Měl osm sourozenců a vládl světovému motokrosu

Desetimilionová Belgie je domovem mnoha vynikajících a ve světě uznávaných terénářů: z časů poválečných, ze 60. až 80. let a nebo současných z přelomu století.

„Belgické království má tolik úžasných jezdců, že by je mohlo za vysokou cenu exportovat,“ vtipkoval v roce 1987 s patřičnou dávkou hostitelské zdvořilosti německý list Rundschau, vycházející v Bádensku-Württembersku, v souvislosti s představením zahraničních výprav, jež se zúčastnily v Gaildorfu velkolepého Motokrosu veteránů a na němž nechyběli ani naši „dříve narození“ v čele s nezapomenutelným Vlastimilem Válkem, Karlem Pilařem nebo Jaromírem Čížkem.

Co jméno, to osobnost

Ale zpět na pobřeží Severního moře, do země Valonů a Vlámů. Na průkopníky belgického motokrosu z 50. let, například famózního Reného Beatena či Victora Leloupa, kteří uměli na svých masivních „půllitrech“ jaksepatří prohánět tehdy suverénní a téměř neporazitelné Angličany a Švédy, plynule navázali v běhu příštích desetiletí další krajané.

Co jméno, to v 60. až 80. letech minulého století osobnost světového terénu: Marcel Wiertz, Joël Robert, Roger de Coster, Sylvain Geboers, Gaston Rahier nebo Jaak van Velthoven, Georges Jobé, Eric Geboers či André Malherbe. A nebo také postavou nejmenší v tomto věhlasném All Star týmu – Hendrikus „Harry“ Everts, jenž se narodil před 60 roky – 6. února 1952 v městečku Neeroeteren (provincie Limburg), o něco větším než jsou sedmitisícové Holice v Čechách.

Vizitka nadmíru zřetelná

Evertsova motokrosová vizitka je nadmíru zřetelná: coby teprve patnáctiletý jinoch získal (s falešným řidičákem) titul juniorského šampiona Belgie, zatímco v silné konkurenci MS ve třídě do 250 ccm se poprvé výrazně prosadil v roce 1974 absolutním třetím místem na rakouském stroji Puch (o jeho angažmá u této značky se zasloužil Joël Robert – pozn. aut.). Napřesrok se však odměnil svému štýrskému chlebodárci a všem příznivcům úspěchem největším – stal se mistrem světa. Ve znamení zlatého trojlístku byly pro Evertse (Suzuki) sezony 1979, 1980 a 1981, kdy byl v ženevském sídle FIM vyhlášen šampionem v nejslabší kubatuře do 125 ccm.

Někdy atmosféra houstla

Není žádným tajemstvím, že mezi belgickými fanoušky i některými reprezentanty, zvláště v sólo kubaturách, panovala rivalita, do jisté míry pramenící z neutěšených a napjatých valonsko-vlámských vztahů. Své o tom kupříkladu věděl Joël Robert.

V minulosti, při jednom našem setkání v Sedlčanské kotlině, s hořkostí přiznal, že byl doma v Belgii zbožňován, ale i nenáviděn. Na jedné straně ho činovníci vyzvedávali za pravidelná pořádání tzv. dobročinných motokrosů, jejichž výtěžek byl věnován sirotkům a postiženým dětem, naopak při jiných příležitostech po něm vlámští výrostci neurvale házeli lahve a plechovky od piva.

Došlo-li však na vyvrcholení sezony MS – Trofej národů (250 ccm) a Motokros národů (500 ccm) – a navíc na kterékoli domácí trati, podrážděnost a naježenost diváků šly stranou. Také belgičtí jezdci v těchto prestižních soutěžích táhli za jeden provaz. Jedním ze spolehlivých tahounů byl právě Everts: dva tituly mistra světa v Motokrosu národů (1976 a 1979) a úctyhodných šest titulů v Trofeji národů (1974 až 1978 a 1980) hovoří za vše!

Trnitá cesta, ale i štěstí

Těžké písčité tratě belgického šampionátu nekompromisně prověřovaly spoustu nových talentů. Jedním takovým byl Evertsův syn Stefan (nar. 1972). Pamětníci, vzpomínáte na Dalečín v roce 1982? Tenkrát se v Písečské zmoli na malé suzuki proháněl sotva desetiletý klučina. A sedm let nato, na témže místě, překvapil motokrosový svět svým třetím místem ve stopětadvacítkách.

Tehdy jsem si také zapsal upřímné vyznání Stefanova táty: „Nikdy jsem Stefana nenutil motokros jezdit. Jestli se po škole stane profesionálem, záleží výhradně na něm. Neskrývám ale, že bych si to přál. Doma nás bylo devět dětí, otec byl horník. Přestože rodiče dostávali sociální podporu, ocitli jsme se mnohokrát až nad propastí. Vše bylo takové sevřené, nebylo to snadné a jednoduché. Přál jsem si proto, aby mě jednou potkalo štěstí...“

P.S. Každý dělá to, co mu jde nejlépe. Hendrikus „Harry“ Everts o tom všechny náležitě přesvědčil. Dokázal to i jeho syn Stefan: ve své soukromé Síni slávy má rovněž několik titulů mistra světa, svou kariéru završil v roce 2002 neobyčejným výsledkem – s rekordním počtem 100 vítězství v závodech mistrovství světa je vůbec nejúspěšnějším jezdcem motokrosové historie!

BOHUMIL ULRICH