VYBRAT REGION
Zavřít mapu

'Koupil jsem si ZZ Top a nechal si plnovous'

Pardubice - V případě slavné rodiny Františka Burgra nepadlo pověstné jablko daleko od stromu. Mělo oranžovou barvu a tvar basketbalového míče.

31.12.2010
SDÍLEJ:

Klenot. Pardubický pivot, mistr republiky z roku 1984, František Burgr vždy vyznával technický basketbal. Za svojí specialitu považuje střelbu přes hlavu. Tu odkoukal od legendárního Jiřího Zídka.Foto: archiv sportovce

Skoro na den přesně… Lepší dárek k padesátinám nemohl dostat. Je jen málo otců, kterým dcera nadělila k tak slavným narozeninám titul vicemistryně světa. Bývalý pardubický hráč František Burgrto štěstí měl. Abrahámoviny mu připadly na 12. října a české reprezentantky, včetně jeho dcery Ilony, přebíraly stříbrné medaile 3. října.

Františku, jak vzpomínáte na působení v Pardubicích? Dvanáct let se vám jistě muselo vrýt nejen do paměti, ale také do srdce. Je to tak?
Samozřejmě. Když někdo přede mnou vysloví RH Pardubice, okamžitě se mi vybaví skvělá parta. Hrozně rád na ta léta vzpomínám. Zážitků bylo přehršle. Všude dávám k dobru naše cesty autobusem. Tehdy byla liga společná, takže se jezdilo i na Slovensko. Co se dělo po vítězných zápasech při zpátečních cestách…

Ve vašem autobuse se zpívalo ve dvou jazycích. Vždyť do Rudé hvězdy Pardubice většinou rukoval civil ze Slovenska…
Ano, to je pravda. Stačí se například podívat na naší mistrovskou sestavu z roku 1984. Vůdčí postavou byl Stano Kropilák, československý reprezentant. Kluci ze slovenských týmů k nám chodili každý rok. V nejvyšší soutěži tehdy existovaly dva vojenské kluby, naše erháčko a Dukla Olomouc.

Kolikrát se stane, že každoroční fluktulace hráčů v tom daném klubu je na škodu. V případě toho vašeho se však jednalo o pravý opak, nemyslíte?
Přesně tak. K nám chodili, jak se říká hotoví hráči, reprezentanti, účastnici evropských klubových soutěží nebo opory svých mateřských oddílů. Takže pardubické družstvo se skládalo z vlastních odchovanců jako jsme byli třeba: já, Miloš Kulich, Jirka Voltner nebo Rosťa Vaněček. K zhruba devíti lidem se pak přidali kluci, co narukovali.

Zmínil jste, že v tehdejší basketbalové ČSSR fungovaly dvě vojenské základny. Jakým způsobem si rozdělovaly hráče?
Basketbaloví papaláši se sešli, zjistili, kdo jde na vojnu a podle toho jak kluby potřebovaly, kluky rozdělili. Kdo potřeboval dlouhého hráče, tomu ho přidělili, kdo rozehrávače, ten šel tam.

Vrcholem vaší kariéry, byl zisk mistrovského titulu, který je zatím jediným ve sbírce pardubického mužského basketbalu. Jak na něj s odstupem čtvrtstoletí vzpomínáte?
Jak jsem naznačil, na to se nedá zapomenout. Nejhezčí na tom bylo, že s námi nikdo absolutně nepočítal. Navíc jsme sezonu začali prachbídně. Jako každý rok jsme se sehrávali za pochodu a chvíli nám trvalo než jsme se dali do kupy. Zlepšovali jsme se kolo od kola a naše forma vygradovala v play off.

Vaše cesta připomíná pouť českých basketbalistek na letošním mistrovství světa nebo možná naopak…
Ano. V našem případě to byl rovněž triumf kolektivu. My jsme titul dokonce získali na cizí půdě, v Ostravě. První utkání jsme doma prohráli a bylo jasné, že už se do Pardubic nevrátíme. Jenže pak jsme zvítězili v hale tehdejšího NHKG a rovněž v rozhodujícím utkání jsme měli navrch.

Cestu domů autobusem si asi už naši čtenáři dokážou představit. Jak jste ale „pařili“ v Pardubicích?
Tenkrát se v případě úspěchů chodilo do „Okáčka“ na Letku. Na ten večer si pamatuji velmi dobře. Studoval jsem tehdy stavební průmyslovku a do teď mám schovaný sešit, když jsem šel druhý den do školy. Chvílemi jsem v lavici usínal a místo poznámek si dělal čárance, jak mi padala hlava (smích). Ale moc dobře si vzpomínám ještě na jednu věc.

