VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Expedice Detva

Pardubice - Vsrpnu minulého roku jsem se zúčastnila studentského terénního výzkumu na Slovensku vokolí městečka Detvy. Výzkum byl realizován filozofickou fakultou Univerzity Pardubice pod vedením Mgr. Zbyňka Andrše. Předmětem zkoumání byla místní romská společnost a jako studenty sociální antropologie nás zajímala především romská kultura, hudba a umění, tradice a současný způsob života zdejších Romů.

5.2.2008
SDÍLEJ:

Ze slovenské DetvyFoto: Tereza Cachová


Město Detva leží vBansko – Bystrickém kraji vcentrální části Slovenska. Vjejím okolí se nachází vesničky Očová, Hriňová a Vígľaš ( zde jsme ve zříceninách Vigľašského zámku rozložili základní tábor ) a okresní město Zvolen. Hned druhý den po příjezdu jsme se všichni vydali hledat svého potenciálního informátora – každý znás měl zvolené téma, na jehož základě uskutečňoval svůj individuální výzkum a ktomu bylo potřeba získat osobu, která by poskytla co nejvíce poznatků kvašemu předmětu bádání. Na radu vedoucího pedagoga Mgr. Andrše jsme se spolužačkou vyrazily autobusem zVigľaše do města Detva. Protože nám pan Andrš zapomněl dát adresu našeho možného informátora, paní Márie Oláhové, bloudily jsme značnou dobu po městě. Nakonec jsme se poptaly u kolemjdoucích Romů a celkem rychle nalezly její dům. Byl to malý domeček o třech místnostech – kuchyňka a dva pokojíčky, ve kterých bydleli její dvě dcery smanžely a dětmi. Sama Maryša ( tak se paní Oláhové říká ) smanželem bydlela vmalé „kůlničce“ naproti domku. Na dvorku však stály základy pro nový dům – rodina paní Oláhové stavěla větší dům, kam by se všichni pohodlně vešli.

Toho nedělního odpoledne, kdy jsme Maryšu navštívily poprvé, běhaly po dvorku její tři vnoučata – šestiletá Sofinka s Riuškou a tříletý Vojtíšek. Bylo hrozné teplo a děti se koupaly vnafukovacím bazénku. Všude na zemi se povalovaly hračky, nedopalky od cigaret a různé další věci. Maryša se omlouvala, že se tu včera večer konala oslava narozenin jedné z jejich dcer. Vyptávala se odkud jsme, co studujeme, ať pozdravujeme pana Andrše a ať se za ní přijede co nejdříve podívat.

Maryša pochází zČeské republiky - narodila se vHradci Králové, vyrůstala vdětském domově a když se vpubertě dozvěděla, že má romský původ, vzala si Roma a odstěhovala se na Slovensko. Dnes pracuje jako sociální pracovnice na zdejším obecním úřadě – svou sociální politikou se zaměřuje na místní Romy, studuje vysokou školu vKošicích a zakládá komunitní mateřské centrum pro romské ženy. Jednou vyprávěla, jak vštípila ženám zosad na Východním Slovensku základy hygieny a péče o zevnějšek – část žen si vzala ksobě domů, zaplatila jim kadeřníka a když se ženy vrátily do osady, byly tak krásné, že ostatní ženy jen záviděly a snažily se jim vyrovnat. Maryša zpívá vromské „cimbálovce“ ( jejíž koncert jsem měla možnost shlédnout ) a již několik let vede lidový pěvecký soubor pro romské děti, které tak mohou hodnotněji využít volný čas a nesklouznout knelegální činnosti.

Maryša je velmi energická žena, optimistická a „od rány“ – jen co jsme se blížeji seznámily a potykaly si, dostaly jsme za úkol nastrouhat zelí kobědu . Děti běhaly okolo nás, ujídaly nakrouhané kousky, holčičky nás nutily, abychom je česaly a Vojtíšek zpíval romské lidovky – jak se později ukázalo, zpívání bylo hlavní náplní jeho denního programu, zpíval dokud nepadl únavou. Kobědu bylo knedlo-vepřo-zelo. Celé následující odpoledne bylo ve znamení návštěv u příbuzných a kamarádů. Všude se nám dostalo vřelého přijetí, pohoštění ve formě občerstvení a něčeho ostřejšího kzapití. Ať jsem navštívila jakkoliv zvenku omšelý dům, uvnitř bylo vždy čisto a naklizeno. Romské osady, jak si je většina znás představuje – tedy chatrče bez vody a elektřiny – zde nenaleznete. Romové tu obývají rodinné domky; pravdou ale je, že ve městě mají „své“ čtvrti a na venkově se domy sromskými nájemníky nachází pár metrů za vesnicí.

Celá ulice, kde Maryša žila, nás za záclonami pozorovala a když jsme se všichni i spanem Andršem na poslední dva dny výzkumu kMaryše a její rodinně nastěhovali, byli u vytržení. Neustále říkali, že jsme „nějací jiní gádžové“ – že u ní jíme ( kvůli nám se vobrovském kotli vyvařovalo – halušky sbrynzou a gulášek ), že u ní spíme ( tímto bych Maryše a její rodině ráda poděkovala za pohoštění a nocleh ) a že si hrajeme sjejími vnoučaty ( děti byly skvělé, bystré a milé až přítulné ).

