitě jsem to přivítal. Sám za sebe mohu říct, že jsem byl hrozně rád, že mám po USK jeden den volna. V minulém týdnu se to na mě od středy pozdě večer do sobotního rána jen valilo. Takže jsem se mohl zklidnit a vše si v hlavě uspořádat. Trochu se po té emoční horské dráze nadechnout. Znovu jsem se nabil energií a mohl naplno začít pracovat. V týdnu jsem mluvil k celému týmu i s hráči z očí do očí. Předával jsem jim informace, které mohou pomoci k jejich zlepšení. Měli jsme dostatek času připravit se na dnešní zápas s Ostravou. Tak uvidíme, jak si povedeme…

Autor: Zdeněk Zamastil

17.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Dynamo zdolalo podruhé Motor. Tentokrát po obratu

Pohřesovaná Markéta Lohynská

Policie hledá vozidlo a jeho řidičku, která hrozí sebevraždou

Nepoučitelný zloděj, za čokoládu už mu hrozí soud

Pardubice - Krást se nemá. Krást opakovaně už vůbec.

Hádali se tak, až doma nikdo nezůstal

Pardubice - Každý do svého rohu. Žena šla spát k dceři, muž k mamince.

Hledaného poznala hlídka na ulici

Pardubice - Hledaný muž měl smůlu, hlídka strážníků jej poznala na ulici

Pěstujeme olivy

I u nás se dají vypěstovat olivovníky. Můžete je mít i doma, vždyť naprosto nejlepší pro naše podmínky je jejich pěstování v květináčích. A tak se jich nebojte a pojďme společně na to.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení