Na palubovce se objevili stříbrní hoši. Parta, která se v roce 1985 stala v německém Stuttgartu vicemistrem Evropy.
Do pardubické ČEZ Areny přijali pozvání: Jaroslav Skála, Stanislav Kropilák, Kamil Brabenec, Vlastimil Havlík, Otto Matický, Jiří Okáč, Igor Vraniak, Leoš Krejčí a Vladimír Vyoral. Zmínění hráči se rozestavěli na palubovku. Symbolicky kapitán Kropilák rozehrál akci, míč putoval přes všechny tehdejší národní hrdiny, aby ho benjamínek týmu Krejčí poslal do koše. Stejně jako ve Stuttgartu přihlíželi kaci trenéři Pavel Petera a Luboš Dobrý a také vedoucí družstva Ivan Mezera. ze stříbrného družstva chyběli pouze Juraj Žuffa a Zdeněk Böhm, kteří byli mimo republiku. Legendární střelec Peter Rajniak již zesnul.

Internacionálové pak poskytli podepsaný dres Kamila Brabence. Od vedení Nymburka ho převzal Petr Welsch, bratr českého reprezentanta Jiřího. Holický odchovanec, který hrával i za Pardubice za něj předal šek v hodnotě 50.000 Kč primáři dětského oddělení pardubické nemocnice Vladimíru Němcovi.

Zpětné zrcátko „nach“ Stuttgart

Pardubice/ Mistrovství Evropy 1985 se do historie československého basketbalu zapsalo stříbrným písmem. Zapátrejme nyní v análech a přibližme si atmosféru památnách červnových dní.

Evropský šampionát se odehrál ve městech tehdejší Německé spolkové republiky, ve Stuttgatu a Leverkusenu. Československo odjelo na západ s cílem umístit se do sedmé příčky, čímž by se kvalifikovalo na další ME.
Na úvod jsme podlehli o jediný bod obhájci titulu, Itálii. V klíčovem duelu s Izraelem jsme naopak o jediný bodík zvítězili. Nasledovala celkem očekáváná prohra s domácím Německem. Sen o postupu se pomalu rozplynul po nečekaném zakolísání proti Bulharsku. Poslední utkání ve skupině znamenalo souboj s Holandskem. Drtivá výhra a výsledek dalších zápasů posunuly ČSSR mezi osm nejlepších. Následovalo stěhování z Leverkusenu do Stuttgartu.

V play off se stalo něco neočekávaného. Z našich borců spadla nervozita a ve čtvrtfinále jsme způsobili basketbalové veřejnosti i odborníkům šok. Peterova parta vyřadila hvězdami nabitou Jugoslávii. Výhra 102:91 nad Petrovičem a spol. otevřela cestu do semifinále. Tam na československou ekipu čekalo silné Španělsko. Nervydrásající duel (98:95) rozhodli naši ve svůj prospěch v posledních vteřinách zápasu.

Finále se stalo jasnou záležitostí Sovětského svazu, který zvítězil 120:89. Po desátém místě z roku 1983 se jednalo o obří skok. Stříbro bylo obrovským překvapením.
„Uspěli jsme, protože náš tým tvořil opravdový kolektiv. Družstvo by se dalo rozdělit na dvě skupiny. Tu první tvořili třicátníci Havlík, Rajniak, Skála, Kropilák a Brabenec, na pomezí byli Žuffa i Böhm. Pak jsme měli skupinu mladíků. Důležité bylo, že všichni chtěli hrát za Československo. Účast v reprezentaci si pochvalovali, na tréninku i zápase dřeli. Měli jsme mezi sebou dobrý vztah,“ vzpomíná Pavel Petera, hlavní trenér.