Ne všude bylo prostředí tak idylické. Samozřejmě, že se zde vyskytují sociálně vyloučené lokality – tzv. „ghetta“. Jedno takové ghetto jsem navštívila – Balkán ve městě Zvolen. Balkán leží za místní železnicí, je to jeden obrovský třípatrový dům a kolem něho si hrály všude děti. Když jsme spanem Andršem a dvěma spolužáky přicházeli blíže, malé děti vyjadřovaly nesouhlas snaší přítomností pokřikováním „Co tu chcete, gádžové?“. To vzbudilo pozornost dospělých – spousta lidí posedávala a postávala před domem, spousta se jich vykláněla zoken a další spousta proudila chodbou zdomu ven podívat se na cizí návštěvníky. Vprachu si hrály malé děti, brečely a strkaly se, dospělí je napomínali a nedůvěřivě si nás prohlíželi. Měla jsem chuť vytáhnout svůj digitální fotoaparát a vyfotit si to živo tady, ale na předem danou radu pana Andrše, jsem raději fotoaparát nechala tam kde byl, abych neposkytla záminku pro konflikt. Přeci jen jsme nebyli zvaní. Pan Andrš začal konverzaci smístními Romy optáním se na Fera. Nevím, jestli nějakého Fera znal nebo to jen byl impuls knavázání konverzace : vždy nám radil, že pokud přijdeme někam, kde to neznáme, máme se zeptat na Fera, nějaký ten Fero se vždy najde. Se spolužačkou jsme si zatím začali povídat sjednou mladou ženou, která nám ihned nabídla místo vedle sebe na lavici zprken. Všichni nás pozorovali. Byl to zvláštní pocit, nevěděla jsem mám-li se bát, ale když jsme Balkán opouštěli, byla jsem klidnější a vyfotila si asi osmiletého chlapce na vozítku vyrobeném zdlouhého prkna a koleček od kočárku.

I sRomy zVigľaše jsme se přátelili – především s těmimladými. Docházeli za námi do zřícenin zámku, vzájemně jsme si poměřovali znalosti romštiny, párkrát jsme i uspořádali večer u ohně, kde nás Romové učili jejich písně. Při jednom takovém večeru – sešli se tu Romové zcelého Vigľaše a Romové všech věkových kategorií - se spolužákovi ze stanu ztratila krosna sdoklady, několik dní se tento incident řešil, neznámému zloději se hrozilo i oznámením na policii. Zchování mladých Romů, se kterými jsme se stýkali, bylo patrné, že je jim vzniklá situace nepříjemná a dávali nám tipy, kdo by mohl být pachatelem. Současně nám sdělovali své zkušenosti spodobnými případy. Pokud se něco přihodí, jako první jsou obviněni oni. Soužití Romů a Ne-Romů je ve většině případů vždy těžké, oboustranná nevraživost znemožňuje navazování kontaktů a vzájemné poznání. Romové a majoritní většina žijí odděleně. Romové se naDetvě nezapojují do veřejného života - nepotkáte je vobchodech ani vrestauracích, jen vjim vymezených částech města. A to samé platí i o Slovácích – také je nepotkáte ve čtvrtích, kde žijí Romové a nemusí to být zrovna ghetto Balkán, ale třeba rodinné domky se zahrádkou. Jednou odpoledne jsme si sMaryšou a jejími vnoučaty vyšli na zmrzlinový pohár do restaurace na náměstí, přišla majitelka, podala nám jídelní lístek a zapředla krátký, zdvořilostní rozhovor sMaryšou. Když odešla, vyprávěla Maryša, že Anka - jedna zjejích dcer - sem před nedávnou dobou přišla sdětmi také na zmrzlinový pohár. Jen co se usadily ke stolu, přiběhla majitelka a sdělila jim, že musí prostory restaurace opustit, že je tady nechce. Anka se hájila, že je Maryšina dcera, ale nebylo to nic platné, restauraci opustit musela.

Tento zážitek se životem místních Romů mě obohatil vnovém pohledu na romskou komunitu, ne vždy to zákonitě musí být situace podobná Chánovu. Neříkám, že všichni Romové jsou svatí a všichni svatí nejsou, ale seznámila jsem se zde smilými lidmi, kteří byli neuvěřitelně pohostinní ve všech situacích. Večer se scházeli venku před domy a probírali nejnovější zprávy; bylo jedno jestli se vám u večeře sešly vaše tři děti nebo snimi přišly i děti sousedů – všechny dostaly najíst. Žádná negativní zkušenost mne nepotkala ( tedy kromě incidentu skrosnou ), možná kdybych zůstala déle, uviděla bych určitá negativa, která jsou ale přítomna u každého člověka. (Tereza Cachová)

5.2.2008
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Dynamo zdolalo podruhé Motor. Tentokrát po obratu

Pohřesovaná Markéta Lohynská

Policie hledá vozidlo a jeho řidičku, která hrozí sebevraždou

Nepoučitelný zloděj, za čokoládu už mu hrozí soud

Pardubice - Krást se nemá. Krást opakovaně už vůbec.

Hádali se tak, až doma nikdo nezůstal

Pardubice - Každý do svého rohu. Žena šla spát k dceři, muž k mamince.

Hledaného poznala hlídka na ulici

Pardubice - Hledaný muž měl smůlu, hlídka strážníků jej poznala na ulici

Pěstujeme olivy

I u nás se dají vypěstovat olivovníky. Můžete je mít i doma, vždyť naprosto nejlepší pro naše podmínky je jejich pěstování v květináčích. A tak se jich nebojte a pojďme společně na to.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení