„Pošleme tam toho nejmladšího, on tu ostudu nějak snese…" Tak zněla slova někdejšího předsedy oddílu Slávie VŠCHT Dr. Jeníka, když vysílal mladíka Stehna na první závody klubu v roce 1965.

Kdo by tehdy tušil, že nadějný šestnáctiletý lyžař z Pardubic jednou dobude svět. Pravda, jako jeden z pionýrů tohoto sportu neměl zrovna na růžích ustláno. Stížnosti okolí na plašení ryb a ničení břehů nebyly ničím neobvyklým. Ale v porovnání s vášní a nadšením Františka to byly pouze kosmetické vady.

Tři roky po první ostré zkoušce neměl Stehno na československých hladinách konkurenci. A vítězství na mezinárodní akci v Moskvě přimělo tehdejší ÚV ČSTV k nákupu švýcarského člunu. Stoupání ke hvězdám tak mohlo začít.

První úspěchy na elitní mezinárodní scéně se pochopitelně nemohly dostavit okamžitě. Už od roku 1968 sice Stehno pravidelně objížděl kontinentální mistrovství i světové šampionáty, bez dostatečných zkušeností ale na špičku pomýšlet nemohl. Ovšem jak roky a závody plynuly, svět si začínal pamatovat jeho jméno. Teď už to bylo potřeba stvrdit jen výrazným úspěchem.

Už dvouměsíční soustředění v Anglii roku 1972 znamenalo velký krok kupředu, chleba se však měl lámat na nadcházejícím ME ve Francii. A František Stehno byl v trikách nejlepší! První zlatá medaile v Tample Sur Lot byla velký úspěch i překvapení. Obzvláště kvůli tomu, že jeho největší konkurenti čile trénovali i v zimním období ve Spojených státech.

Nasazenou laťku udržel i o rok později v belgickém Vilvoorde, kde navíc přidal bronz v kombinaci. A to potvrdilo jeho lyžařskou všestrannost a definitivní příslušnost k těm nejlepším. Mohl si vůbec přát lepší formu před chystaným mistrovstvím světa?

Před šampionátem ale přišel zásah „shůry". Cesta na šampionát do Kolumbie se nekonala, ani pro to nikdo nepodal pádný důvod. S financemi údajně problém nebyl, tudíž nikdo nechápal, proč strana brání Stehnovi předvést formu na celosvětovém kolbišti.

„Co se týká Bogoty, vzpomínám na to dost jasně," líčí situaci tehdejší reprezentační kolega Zdeněk Hovorka. „Svaz neměl pro mě a Frantu letenky do Londýna. Odtud jsme už měli od světové federace zaplacený let do Kolumbie. Byli jsme ochotni si sami uhradit cestu do Anglie, ale to se zase nelíbilo pánům nahoře. Potíž byla zřejmě v tom, že z Londýna už nebyla letenka pro „doprovod"."

O rok později pro změnu pořádala mistrovství Jihoafrická republika, která se považovala za „rasistickou zemi" a tudíž byla cesta tam pro stát nepřípustná. Nezbylo tedy nic jiného, než tvrdě trénovat a čekat na další příležitost.

Ta na sebe naštěstí nenechává dlouho čekat. ME v létě 1975 hostí západoněmecký Trier a František Stehno je opět připraven fantasticky. Raduje se tak z celkově třetího evropského prvenství. Zraky směřují opět k mistrovství světa, konajícímu se tentokrát v Londýně. A i díky šestitýdennímu soustředění v Miami Stehno vybojoval druhé místo v trikách, přemožitele našel pouze ve Venezuelanovi Suarezovi.

Všechny tyto skvělé výsledky měly za následek sedmé místo v anketě o sportovce roku 1975. Prvním byl vyhlášen mistr světa v letu na lyžích Karel Kodejška, za Stehnem se umístila třeba atletka Helena Fibingerová.

Následující rok volí vicemistr světa znovu přípravu na Floridě, následující čtvrtý evropský titul značí skvělou připravenost na světová klání.

Roku 1977 ale jako naschvál přichází další stopka. A opět z politických důvodů. Účast Jihoafričanů nevoněla nejvyšším státním orgánům, které skrze předsedu svazu vodního lyžování Antonína Mendla vydaly prohlášení: „S rasisty závodit nebudeme!" Nepomohl ani návrh pořadatelů, kteří se snažili zajistit, aby v trikové jízdě nezávodili reprezentanti JAR. Jenže československá výprava ani s tím nesouhlasila.

Přitom tehdejší vítěz a největší soupeř Františka Stehna, Angličan Mike Hazelwood, opanoval závod s počtem 6 300 bodů, pro Stehna nic nedosažitelného. A druhý Švéd Björg posbíral z pohledu našeho reprezentanta „pouze" 4 800 bodů. Neúčast tedy bolela. Ale Stehno se na to dnes dívá s rozumem. „Nemohl jsem s tím nic dělat. I když jsem nesouhlasil, nezbývalo nic jiného než poslouchat," nevidí jiné východisko ze smolné situace. „Bohužel taková byla doba. Když jsem chtěl závodit po světě, musel jsem být „hodný". Mohl jsem protestovat jako spousta jiných odvážných, ale už bych se nikam nepodíval."

Nebýt zásahu štěstěny, uniklo by mu i následující mistrovství světa. Ředitelství šampionátu v italském Miláně bylo donuceno vyloučit reprezentaci, koho jiného, než Jižní Afriky. Kanál Ydroscala, kde se měla událost konat, totiž patřil italským komunistům a ti pohrozili uzavřením vody. A tak mohl náš borec nasednout do letadla a přistát pouhou půlhodinu před závodem. I přesto se ujal vedení v rozjížďce.

„Dva dny před finálovým závodem mi nedaly spát," svěřil se v dobovém rozhovoru pro Petra Dufka. „Startoval jsem poslední a věděl, že když zajedu celou sestavu bez pádu, vyhraju."

Psychický tlak ho ale svázal a ve strachu z chyb jel pomaleji, než byl zvyklý. A ono zaváhání naneštěstí opravdu přišlo, vlna Stehna špatně vyhodila a rozhodčí ošizenou figuru škrtli. Drobná minela znamenala bronzovou „placku". Ačkoli vzhledem ke zmatkům před mistrovstvím na medaili vůbec nepomýšlel, třetí místo mělo přeci jen nahořklou příchuť. „Jsem zklamaný, že jsem se při své možná životní šanci zastavil krůček před vysněnou první příčkou."

Ve třiceti letech pak získává na evropské scéně bronzovou medaili v trikách, nad síly všech účastníků je jen mladičký Patrice Martin. Na MS v kanadském Torontu završuje svou pozoruhodnou kariéru sedmým místem a slovy: „Je nutné umět včas odejít." A určitě to bylo odcházení veselé. Kromě mnoha úspěchů na sportovním poli na nesčetných cestách potkal i některé legendární osobnosti. Jednou z nejvýraznějších byl Salvador Dalí.

„V roce 1971 bylo MS ve španělském Bagňolas. Mně dělal kapitána akademický sochař Josef Nálepa. Dalí se přijel na závody krátce podívat a drzý Nálepa ho hned poznal a přišel pozdravit. Poté mistr pozval španělský a český tým na oslavu do svého sídla," vzpomíná s nadšením Stehno. „Dalí se zmínil, že má rád raky. Nálepa pak nechal po návratu domů říční raky nachytat a poslal je Dalímu."

Po skončení aktivní kariéry vodní lyžování neopouští. Své cenné zkušenosti předával dále jako národní trenér. S reprezentací se zúčastnil závodů pod Mont Blancem, kde si jeho kvalit všimli v místním klubu Sporting Borgomalero. A původní tříměsíční zkušební štace se natáhla na šest let, až do roku 1989. Nejvýznamnějším tehdejším Stehnovým svěřencem byl Patrizio Buzzotta, který pod ním dosáhl na nejvyšší mety.

Po několika angažmá se Stehno vrátil do areálu na Mělicích. Tam se všechno připravuje na Mistrovství Evropy ve vodním lyžování, které vypukne za necelé dva týdny. Mezi největší naděje patří právě svěřenci české legendy, ať už jde o Adama Sedlmajera, Daniela Kolmana či Daniela Odvárka…

Anton Zelenko