VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kosti nepraskají, přesto nic pro slečinky

Pardubice: Americký fotbal: 'Blbci' mají červenou. 'Nejlepší týmy musí zvládat dvě stovky signálů,' prozradil hrající trenér Stallions Petr Kalhous.

16.7.2010 3
SDÍLEJ:

Petr Kalhous s číslem 32 Foto: archiv VLP

Americký fotbal je v Česku pořád ještě sportovní exotikou. Přesto se najde dost nadšenců, kteří se pouští do sportu, jenž v zámoří suverénně válcuje i hokej. Není v něm místo pro soucit, ani slitování.
Jednou zaváháte a prásk. Ležíte na zemi a přemýšlíte, kde vlastně v těle máte žaludek, plíce… Jestli se náhodou všechno nespojilo v jeden celek. Pardubičtí Stallions jsou mistry ve svém oboru.
Vyhráli českou ligu v sedmičkovém americkém fotbale a podle hrajícího kouče PETRA KALHOUSE (24) už po očku pošilhávají po klasické, jedenáctkové soutěži. Ale nejdříve si ostří hoši z Pardubic vychutnávali mistrovské oslavy. „Oslava byla velká, probíhala až do brzkých ranních hodin. Poprvé v historii jsme něco vyhráli, i když to byla jenom druhá divize, ale zase lepší než nic,“ šibalsky se usmíval pardubický fullback.

Kolik dní jste úspěch slavili?
Vzhledem k tomu, že den po finále jsme se jeli podívat na finále áčkové divize, tak jsme to zase tolik nepřeháněli. Zároveň nám tam předávali pohár, takže jsme z toho taky chtěli něco mít.

Po vítězném finále jste mluvil o tom, že byste rád s Pardubicemi časem nakoukl do první divize, hrál klasicky s jedenácti hráč. V jaké je to fázi?
Kdyby to šlo dobře, tak bych chtěl už příští rok. Ale jsem přeci jen trochu skeptik. Je totiž potřeba minimálně pětatřicet hráčů, spíš víc. Teď jsme někde na dvaadvaceti. Navíc vytrénovat hráče na americký fotbal není otázkou týdne. Nemůžu nasadit úplně nováčky.

Když se ale podívám na vaši soupisku, jmen na ní máte dost…
To je pravda. Jenže problém je, že ne všichni, kteří jsou na soupisce, chodí na tréninky. Navíc pro nás teď bylo trochu oříškem to, že máme v sadě jenom dvaadvacet dresů, takže jsem nemohl ani naplnit soupisku pětadvaceti hráčů, které je možno využit na sedmičkový fotbal.

Kdo se v americkém fotbale moc neorientuje, mohl by být čísly trochu zaskočen. K čemu pětadvacet hráčů, když hrajete v sedmi..
Naše hra je strašně výbušná a hráči si musí odpočinout. Máte tam pořád samé sprinty a sem tam nějaká rána, takže to člověka hrozně vysílí. Je potřeba sedm lidí na obranu, sedm na útok a sedm na speciální týmy. Plus jsou potřeba ještě náhradníci. Navíc přijdou i zranění, i když v průběhu minulé sezony se nám nikdo nezranil tak vážně, že by nemohl naskočit do dalšího zápasu.

Přitom zranění bývá při americkém fotbale docela dost. Jak se vám podařilo „přežít“ sezonu bez úhony?
Samotné srážky jsou docela tvrdé. Jenže tím, že na sobě máte výstroj, dost vás uchrání. Hlavním zraněním tak u nás byly většinou poškozené vazy a s tím vám žádný chránič nepomůže. Za celou moji kariéru jsem byl snad jenom při jednom vážném zranění, když měl kluk naštípnuté krční obratle. Ale dali ho do kupy a k fotbalu se vrátil.

Ještě k té sestavě… Skutečně nejsou žádní univerzálové, kteří brání i útočí?
Tím, jak máme málo lidí, tak u nás se speciální týmy rekrutují z obrany a útoku.



