Šimon: Na prohry se připravit nedá

Osm let... Za tu dobu se dají stihnout dvoje letní olympijské hry, dva světové šampionáty ve fotbale či osm hokejových mistrovství světa. Přesně tato doba uplynula od okamžiku, kdy pardubické házenkářky hrály první ligu. Teď se do ní vrátily a je jasné, že po odehrané první polovině mají starosti se záchranou. Trenér ženského družstva PETR HAMZA a předseda SHK Dubina – Polabiny Pardubice i trenér mladších dorostenek RUDOLF ŠIMON ale nejsou v hodnocení jedenáctého místa až tak tvrdí.

Pánové, jak byste v kostce zhodnotili premiérový půl rok v první lize?
Petr Hamza: Podzimní část hodnotím spíše kladně. Jen jsme si potvrdily, že je stále na čem pracovat. A to nejen herně, ale i po psychické stránce je co dohánět. Návrat do první ligy po osmi letech je určitě fajn, ale za tu dobu se tato soutěž dost změnila. Ani ne tak herně, jako spíše v kladení nároků na finance a zázemí. A to je pro nás asi největší problém. trpíme nedostatkem peněz i lidmi, kteří zajišťují vše okolo klubu a jednotlivých družstev v něm.
Rudolf Šimon: Výsledkově samozřejmě spokojen být nemůžu. Myslím si, že hráčkám trvalo moc dlouho, než si uvědomily, že hrají první ligu. Je potřeba podstatně více pracovat. Už to pochopily a v tom já vidím rozhodující moment v cestě za záchranou.

Prozraďte, jaké vůbec byly předsezónní cíle vašeho týmu?
P. H. Před sezonou byl hlavní cíl udržet se a samozřejmě jsme se nechtěli hned předem odepisovat. Ale věděli jsme, že nás čeká úplně jiná soutěž. Myslím si, že některé hráčky asi nepočítaly, že to bude tak náročné a každý bod bude doslova vyválčen.
R. Š. Potvrzuji, že hlavním cílem je udržení soutěže. V podzimní části šlo hlavně o to, abychom se rozkoukali a ziskem nějakých bodů si pro něj vytvořili dobrou pozici.

To se ale nestalo. Na druhou stranu může být pro vás povzbuzující fakt, že nejste úplný outsider, že nejste poslední?
P. H. Určitě je pro nás povzbuzení, že nejsme úplně poslední. Navíc nemáme ani tak dramatickou ztrátu na týmy, které figurují v tabulce před námi. Teď je jen na nás, jak se s touto skutečností popasujeme v jarní části.

Máte na svém kontě nejvíce inkasovaných branek. Jaké máte proto vysvětlení?
P. H. Co se týče naší obrany, tak není tak špatná, jak napovídají výsledky. Je pravda, že to není žádný zázrak, ale hlavně dostáváme hodně branek z rychlých protiútoků. Velké množství technických chyb a ztrát v útoku náš soupeř vždy trestá brankou. Soupeři doslova věnujeme gól, abychom se následně na ten náš hrozně nadřeli. To nás pochopitelně stojí síly. Fyzické i psychické.
R. Š. Plně souhlasím s trenérem. Jen chci dodat, že to vše souvisí s fyzickou kondicí, která je u našeho týmu na velmi nízké úrovni.

Naopak na nováčka poměrně dost branek střílíte. Co k tomu řeknete?
P. H. V útoku se herně soupeřům vyrovnáme, a to ještě procento úspěšné střelby oproti soupeři zaostává.
R. Š. Právě tento fakt nám ukazuje, že je nutno zapracovat na obraně.

S nadsázkou se dá konstatovat, že vám stačilo šesté a sedmé kolo. Před šestým nula a po sedmém zase nic…
P. H. Pro všechny to byla vzpruha. Vždyť po pěti prohrách jsme už nutně potřebovali body. To se nám povedlo v šestém a pak i v následujícím utkaní. Bylo to velmi důležité pro naší psychiku.
R. Š. Po pátém prohraném kole hráčky pochopily, že jde do tuhého a to je zřejmě vybičovalo ke čtyřem, ryze vydřeným bodům. Bohužel ve zbytku podzimní části už toto už nedokázaly zopakovat.

Ale pozor, až na tři zápasy jste neprohráli o více než deset branek. O čem to svědčí?
P. H. To je pravda hodně utkání bylo vyrovnaných. V některých rozhodla fyzička a v některých zase drobné chyby, o kterých jsem už mluvil. Soupeři nebyli výrazně lepší, až na několik týmů, které nás přehrály od začátku až do konce. Rozdíl mezi námi a soupeři byl vždy ten, že jsme měli více nevynucených technických chyb.
R. Š. Já si na rozdíl od Petra myslím, že ve většině zápasů rozhodla právě fyzička. Když dojdou síly, dostaví se zákonitě chyby.

Jak se hraje v soutěži, kde je třetina béček a tudíž možnost posílení z extraligových áček?
R. Š. Ono to zase není tak horké. Tři béčka tvoří starší dorostenky, které jsou členky sportovních center mládeže. Ty neposilují, protože to hrají právě pro to, aby se v silné soutěži otrkaly. Takže zbývá pouze Poruba.

V čem podle vašeho názoru tým zaostává za soupeři?
P. H. Zaostáváme většinou v rychlosti a někdy i silově. To podle typu soupeře. Někdy v proměňování gólových šancí, ale největší problém je že děláme hodně technických chyb, jak už jsem několikrát zmínil.
R. Š. Já bych jen doplnil, že toto vše se většinou dostaví až v závěrečné fázi utkání. Ale technických chyb děláme opravdu moc.

Nemůže být nevýhoda v tom, že jste loni ve druhé lize všechny zápasy na hřišti vyhráli a nebyli zvyklí na prohry?
P. H. Určitě. Hlavně ze začátku to hrálo svojí roli. Ale myslím si že postupem času si každý uvědomil, že těch výher bude poskrovnu a daleko více se na ně nadřeme. Také bylo vidět, že se výhra prožívala daleko intenzivněji.
R. Š. Hráčky na to byly připravené. Ale jak se sami přesvědčily na tento fakt, se připravit prostě nedá.

Jaké je vůbec srovnání první a druhé ligy?
P. H. Tak v první řade i podle výsledků je vidět, že není slabého soupeře. Nejsou mezi týmy tak propastné rozdíly. Celá první liga je daleko rychlejší a herně kvalitnější.
R. Š. Rozdíl je obrovský. Od herního nasazení, házenkářského umu, přístupu k utkání, až po rozhodčí. To poslední myslím v dobrém.

Kterého prohraného zápasu nejvíce litujete?
P. H. Nejvíce mě štve prohra v Havličkově Brodě. To bylo pro podzimní část asi nejdůležitější prohrané utkání z našeho pohledu.

Jaký byl vás nejlepší zápas podzimu a proč?
P. H. Byl to zápas proti Kunovicím. Nejen kvůli tomu, že jsme vyhráli, ale protože bylo vidět, že už chceme body. Nebylo to herně nejhezčí utkání, co jsme předvedli, ale určitě nejvíce emotivní.

A naopak jaký zápas byste označil za nejhorší a proč?
R. Š. V Olomouci. Tam se nám nic nedařilo a soupeřky si s námi dělaly, co chtěly. Mám také podezření na to, že ho naše hráčky vypustily.

Po pěti kolech nula na bodovém kontě. Jak je týmu, který si už v uvozovkách chodí v každém zápase pro prohru?
P. H. Samozřejmě nikomu nepřidá, když jde od prohry k prohře. Navíc jsme utkání neprohrávali velkým rozdílem, tak to bylo ještě horší. Ale snažili jsme se na to dívat pozitivně, hrát se dá s každým.
R. Š. Tak tato skutečnost mě mile překvapila. Myslím v tom, že to hráčky nezlomilo a stále věřily v zlom. Hecovaly se a hledaly sami cestu k odvrácení další prohry. Klobouk dolů dámy...

Nechme už podzim podzimem. Co udělat proto, aby jaro bylo ve vašem provedení lepší?
R. Š. V prvé řadě musíme zapracovat na fyzičce. My trenéři zkvalitníme herní přípravu a pomůže nám snad i fakt, že máme všechny zápasy nahrané na videu. Takže i jejich rozbor by nás měl posunout někam dál. Nejvíce však bude záležet na hráčkách samých. Motivaci v podobě záchrany mají. Pozoruji na nich, že to myslí vážně.

Posílit kádr vás nenapadlo?
R.Š. Ale napadlo. Jenže žijeme v realitě. Jsme totiž jediné družstvo v Pardubickém kraji, takže nemáme kde brát. Náš tým je tak tvořen pouze z odchovankyň klubu. Jedinou posilou bude Lenka Sekerková, která se vrací do družstva po operaci kolena.

Jak se připravujete na druhou polovinu soutěže?
R. Š. Finanční situace nám nedovolí trénovat více jak dvakrát týdně. Ostatně je i fakt, že hráčky prostě nejsou ochotny, nebo nemohou obětovat tři dny v týdnu. Mají rodiny, studují a trénink s polovinou týmu nemá cenu. Je to málo, ale taková je realita. Plánujeme dva přípravné zápasy s Havlíčkovým Brodem, nebo Libercem. Nové tváře opravdu nejsou. Naopak. Museli jsme zrušit béčko žen, protože polovina jeho hráček ukončila činnost. Takže vznikne větší konkurence, a to není nikdy na škodu...