„Krasobruslení bylo u nás svého času silným sportem. To už dnes moc není,“ lituje Verner

Bez něj by to prostě nebylo ono. Byl vtipný, zábavný, předvedl skvělou show a především obdivuhodný krasobruslařský výkon. Oprávněně se stal hlavní hvězdou muzikálu na ledě Jen počkej, zajíci!, který byl k vidění i v pardubické Tipsport areně. Věčně usměvavý mistr Evropy z roku 2008, krasobruslař TOMÁŠ VERNER navíc ochotně odpovídal i na dotazy našeho listu v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Co se vám vybaví, když se řeknou Pardubice?
Jednoznačně perník. Měl jsem odtud asi nejlepší, jaký jsem kdy v životě jedl. Byl to obrovský perník s motivem Zajíce a Vlka, fakt nádherný! Maličko jsem ho načal a myslel si, že si ho schovám na památku. Jenže ono nešlo přestat ochutnávat. Zmizel snad během týdne (smích). Na Pardubice ale mám daleko víc vzpomínek. Na zdejším zimním stadionu jsem začal jezdit už jako malý kluk. Halu mám ze závodů prolezlou od shora až dolů, i když ještě před její přestavbou. Byla to tehdy zábava. Tenkrát nás jezdilo v mé kategorii snad šestnáct. Tehdy jsem ještě nevyhrával. Pak už jsem se sem neměl příležitost vrátit, abych Pardubicím dokázal, že umím také vítězit. Tak jsem to alespoň udělal s show na ledě Jen počkej, zajíci!. Snad jsem tu lidem ukázal, že umím bruslit (smích).

Měl jste jako malý rád seriál Jen počkej, zajíci? Jak na vás působil v dětství?
Nechci říct, že už patřím do starého železa, ale animované seriály Tom a Jerry a Jen počkej, zajíci! jsme s mým bratrem považovali za naše nejoblíbenější. Ono to u nás doma vypadalo trochu jako s Vlkem a Zajícem. Já jsem vždy hájil Zajíce, bratr zase Vlka. Občas to také bratr odskákal za mě, stejně jako Vlk, i když jsem byl třeba v průšvihu namočený mnohem víc já.

Co jste říkal na režijní pojetí muzikálu na ledě Jen počkej, zajíci!?
Zpočátku jsem netušil, jak pan režisér celé představení zkomponuje. Nakonec jsem se stal jakýmsi lepidlem jednotlivých epizod. (smích)

Překvapilo mě, že někdo třeba řeší, jestli je správné, že Vlk v jedné z epizod kouří.
To už mi přijde dost přitažené za vlasy. Například pro nás, když jsme se na tyto příběhy dívaly jako děti, to znamenalo, že kouření není správné, vzaly jsme to tenkrát jako fakt a nikdo o tom nediskutoval…

V tomto muzikálu na ledě máte poměrně frmol. Jak složité se je na toto představení připravit?
V původní verzi to byla hotová katastrofa! (smích) Měl jsem devět výstupů v různých kostýmech a to bylo opravdu hodně. Když se k tomu přičtou i náročné skoky, tak člověk musel vynaložit skutečně dost energie. Loni mě dokonce prosili, jestli bych tuto show neabsolvoval třikrát za den, že byl o ni tak velký zájem… To už je skutečně frmol! Proto jsem byl rád, že se mi letos ulevilo, protože naše pozvání přijala legenda našeho sportu – Jozef Sabovčík. Těšilo mě to z mnoha důvodů. Zaprvé je úžasné ho vidět bruslit na ledě v takové formě i po padesátce. To je obdivuhodné! Zároveň ho mohou vidět naživo v zákulisí i naše krasobruslařské naděje. Najednou spatří někoho, kdo přivážel medaile z vrcholných krasobruslařských podniků včetně olympiády a mohou si s nimi plácnout. Za takové vzory pro ně jsem rád.

Jaká je spolupráce s našimi krasobruslařskými nadějemi, které v muzikálu na ledě Jen počkej, zajíci! také účinkují?
Nejdříve jsme se museli dohodnout, že si budeme vzájemně tykat. Nějak jsem nemohl vydýchat, že mi některé děti začaly při setkání vykat (smích). Je samozřejmě dobře, že jsou slušně vychované, ale tohle pravidlo bylo nutné nastavit. Vždyť jsme na jednom ledě! (smích) Děti, které v tomto projektu účinkují, jsou báječné. Je fajn, když před vystoupením každé z nich přijde a popřeje mi hodně štěstí. Je vidět, že to silně prožívají. Stejně tak i pro mě to jsou pochopitelně pořád nervy, protože nechci být za hlupáka a udělat nějaké zbytečné chyby. A ne všechny věci, které na ledě dělám, jsou jednoduché. Navíc tu pro všechny není zas tolik místa. Ledová plocha je menší než obvykle a zejména v druhé půlce je led od šedesáti lidí, kteří se na něm pohybují, poměrně zničený. Občas už je to víc sníh než led (smích). Člověk se na svůj výkon musí soustředit. Ale pan režisér je všechny skvěle diriguje.
Drží je dost zkrátka. Já bych to asi takhle nedokázal, jenže on moc dobře ví, proč to dělá. Někdy je totiž opravdu potřeba přísnější metr, a to proto, aby se těch šedesát lidí na ledě ukočírovalo. Na druhou stranu bez dětí by to nebylo ono. Určitě by se mohli navléct do masek i dospělí a hrát dětské role, ale přece jen by tam nebyla taková milá poťouchlost. Můžete nacvičit nějakou choreografii, ale děti si ji stejně upraví k obrazu svému. Jsou vlastně podobné jako ta zvířátka, která hrají. Proto je to z mého pohledu naprosto geniální kombinace.

Jak vidíte budoucnost těchto krasobruslařských nadějí?
Myslím, že někteří, kteří v této show bruslí, by se klidně mohli objevit na mistrovství Evropy v Ostravě v roce 2017. Řada z nich možná jen jako sběrači květinek, ale jiní už by možná mohli i soutěžit. Důležité je i to, jaké budou mít podmínky na přípravu. Dnes bohužel bojujeme s tím, že máme třeba hodinu denně na ledě. Míst, kde se dá v České republice trénovat, je žalostně málo. Navíc jde o finančně hodně náročný sport. Možná to tak nevypadá, ale je to tak. Málokdo si uvědomuje, co všechno musí rodič platit. Trenéra, choreografa, kostýmy, cesty na závody, pokud je člověk úspěšný, tak i letenky, ubytování… A tak bych mohl pokračovat dále.

Co česká trenérská škola?
Ta byla v minulosti vyhlášená. Od některých našich trenérů se učili ti ruští a předávali jim cenné zkušenosti. Teď se zase naopak my jezdíme učit do Ruska to, co jsme je předtím naučili. Je to trochu smutné. V určitou chvíli se přerušila silná krasobruslařská tradice, kterou jsme tady měli. Svého času to byl v Česku velmi silný sport, což už bohužel moc není. To platí bohužel i politické podpoře, kterou jsme dříve měli a která je potřeba například v mezinárodních závodech.

Co vás v současné době nejvíc zaměstnává?
Měl jsem plno práce s dopsáním mé diplomové práce, která mě stála plno bezesných nocí. Teď odlétám skoro na měsíc do Ruska, kde máme další show, v lednu se pak chystám do Japonska a poté do Německa. Pak se vrátím na mistrovství Evropy, které se uskuteční na Slovensku v Bratislavě. Tam budeme trochu koukat pořadatelům pod ruce, abychom načerpali inspiraci pro rok 2017, kdy se tato akce uskuteční v Ostravě. A pak ten kolotoč pojede vesele dál. Do toho ještě musím vymyslet, kde zorganizujeme soustředění krasobruslařské akademie, kterou jsem založil. Je toho fakt dost…