Vidět jsou ale vždycky hlavně ti, kteří dělají body. Nežárlí někdy obránci na útočníky, že všechen obdiv pak slíznou jenom oni?
Všechno je vidět na výsledku. Když se vyhraje 50:0, je možnost, že byl soupeř hodně špatný, ale také klidně mohl zářit i útok prvního týmu. Většinou nikdo nežárlí, jsme jeden tým.

Zajímalo by mě, co říkáte novým adeptům. Fotbal vás bude bolet a v helmě a chráničích vás ani nikdo nepozná? Tím moc noviců nenalákáte…
(usmívá se) Ale ono to o té bolesti fakt není. Jasně, když přijde dobře mířená rána, tak něco cítíte, ale rozhodně to není tak, že by vás rána měla odrovnat na celý zápas. Lidi, kteří na americký fotbal jdou, počítají, že nějakou ránu dostanou. Hodně kluků si třeba prošlo různými bojovými sporty. Když lákáme nové lidi, vyhlásíme nábor a nováčci většinou vědí, do čeho jdou.

Vy jste si také vyzkoušel nějaký bojový sport?
Já? Vůbec ne.

Ale klidně bych si tipnul, že ano…
Jsem v podstatě mírumilovný člověk (směje se). Nemám potřebu se někde prát. Možná se budete divit, ale před americkým fotbalem jsem dělal rekreační kanoistiku. Jezdil jsem si v klidu po vodě a v šestnácti mě kámoš zlákala na americký fotbal. Bojové sporty mě moc nebraly.

Voda a americký fotbal, to k sobě moc nepasuje…
Zásadní roli sehrál právě ten můj kamarád, který v Pardubicích tým zakládal. Jeden člen pražských Panterů se zrovna přestěhoval do Pardubic, tak s tím hodně pomohl. Navíc byl jediný, komu bylo nad osmnáct. Byli tady strašně zapálení kluci, kteří si házeli s balónem a měli sen, založit tým. Ten můj kamarád měl dlouho uháněl, až se mu to povedlo a teď jsem za to strašně rád.

Proč je váš sport tak strašně populární právě v Americe, zatímco u nás se pořád jenom pokouší prorazit?
Nevím, jestli to není tím, že Američané jsou takoví magoři (směje se). Mně se americký fotbal líbí hlavně kvůli taktice a pak tím, že je neomezený ve vývoji. Neustále se dají vymýšlet nové postupy, jak přechytračit obranu. Teď jsem viděl zápas mistrovství světa v čutané a to byla nuda. Hodinu a půl se tam běhá, padne jeden gól a je hotovo. Mě to nebaví.

Klasický fotbal vás opravdu ani trochu nebere?
Vůbec. Moje mamka hrála hokej za reprezentaci a taky fotbal, ale vůbec jsem to po ní nezdědil. V pěti letech jsem šel na hokej, pak mě dali na čutanou, ale to také nedopadlo.

Jen jestli jste při normálním fotbale vaše soupeře také neskládal jako při americkém…
To jsem ještě vůbec nevěděl, o čem to je (usmívá se). Nebavilo mě to, je to nuda.

Nuda… O americkém fotbale se zase říká, že se tam dvě hodiny radíte o tom, co uděláte v následujících dvou sekundách…
(usmívá se) Zlí jazykové to říkají často. Ale člověk je kolikrát rád, že si oddechne. Kdo to říká, mohl by si jít hru zkusit a bude rád, že může ty dvě hodiny odpočívat. A přesně to je pětadvacet sekund, ne dvě hodiny.

Možná kvůli těm přestávkám je ale váš sport v Americe tak oblíben. Fanoušek si odskočí pro hamburger, pro colu, navíc ještě reklamní přestávky…
Na tom něco být může. Je fakt, že s těmi reklamami je to hrozné. Na finále koukáte čtyři hodiny a dvě jsou z toho reklamy. S tím nikdo nic neudělá. U nás to ale tak hrozné není.

Myslíte, že i v Česku se může stát americký fotbal masovou zábavou?
Určitě se může uchytit. Už třeba jenom proto, že pražští Panteři hrají Evropskou ligu. Minulý rok vyhráli něco, jako byl ve fotbale pohár UEFA. Teď hráli rakouskou ligu a rozvíjejí se. Bylo by dobré, kdyby se podobně rozvíjelo víc týmů. Je to ale všechno pochopitelně o penězích. Když je máte, můžete si najmout třeba trenéra z Ameriky a potom je to už jiný level.

Liší se pojetí amerického fotbalu ve Spojených státech a v Česku?
Minimálně v tom, že děcka tam hrají od pěti let. Je to zhruba měsíc, kdy se hrál zápas českého výběru, který se skládal z hráčů, kteří momentálně neměli zápasy, proti výběru americké univerzity. Zápas to byl velice hustý, ale Češi prohráli 113:0. Hrálo se tvrdě, ale velice pěkně se na utkání koukalo. I tím se člověk hodně naučí.

Myslel jste vážně, že sport tvrdých chlapů hrají v Americe už děti od pěti let?
Říká se tomu flag football. Je bezkontaktní. Děti mají pásek a na něm jsou přidělány suchým zipem praporky. Místo toho, aby se děti skládaly na zem, utrhávají si praporky. Jakýkoliv kontakt je zakázán. Oblékat výstroj děti začínají až někde kolem dvanácti. Ale stejně , je to pořád o čtyři roky dřív, než jsem začal já.

Jak vlastně vypadá hra českého quarterbacka? Také má v helmě vysílačku a komunikuje s koučem jako v zámoří?
Do toho máme ještě daleko. Byl by potřeba nějaký koordinátor na tribuně, který by mu do ucha hlásil akce a četl hru. Ani Panteři v Praze vysílačky ještě neužívají.

Kolik útočných signálů má běžný tým nacvičených?
Hromadu, my jich používáme čtyřicet. Lepší týmy jich mají ale třeba dvě stovky a všichni je musí bez výjimek znát. Nemůže se stát, že by někdo nevěděl, co má dělat.

Naučit se dvě stě signálů, to už přestává legrace…
Není to jen tak. Rozhodně neplatí, že by americký fotbal hráli jenom hlupáci. Občas se najde pomalejší člověk, ostatně jako všude, ale aby byl úplně blbej, to nejde. Zkazil by pak všechno celému týmu.

Autor: Pavel Ryšavý

16.7.2010 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Spirituál kvintet hrál poprvé na hradě Střekov, přišlo tisíc lidí.

Pernštejnská fortuna pošesté. Na nádvoří zámku zní opět folk

Ilustrační foto.

Zpráva OFS: Jak hlásit výsledky a fakta

Na pardubických Olšinkách bude sraz koček

Pardubice – Prostory ABC klubu na Olšinkách se v sobotu naplní chovateli koček a samozřejmě i jejich chlupatými svěřenci.

Pardubický festival plný jógy ukáže, že má jóga mnoho směrů

Pardubice – Zacvičit si jógu nebo se o ní alespoň něco dozvědět budou moci Pardubáci dnes na letním pardubickém festivalu jógy Surya yoga fest v Centru Kosatec. 

AUTOMIX.CZ

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Sportovně užitková vozidla vládnou světu a to nejen mezi novými auty, ale jejich obliba výrazně roste i mezi ojetinami. Pojďme se tedy podívat na to, jaké možnosti máte, když si chcete pořídit ojeté SUV s relativně omezeným rozpočtem. Probereme si SUV do 300 tisíc a koukneme na pět kusů, které za to stojí. A také na pět, jimž byste se měli vyhnout.

Moravany aby si přibalily na Myšáka kočku...

Pardubicko – Zpropadený los. Pardubické béčko musí stejně jako v loňské sezoně také v úvodu letošního ročníku podruhé v řadě cestovat k soupeři. Živanice hostí nováčka skupiny C s jediným cílem. Tím tříbodovým. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení