Po tvrdém dopadu děčínského kapitána Jakuba Houšky na pardubickou palubovku začal boj o jeho život. Role zachránce se ujal lékař domácího týmu Bedřich Petráň. Pardubický kouč JAN SLOWIAK oceňuje jeho profesionalitu.

Pane trenére, v basketbalovém prostředí se pohybujete už nějaký pátek. Zažil jste podobný hrůzostrašný okamžik?
Nezažil. A doufám, že již nezažiji. Člověk si ve vteřině uvědomí, že výsledek, potažmo celý basketbal nejsou vůbec podstatné. Jsou daleko důležitější věci.

Přitom vzdušný střet vypadal zpočátku nevinně. Jak jste ho viděl vy ze vzdálenější lavičky?
Ano. Vypadalo to na běžný střet. Viděl jsme snahu Nelsona o blok, o kterém Houška věděl. Jenže ze druhé vlny ho dobíhal Muirhead. Došlo k normálnímu faulu, ale tento druhý blok Houšku překvapil. Asi ztratil koordinaci, dostal se do takové divné spirály a z výšky spadl na hlavu. Nestačil dát pod sebe ruku a udeřil se přímo o podlahu.

Jak se k vám na lavičku dostala zpráva, že se jedná o velmi vážné zranění?
Všiml jsem si, že Muirhead, který dopadl vedle Houšky, se okamžitě snažil Jakubovi  pomoci. Pak však začal gestikulovat směrem k naší lavičce. To už mě dost varovalo, protože při podobných pádech dochází k zapadnutí jazyka. Následně vyběhl na palubovku náš lékař Petráň. To byla opravdu první alarmující záležitost. Následně bylo vidět, že je Houška v bezvědomí, a že není pod kontrolou a při zapadlém jazyku se dusí.

Nevím jak vám, ale zdálo se, že oživování děčínského kapitána trvá dlouho. Co se dělo?
 Velký problém byl v tom, že při jeho velké síle stisku, mu nebylo možné  uvolnit čelist. Komplikovanější to bylo v tom, že měl v puse chránič zubů. Když už se mu podařilo trochu rozevřít ústa, nemohli se dostat k jazyku, kvůli chrániči. Teprve když se mezi zuby dala tyč od ukazovátka faulů, tak se zachraňujícímu týmu podařilo zuby natolik roztáhnout, aby se dal chránič vyndat a vytáhnout  jazyk. Proto to tak strašně dlouho trvalo. Všichni jsme měli štěstí, že tam byl tak zkušený lékař jako je pan Petráň. Nezpanikařil a situaci zvládl s přehledem. Pro mě byl největším hrdinou sobotního utkání.

Zpovzdálí sledovali brilantní práci záchranného týmu nejen hráči. Také vy jste se vydal směrem k bezvládnému tělu. Shodneme se ale na tom, že ne ze zvědavosti, ale nýbrž z upřímné obavy o zdraví hráče.  I když šlo o soupeře…
Přesně tak. Chtěl jsem vědět, co se děje. Všechno co se odehrává před zápasem v médiích není nic osobního. Občas třeba padnou nějaká tvrdší slova na adresu protivníka. Nicméně je to jen snaha povzbudit svůj tým. Respekt a úcta k člověku samozřejmě existuje i ve sportu. V takto těžkých chvílích je  jedno, jestli je to Pepa nebo Pavel. Když jde někomu o život, jde všechno stranou.

Jak vám bylo v krušných chvílích, kdy jste nemohl nic dělat?
Už v momentě, kdy jsem viděl na palubovce kaluž krve a hrůzu v očích hráčů, přestal mě úplně zajímat zápas. Ještě než došlo k nahození dechu, mluvil jsem s děčínským kolegou Budínským. Říkal jsem mu, že pokud nebudou chtít dohrát utkání, že to plně respektuji. Navíc z mého týmu neměl v tu chvíli nikdo myšlenky na pokračování. Jak by také zápas vypadal, kdyby se každý bál jít do kontaktu.  Naši kluci z toho byli také otřesení a děčínští ještě více. Vždyť se jednalo o jejich spoluhráče, který nebyl daleko  od nejhoršího. Utkání přestalo všechny jeho aktéry zajímat. A to pochopili i diváci, kteří se zachovali fantasticky.

Ano. Na nosítkách odvážejícího Houšku z ČEZ Areny vyprovodili bouřlivým aplausem. Nejeden z fanoušků si ale všiml, že vozidlo záchranné služby  se nemělo k odjezdu. Nevíte proč?
Údajně ho lékaři nemohli úplně stabilizovat. To nebylo tak, že by ho vyvezli z haly,  naložili a hned odvezli. Záchranka  minimálně ještě deset minut stála na parkovišti. Takže obavy o Houškovo zdraví se u všech zvýšily.

Vaši svěřenci byli otřeseni, ovšem nejvíce vypadal na „šlupky" Muirhead. Dalo vám hodně práce uklidnit ho?
Corey  byl viditelně v šoku. Dával si za vinu, co způsobil.   I když pochopitelně neprávem. On je strašně hodný kluk. Všichni viděli, že z jeho strany nešlo o žádný záměr. Sice jsme mu to říkali, ale to můžete stokrát. Z podvědomí, že já jsem to způsobil svým kontaktem,  to žádnými chlácholivými řečmi dotyčnému nevymažete. Od nás měl Corey plnou podporu. Bohužel poznal i odvrácenou stranu sportu. Je to o smůle. Na hřišti  se odehrává více tvrdších soubojů, které ani k nešťastnému závěru nedojdou.

Řekl jste, že hráči nebyli v ten moment schopni pokračovat. Jak dlouho podle vás může trvat, než tento nepříjemný okamžik vymizí z jejich hlavy?
Pevně věřím tomu, že když všechno dobře dopadlo, a Jakub nebude mít žádné následky tohoto zranění, bude se to lépe tlumit.  Všichni si uvědomují, že to byla velmi nešťastná shoda okolností.  Myslím si, že můj tým na tuto situaci postupně zapomene. Pochopitelně trochu zvýšená opatrnost a ohleduplnost    při střetech bude, ale že bychom nehráli basket, to si nemyslím.

Při pohledu na profesionalitu Bedřicha Petráně si člověk uvědomí, jak je nezbytná přítomnost lékařů u sportovních týmů. Jsou i trenéři či hráči připraveni na poskytnutí první pomoci?
Já osobně bych věděl, co mám dělat. Ale jestli bych dokázal rozevřít tu pusu? Určitě bych proto udělal maximum. Napadlo by mě rozevřít zraněnému pusu i za použití násilí. Jestli bych to dokázal, to nemám tušení. Kdybych byl do podobné situace vtažen, tak o ten život také bojuji. Pral bych se s tím, ovšem klid a rozvahu lékaře, který se mockrát ocitl v těžkých situacích, bych  neměl.

Basketbalista Jakub Houška, který se při utkání v Pardubicích udeřil hlavou o palubovku, upadl do bezvědomí, způsobil si otřes mozku, tržnou ránu na hlavě a zlomil si ruku, už je v pořádku. Nemocniční lůžko vyměnil za gauč doma v obýváku, kde se teď bude zotavovat z následků nešťastného zranění.

„Už se cítím líp, docela to jde. Kdyby mě pořád nebolela hlava, tak by to bylo ještě lepší. Tím, že jsem už doma, tak je to optimističtější," svěřil se v pondělí Deníku Houška, který opustil pardubickou nemocnici v neděli, jen den po úrazu. „Po obědě si pro mě přijela manželka a odfrčeli jsme domů."

Už jste viděl ze záznamu tu hrůzostrašnou událost?
Hned v sobotu večer jsem to viděl v televizi ve zprávách a už se na to znovu dívat nebudu. Nevím, jak do budoucna, ale teď na to nemám chuť. Nechci vidět ani to, co se po tom pádu dělo, abych si nevytvořil nějaký blok a na hřišti pak o tom nepřemýšlel.

Uvědomujete si vůbec, že vám šlo o život?
Asi jo, hlavně podle toho, co mi všichni vyprávějí. Já si z té události naštěstí nic nepamatuji, což je výhoda. Nevím přesně, co se tam dělo, neviděl jsem tu krev. Za to jsem rád.

Jak to teď s vámi vypadá?
Nad levým obočím mám nějakých sedm stehů a podlitinu, která mi pomalinku ztéká do oka. Na pravé ruce mám sádru a pár pohmožděných prstů. Doktoři v Pardubicích mi řekli, že budu mít sádru pět až šest týdnů a stehy z hlavy mi vyndají za deset dnů. Hlava bude v pořádku, ale uvidím, co ta ruka. Ve středu půjdu znovu na rentgen.

Máte zlomenou ruku, se kterou střílíte. To je hodně zlé, že?
Je to komplikace, ale snad bude rehabilitace probíhat v pořádku. Od dubna května jsem měl patálie s palcem a přesto jsem mohl dělat spoustu věcí. Doufám, že to půjde i teď. Třeba se mi konečně dá ten palec dohromady (smích).

Ve středu hostí Děčín Prostějov. Nezajdete se podívat?
Říkal jsem si, že bych se šel podívat. Asi bych to doma nevydržel, vždycky jsem radši v hale. Uvidím, jak mi bude, ale určitě bych aspoň na chvilku přišel, abych kluky podpořil.

Kdy plánujete návrat na palubovku?
Chtěl bych to stihnout ještě letos, příští rok je moc daleko (smích).