Nenechte se pobízet, povídejte…
Po zisku titulu jsme byli slavnostně přijati na radnici. Tam nám asi v euforii slíbili, že v Pardubicích postaví novou halu. Ta na Dukle totiž byla nevyhovující pro evropské poháry. A nestojí dodnes. V Tyršákách zůstala ruina místo haly, které měla být pro nás a která se měla stavět na základě našeho titulu.

Možná jste měli získat ještě jeden titul. Třeba by se výstavba urychlila a hala by se postavila celá…
(usměje se) Soupeři už si na nás dávali větší pozor. Každý se chtěl vytáhnout. Navíc po mistrovské sezoně odešli Stano Kropilák s Ludo Kristinikem. Přesto třetí místo bylo dalším úspěchem pardubického basketbalu. Nadlouho posledním.

Už jste to nakousl. Pokud pardubičtí příznivci chtěli vidět své miláčky v evropských pohárech, muselo za nimi vycestovat. Kde jste našli azyl?
Ve Ždáru nad Sázavou. Už před mistrovskou sezonou jsme obsadili druhé místo a tím jsme se kvalifikovali do evropských pohárů. V PVP jsme se dostali až do čtvrtfinálové skupiny, kde jsme měli za soupeře věhlasné kluby: Scavolini Pescaro, Panathinaikos Atény a Real Madrid. Los Poháru mistrů evropských zemí nás zase svedl s tureckým Efen Pilsen. Naštěstí naše výkony v lize i pohárech donutily patřičné složky k rekonstrukci naší haly na Dukle.

Zásluhou vašich ligových výkonů jste se také jako občané socialistického státu podívali do kapitalistických zemí. Máte schované v rukávu nějaké humorné historky?
K utkání do Atén jsme jeli autobusem a palcové titulky v řeckých novinách zněly: Ikarova cesta Rudé hvězdy do Atén. Na první stránce vyfocen náš autobus – Ikarus. Když jsme v Poháru vítězů poháru letěli do Portugalska nebo do Španělska, strávili jsme celý týden mimo domov, protože tehdy se z republiky na západ moc často nelítalo. V pondělí jsme jeli tam a až v sobotu zpátky. A to se hrálo ve středu. Ale nebylo špatné pobývat celý týden na jihu Evropy (mrkne).

Zahrát si proti Realu Madrid, jednomu z nejlepších klubů Evropy, se nepoštěstí každému českému basketbalistovi. Jak na tato utkání vzpomínáte?
Už tenkrát se v jeho dresu objevovala slavná jména. První co mě v Madridu zaujalo, byla gigantická hala. S tím jsme se v zemích východního bloku nikdy nesetkali. Navíc to zázemí. Byli jsme jak v jiném světě. Doma jsme prohráli o dvacet a ve Španělsku asi o padesát. Tam jsme skutečně nevěděli, čí jsme (smích).

Na chvíli odbočme. Ilona Burgrová svého otce přetrumfla. Zatímco vy jste získal „pouze“ republikový mistrovský titul, vaše dcera je vicemistryní světa. Říká se, že otcové umějí být hrdi na své dcery. Tak jak je hrdý František Burgr na tu svou?
(vypálí) Hodně moc. Strašně mě mrzí, že jsem se jejího velkého úspěchu nezúčastnil. Měl jsem zaplacenou dovolenou v cizině. Viděl jsem pouze tři utkání – proti Argentině, Rusku a Japonsku.

Asi jste národnímu týmu moc nevěřil. Jinak byste si přece rezervoval dovolenou až po osmifinálové skupině nebo po skončení šampionátu…
Abych byl upřímný, moc jsem nepředpokládal, že se Ilča dostane do závěrečné nominace. V užším výběru byla už několikrát. Navíc před tím hrála v cizině. Od juniorských let absolvovala reprezentační soustředění a pak na vrchol sezony nikdy nejela.

Trenér Blažek vás tedy pěkně převezl. Trhal jste si vlasy na dovolené?
To si pište, že trhal. Pobýval jsem totiž v daleké Indonésii a tam nebyla televize ani internet. Dostával jsem kusé informace pomocí esemesek formou, s kým se hrálo a kolik to skončilo. S odstupem času mě to hodně mrzí. Tak si alespoň donekonečna pouštím zápasy ze záznamu. Přestože vím, že holky vyhrály, jsem celý nervózní. Dodatečně to prožívám.

Už víme, že vaše dcera se poprvé v kariéře dostala na vrcholný podnik. Říkal jste, že teď podrobně sledujete video ze zápasů českých basketbalistek. Jak se vám líbily její výkony?
Tak především jsem byl velmi překvapen tím, kolik dostala na palubovce prostoru. Byl jsem rád, že nezklamala důvěru trenéra. Nedávala sice moc bodů, ale potvrdila fakt, že dokáže být neúnavným dříčem. V obraně odvedla velké penzum práce, bojovala a měla hlad po vítězství. Ostatně jako její všechny spoluhráčky. Úplně jsem se v ní viděl. Přesně takhle jsme hrál já. Údržbář, pomocník pro ostatní. Body byly něco navíc.

Když jste očekával potomka, přál jste si, aby se věnoval stejně jako vy basketbalu?
Jasně, jako každý rodič. Pokud dělá sport nebo umění, většinou si přeje svého následovníka. Můj tatínek byl hudebník a chtěl, abych se věnoval muzice.

Ve vaší době nebylo možné, aby se rodiče dozvěděli pohlaví svého dítěte dopředu. Na svět přišlo děvče a tam ten předpoklad pokračovat v basketbalových šlépějích je možná hůře splnitelný než u chlapce…
To si až tak nemyslím. Konkrétně Ilče hrozilo v tomto ohledu velké nebezpečí (smích). Kromě mě totiž hrála košíkovou i manželka. V tomto prostředí jsme se také seznámili. Ilča s námi odmalička chodila do haly, ale začínala s gymnastikou. Pak plavala a hrála vodní pólo.

Basketbal je specifický v tom, že jak dívka či chlapec musejí trochu více narůst do výšky?
S těmito dispozicemi neměla problémy. Už když jsem ji viděl v porodnici, byla pěkná čára (rozesměje se).

V kolika letech se tedy dostala ke sportovnímu odvětví, kde hraje prim oranžový míč?
Chodila si sice s holkama zastřílet na koš, ale basketbal začala závodně hrát až někdy ve třinácti letech. S manželkou jsme ji do toho nijak nenutili, přišlo to samo.

Jaké po vás Ilona zdědila basketbalové geny?
Už jsem to naznačil. Jsou to geny bojovnosti. Není to vyloženě talent od přírody, ale ani nemá jen vše vydřené.

Jaká je její herní přednost?
Je mi na ní sympatické to, že umí hrát oběma rukama. Dokáže přesně vystřelit zleva i zprava.

Co jí naopak chybí?
Tím, že začala později, má problémy s technikou. Už ji to moc neučili, hlavně po ní chtěli, aby dávala koše. Rovněž není tolik obratná. Ovšem to je dáno tím, že měří skoro dva metry. Trochu jí chybí větší hlad po balonu a tah na koš. Vytvoří si pozici, ale když jí dvakrát spoluhráčky nepřihrají, tak rezignuje.

Trochu paradoxně se stejný příběh píše v rodině vašeho spoluhráče z RH Pardubice. Rovněž Miloš Kulich má dceru, která se stala členkou stříbrného týmu z MS. To jste se nějak dohodli?
(smích) Ne, to jsme tenkrát vůbec netušili. Ale rok 1984 byl vůbec nějak úrodný na děvčata v našem týmu. Kromě mě a Míly se narodily holky Pepovi Kůrkovi a Honzovi Kolářovi.

Víte co se říká: Když se rodí, více holek, nebude válka. Hrál jste ve vojenském klubu, nedostali jste rozkaz, že musíte mít dcery?
(rozchechtá se) To jsme sice hráli, ale už jsme měli dávno po vojně. Takže bych to opravdu přičítal náhodě.

Vy jste byli s Milošem Kulichem nějací velcí kamarádi?
Ano. Stejně jako Ilča jsem i já začal s basketbalem později než moji vrstevníci. Pokud si dobře pamatuji, tak až někdy ve čtrnácti letech. Rovnou jsme nastoupil do Rudé hvězdy Pardubice. Před tím jsem hrál volejbal za Kolín a Chvaletice, odkud pocházím. Hned na první akci jsem spal s Milošem na pokoji a jako spolubydlící jsme spolu vydrželi několik let.

Takoví kamarádi, že jste si vyprávěli i o holkách, se kterými jste chodili?
(smích). No já byl takovej uťápnutej kluk z vesnice. Za to Miloš, ten už byl protřelej. Bylo to obráceně než v současné době. Teď divočím já a Miloš už je takovej usedlejší.

Kamarádili jste spolu i potom, co se narodily vaše dcery? Potkaly se Ilona s Petrou už v dětském věku?
Jak jsme skončili s aktivním basketem a já odešel z Pardubic, tak už jsme se nenavštěvovaly. Obě holky se poprvé potkaly až v dresu Trutnova.

Říkáte, že jste odešel z Pardubic. Historické prameny uvádějí, že jste se vrátil…
Ano. Nejdříve jsem odešel ze zdravotních důvodů. Kývl jsme na nabídku Hradce Králové. Pak jsem basketbal pověsil na hřebík. Jenže mě ukecali na dvě sezony v Trutnově. No a v Pardubicích se zranil právě Miloš Kulich a jelikož tam neměli žádné podkošové hráče, tak jsem jim šel na sedm zápasů vypomoct. Potřebovaly se totiž dostat do první šestky.

A co láska k basketbalu, zůstala vám po celý život?
Dá se říct, že ano. Pravidelně se účastním mistrovství Evropy veteránů. Shodou okolností se to předloňské konalo v Itálii a my hráli v Pescaru ve stejné hale jako v památném poháru.

Basketbal starších pánů se asi nedá srovnat se současným trendem toho mužského, Prosadil byste se rovněž v této době?
Asi ne. Současný basket je o síle a o rychlosti. Vytrácejí se z něho technické věci, preferuje se agresivní obrana. Je to neskutečný boj. Hráči se na palubovce mydlí lokty hlava nehlava. Padá málo bodů.

Znamená to, že máte raději výsledky jako 100:98 než 60:58?
Pochopitelně jsem příznivcem vyššího skóre. Abych se přiznal, kolikrát mě některé zápasy, co vidím v televizi nebo v hledišti moc nebaví.

Když se řekne František Burgr, musí se dodat plnovous. Byla to móda nebo jste ho používal k zastrašování soupeřů?
(směje se) Plnovous nosím od roku 1981. Ani v Korejské lidově – demokratické republice mě ho nedonutili oholit (hurónský smích). Tenkrát nosil plnovous málokdo. Já rád poslouchám rockovou muziku a někde na zájezdě jsem si koupil desku od ZZ Top. Tak jsem si řekl, proč si nenechat narůst vousy, jako měla tahle skupina. Měl jsem s tím problémy, protože tehdy, když někdo něčím vybočoval z řady, byl podezřelý. Nosím ho stále. Pro zajímavost: sundal jsem ho jen jednou, a to před třema rokama.

VIZITKA SPORTOVCE

Jméno: František Burgr
Narozen: 12. října 1960
Post: Pivot
Číslo dresu: 4
Body v lize: 1577
Největší úspěchy: mistrovský titul v sezoně 1983/84, 2. místo 1982/83, 3. místo: 1984/85.
Klubová kariéra: RH Pardubice, Dynamo Hradec Králové, Lokomotiva Trutnov.
Reprezentační kariéra: juniorská, do 21 let, širší kádr národního týmu dospělých

Autor: Zdeněk Zamastil

31.12.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Charme Look

Charme Look obhájil srpnové kvalifikační vítězství

Pak Na Špici.

Help Jam Fest tentokrát podpoří Ondřeje

OBRAZEM: Nově narozená miminka z Pardubicka

Pardubice - Díky vstřícnosti pardubické porodnice vám dnes na našich stránkách přinášíme fotky nejmladších Pardubáků.

Hasiči z bytu zachránili "kuchaře"

Pardubice - Na Dašické ulici v Pardubicích zasahovali hasiči. Zachránili člověka.

Druhé vítězství! Pardubice rozhodly opět po přestávce

Pardubice - Fotbalisté Pardubic vyhráli v nové sezoně Fortuna národní ligy i druhé domácí utkání. O klíčové trefy se postaral v úvodu druhého poločasu Michal Petráň, v závěru vstřelil svůj první druholigový gól střídající Ladislav Mužík.

Proč Jan Veselý nepřijel? Ale kde jsou ostatní?

Pardubice – Kdyby se konala celosvětová soutěž v basketbalových znalostech, figuroval by v konečném pořadí vysoko. A kdyby v ní byl podobor mládež, tak by své konkurenty zválcoval. Asistent trenéra české reprezentace LUBOMÍR RŮŽIČKA se totiž hlavně soustředí na vycházející hvězdy. Nicméně. „Měli bychom produkovat více perspektivních mladých hráčů,“ říká důrazně rovněž hlavní kouč Svitav. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení