Je bohatá, přesto si někdy připadá jako chudá příbuzná… Pardubická Hvězda se stejně jako v letech minulých stala nejúspěšnějším klubem ve východních Čechách. Její zázemí je však podle představitelů oddílu nevyhovující.

Hlavním bojovníkem za zlepšení podmínek nemůže být nikdo jiný než předseda klubu PAVEL STUDNIČKA.

Na úvod trochu řečnická otázka. Co dal vašemu klubu rok 2010?

 Možná by se dalo říci, že to byla sezona jako každá jiná, ale přeci jen byla určitým mezníkem v naší dosavadní práci. Český atletický svaz nám totiž přidělil Sportovní středisko dětí a sním plat na jednoho profesionálního trenéra Miroslava Wastla a několik dobrovolných trenérů. Náš oddíl se rozšířil o více než osmdesát dětí starších šest let. Přípravka nám dělá radost, ale na druhé straně zaplnila tribunu i stadion do posledního místa. Už se sem prostě nevejdeme.

Atletika je postavena především na individuálních výkonech. Hvězda Pardubice je ale proslulá vysokou účastí svých družstev…

 Ano, je to tak. Druhý rok za sebou jsme postavili do soutěží hned šest družstev dospělých a třináct kolektivů ve věku od osmnácti let až po ty nejmenší.

Můžete veřejnost obeznámit s tím, v jakých soutěžích vaše družstva dospělých nastupovala, popřípadě jak se umísťovala?

 Takzvané první týmy dospělých vylepšily loňskou bilanci. Ženy skončily v extralize na čtvrtém místě a rovněž muži se dostali až do finále. V něm obsadili pátou příčku, což bylo jejich historicky nejlepší umístění. Béčka závodila v první lize, céčko žen startovalo ve druhé lize. Muži C přivezli medaili z přeboru Pardubického kraje. Je pravděpodobné, že žádný český atletický oddíl nepostavil do soutěží tolik družstev.

Starat se o téměř dvacet kolektivů musí být pořádný zápřah. Jak to zvládáte?

 Vedoucí družstev mají asistenty, takže se jedná téměř o čtyřicet funkcionářů, kteří se vedením družstev zaobírají. Pomáhají jim trenéři, rozhodčí, ale také rodiče. Vedení družstev, zvláště v nejvyšších soutěžích, je celoroční a velmi zodpovědná práce. Máme v oddíle celkem devatenáct spolupracujících kvalifikovaných trenérů a ti odvádějí skutečně dobrou práci.

Vaše družstva jsme si již představili. Přejděme nyní k hodnocení jednotlivců. Jaká byla jejich bilance?

 Hvězda Pardubice obsadila svými zástupci všechny mistrovské soutěže jednotlivců. Z českých šampionátů jsme přivezli celkem jedenatřicet medailí, a to jedenáct zlatých, devět stříbrných a jedenáct bronzových. Dalších čtyřiašedesát umístění bylo do desáté příčky. Je to radostná bilance a opět to posunulo pardubickou atletiku o něco výš. Do Sportovního centra mládeže Pardubického kraje nám svaz zařadil dvaadvacet atletů z celkového počtu padesáti. To je ukázka dobré a koncepční práce s mládeží.

Zlatým hřebem každé sezony jsou mezistátní a mezinárodní akce. Jak jste obstáli v této konkurenci?

 Velkou radost jsme měli z toho, že se koulařka Jana Kárníková kvalifikovala na evropský šampionát do Barcelony. Přestože podmínky pro skutečně vrcholovou přípravu atletů nejsou v Pardubicích zatím nijak dobré. Janě se navíc tyto vrcholy několik let vyhýbaly, letos to vyšlo.

Co ostatní vaši čeští reprezentanti?

 Na mistrovství světa juniorů v chůzi v Kanadě obstál chodec Lukáš Gdula. Mezistátní utkání od žactva až po kategorii do 22 let reprezentovalo se týkalo celkem sedmnáct atletů. Co je důležité, že tři z nich již mají splněné ostré limity na mistrovství Evropy do 22 let, které letos hostí Ostrava. Jsou to kladivářky Tereza Králová, Kristýna Kroužková a oštěpař Jaroslav Jílek.

Jste tradičními a největšími pořadateli atletických akcí v regionu. Kolik jich tak do roka přichystáte?

 Každoročně na Městském atletickém stadionu uspořádáme přes padesát akcí, někdy i třikrát týdně. Je to dobře, ale je to na úkor sportovní přípravy a také není dost klidu k organizačním záležitostem. Máme v oddíle osmdesát kvalifikovaných rozhodčích a lehce si můžete spočítat, kolikrát v roce musí na stadion přijít pomáhat.

Jaké jste si připravili pro rok 2011?

 Jsou to především tradiční akce, jako jsou Velká cena v hodu břemenem, Pardubická patnáctka spojená s Lidovým během a Velkou cenou v atletice vozíčkářů, Školní atletický parapohár, Pardubický atletický mítink. Náš oddíl letos pořádá mistrovství České republiky v atletice veteránů a stejně jako loni jedno kolo atletické extraligy. Vedle toho budeme pořádat opět desítky mistrovských i nemistrovských soutěží včetně populárních Atletických střed.

Několikrát jste si veřejně postěžoval, že podmínky pro atletiku nejsou v Pardubicích dostačující…

 Pro masovou základnu schází šatny a sprchy. Stadion se od výstavby tartanové dráhy už dál neopravoval, anebo se ho dotkly pouze kosmetické úpravy. V roce 2010 město alespoň uhradilo rekonstrukci šaten a sociálních zařízení, takže už se konečně nesprchují společně muži a ženy. Přestože do loňského roku platila řádná usnesení Zastupitelstva města a Rady města včetně Sportovní komise o dalších etapách rekonstrukce stadionu, zatím se stále nic podstatného ve prospěch tohoto sportoviště neděje. Před atletikou dostala přednost řada sportů s menší členskou základnou, s méně výraznými úspěchy a s nižšími soutěžemi.

Vypadá to na začarovaný kruh. Dá se s tím vůbec něco dělat?

 Pevně věřím, že nové zastupitelstvo i noví členové Sportovní komise, ale především vedení radnice vezme v potaz problémy atletického hnutí v Pardubicích za své a zařadí sportovní podmínky pro zdravé i tělesně postižené sportovce na Městském atletickém stadionu do nejbližšího programu a rozpočtu. Čekáme na vylepšení podmínek více než šest let, a tak jsme myslím jako jeden z nejúspěšnějších olympijských sportů také na programu. Jestli ne, bude to pro našich téměř šest set členů a jejich blízké velikým zklamáním.

Je ve vašem oddíle něco, co se v jiných atletických oddílech nenajde?

 (zamyslí se) Asi symbióza atletiky zdravých a tělesně postižených. Už téměř desetileté společné soužití a také společné tréninky a soutěžení ukázalo cestu ke sportu i tělesně postiženým v oblasti masové, výkonnostní i vrcholové atletiky. Hvězda má mezi tělesně postiženými atlety skutečné šampiony, kteří vozí ze světových soutěží medaile i přední umístění, ale také světové, evropské a české rekordy. Jejich některé výkony jsou skutečně famózní a ve světě si takové reprezentace velice váží.

Naznačujete tím snad, že v České republice potažmo v Pardubicích tomu tak není?

 V Pardubicích jsou jejich výsledky podle mého soudu nedoceněny a podmínky pro jejich přípravu, a to hlavně při špatném počasí a v zimě, jsou naprosto nedostatečné. V tuto chvíli se tři z těch nejlepších: Martin Němec, Jan Vaněk a Jaroslav Petrouš ve sněhu připravují na mistrovství světa, které se uskuteční ve druhé polovině ledna na Novém Zélandu.

Hvězda by nebyla bez spolupráce s dalšími subjekty tolik úspěšná. S jakými subjekty nejvíce spolupracuje?

 Ve své snaze vést především děti a mládež k pravidelné sportovní přípravě a soutěžím opravdu nejsme sami. Dobrá spolupráce je se Sportovním gymnáziem Pardubice, dílčí se sportovními třídami Benešovo náměstí. V rámci sportu handicapovaných pak využívají společná zařízení ZŠ a PŠ Svítání i stacionář a SŠ A. Krause.

Městský atletický stadion využívají také zástupci ostatních sportovních odvětví, není–liž pravda?

 Je. Samotný stadion využívá celá řada dalších subjektů, jako např. Městská policie, hasiči, žáci ZŠ Staňkova, atletické oddíly KPA a AC Pardubice. Kondiční přípravu a testy zde absolvují oddíly florbalu, basketbalu, hokeje, sportovní rozhodčí a celá řada dalších. Stadion je otevřen v podstatě každý den od ranních do večerních hodin. Co se týče podpory, největší je od města Pardubice. Poděkovat však musíme více než osmdesáti organizacím a firmám, které nám v průběhu roku s provozem pomáhají.

S jakými plány vstupujete do nového roku?

 Rádi bychom stabilizovali rozpočet, který v loňském roce kvůli nižším dotacím a příjmům od partnerů doznal výrazného snížení. Museli jsme poměrně razantně škrtnout některá možná vydání a hledat další zdroje, jak zajistit především pro trenéry a sportovce co nejpřijatelnější podmínky. Stadion převzal od Městského rozvojového fondu Pardubice odbor majetku a investic a my bychom byli rádi, kdyby více investoval do oprav a údržby, protože si to stadion, postavený v letech 1956 – 1959, rozhodně zaslouží. Třetím cílem je spíše přání, aby současný zájem a trend rodičů i dětí o atletiku neustal a abychom měli opět stále plný stadion. Ale abychom se všichni na něj vešli.