Tenhle primát jí nikdo nevezme! Stala se prvním sportovcem z Pardubic, který startoval na olympijských hrách mládeže. NIKOLA ŘEHOUNKOVÁ (29. 6. 1993) bojovala na singapurském stadionu Bishan v atletické dráze. Její disciplínou je běh na 400 metrů překážek. V rozběhu dosáhla desátého nejlepšího času, což však na finále nestačilo. Atletka AC Pardubice spravila chuť sobě i oddílovému trenéru Miroslavu Noskovi v malém finále. Kromě reprezentování České republiky si zpříjemnila prázdniny.

Nikolo, původně jste se do Singapuru smolně nenominovala. Co se změnilo?
Na evropské kvalifikaci v Moskvě jsem zaběhla devátý nejlepší čas a stala se tak první náhradnicí. Někdy ve druhé polovině června mi volal zástupce trenéra české reprezentace pan Purman, že ze seznamu nominovaných odpadla ruská závodnice.

Jaká byla vaše prvotní reakce, když jste se dozvěděla tak radostnou zprávu?
Rozbrečela jsem se štěstím. Abych byla upřímná, vůbec jsem nevěřila tomu, že bych se mohla na olympiádu podívat. Jako náhradnice jsem sice vyplňovala nějaké formuláře, ale opravdu jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Být na pozici první náhradnice je sice nadějné, ovšem olympijské hry jsou velká akce. Opakuji: nevěřila jsem, že by někdo mohl odříct.

Přenesme se do hlavního města Singapuru, které má stejnojmenný název. Ve vaší disciplíně, běhu na 400 metrů překážek, se postupovalo ze čtyř rozběhů. Vám finále uniklo. Co jste udělala špatně?
Pokazila jsem rozběh. Nevěděla jsem, jak mám běžet. Začala jsem pomalu a pak mi nevyšel před překážkou krok. To mě docela zdrželo a výsledný čas 62,81 na postup stačit nemohl.

Po béčkovém finále už jste ale rozdávala úsměvy na všechny strany…
Bodejť by ne. Vždyť jsem si zaběhla osobní rekord. Čas 61,35 byl druhým nejrychlejším. Stát se tak v rozběhu, běžela bych olympijské finále. Jsem ale velmi spokojená, celkově jsem na olympiádě obsadila desátou příčku. Není špatné být na světě mezi prvními deseti (úsměv).

Proč to tedy v malém finále šlo a v rozběhu ne?
Při druhém pokusu už jsem věděla, že se musím více rozcvičit. Před rozběhem jsem se rozcvičila málo a těsně před startem mi ztuhly nohy. Tušila jsem, že je zle.

Olympijské hry mládeže se konaly poprvé v historii. Jaká byla jejich atmosféra?
Jedním slovem úžasná (zasní se). Pořadatele měli všechno perfektně zajištěné. Nesetkala jsem se s jediným problémem. O sportovce bylo pečováno po všech stránkách. Měli jsme se jak v bavlnce (smích).

Jste už dospělá slečna, takže jste nějakou tu klasickou olympiádu mohla sledovat v televizi. Bylo to v Singapuru podobné?
Myslím, že ano. Vedoucí naší výpravy pan Hrdina byl na šesti olympiádách, ale tak pěkné zahájení i závěrečný ceremoniál her ještě nezažil.

Měla jste čas navštívit i jiné atletické disciplíny, potažmo sportovní odvětví?
Naše sedmičlenná skupinka atletů se jezdila na sebe navzájem koukat a fandit si. Vyzkoušeli jsme si také basketbalovou atmosféru, byli jsme na plavání i tenise. Vždy když bojovali naši.

Jaký byl váš největší zážitek ze Singapuru? Můžete oddělit sportovní od osobního…
Samotné olympijské hry byly obrovským zážitkem. Kdybych měla být konkrétní, tak hodně naměkko jsem byla při závodě diskařů. Jarda Mazgal vybojoval posledním pokusem bronz. Ještě jsem byla přítomna zlaté medaili tenistů.

A ten mimo sportovní?
Jezdili jsme po různých výletech, to se mně líbilo. Hodně mě učarovalo noční safari.

Takové prázdniny by bral asi každý?
Do Singapuru jsem se hodně těšila a opravdu brala olympiádu jako součást prázdnin. Věděla jsem, že i když budu závodit, užiju si to.

Dospělí sportovci jsou vždy ubytování v olympijské vesnici. Jaké to bylo v případě mládeže?
Olympijskou vesnici jsme měli zřízenou v areálu jedné z univerzit. Bydleli jsme všichni pohromadě. Jednotlivé výpravy byly od sebe oddělené. Na jedné chodbě jsme měli pokoje my, pod námi byli ubytováni sportovci z Nového Zélandu.

Z vašich slov vyplývá, že nebylo daleko ke vzniku nových kamarádství. Takže máte nějaké nové přátele?
Ano. Seznámila jsem se s jedním Argentincem a jedním Italem.

Takže čeští kluci mají smůlu…
Ne, to zas ne. Noví kluci s ciziny jsou jenom kamarádi.

Jak byla od sebe vzdálena jednotlivá sportoviště?
Některá spolu přímo sousedila, některá byla od sebe docela vzdálená. Ke všem jezdily z olympijské vesničky autobusy. Někam půl hodiny, někam hodinu.

A co dopravní zácpy? Pro asijské metropole jsou folklorem…
Ano. Jsou tam. Do žádné velké jsme se ale překvapivě nedostali. Párkrát jsme popojížděli, nicméně stáli jsme v koloně vozidel jen chvíli.

Pro našince je Singapur exotickou destinací. Jaký na vás tato země na jihovýchodě Asie udělala dojem?
Jen ten nejlepší. Všechno tam mají čisté, udržované. Líbily se mi také některé budovy. Byly úplně jiné než v našich končinách.

Mluvíte zřejmě o hlavním městě a vysoké životní úrovni. Na jeho perifériích i na vesnicích je však chudoba. Setkala jste se i s touto odvrácenou tváří Singapuru?
Ne, s tímto jevem jsem se nesetkala. Viděla jsem tedy asi jen to pozlátko. Navíc nám nikdo o bídě ani nic neřekl.

Tato část Asie je proslulá rovněž monzunovými dešti. Jaké jste vůbec měli počasí?
Bylo hrozné dusno a vlhko. Asi čtyřikrát nám pršelo. Ale žádný deštík, byly to pořádné slejvance.

Česká republika vybojovala sedm medailí při počtu osmatřiceti sportovců. To není zas tak špatné…
Souhlasím. Navíc jsme z těch sedmi cenných kovů získali dvě zlaté medaile. Na tak maličkou zemi je to bezesporu velký úspěch.

Stoupla po úspěšné olympiádě vaše motivace stále se zlepšovat? Co třeba podívat se na klasické olympijské hry?
Nakoplo mě to ještě více. Když si vzpomenu na tak nádhernou atmosféru, chtěla bych to alespoň ještě jednou prožít. Na mládežnickou olympiádu za čtyři roky už se nedostanu, a tak nezbývá nic jiného než se kvalifikovat na dospělou (šibalsky mrkne). V tuto chvíli ale netuším, jaké mám šance do budoucna.