VYBRAT REGION
Zavřít mapu

ŘÁDKY DŮVĚRY: Nechci moc, jen trochu něhy a lásky

Východní Čechy - Každý pátek zveřejňujeme obyčejné příběhy čtenářů, kteří se chtějí s ostatními podělit o radost i smutek.

7.11.2010
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: profimedia.cz

Dal bych tátovi jakýkoliv počet roků ze svého

Vážená redakce, vážení čtenáři Řádků důvěry,
dnes i já přispívám svým životním osudem. Žil jsem společně s tátou, přesto, že to nebyl můj pokrevní otec, pro mne to byl táta se vším všudy. Nikdy jsem nepoznal fantastičtějšího člověka a žít s ním pro mne bylo opravdovou ctí.

Když jsme přišli ne vlastní vinou o byt, toulali jsme se po území celé České republiky při shánění podnájmů a práce. Náš život nebyl snadný, právě naopak. Vždy jsme ale věděli, že se můžeme spolehnout jeden na druhého a vzájemně si být oporou.
Jeden druhému jsme byli vším a není divu, že se mezi námi vytvořilo neuvěřitelně pevné pouto.

Po létech jsme díky členům rodiny získali domek na venkově a mohli žít ve svém.
Naše štěstí netrvalo dlouho. Táta začal marodit. Jeho stav se zhoršoval, až byl natolik kritický, že se bez mé pomoci nemohl ani pohybovat. Já se snažil pro něho udělat vše, jak nejlépe jsem dovedl. Dal bych mu jakýkoliv počet roků ze svého, ale tak jednoduchý život není.

Jednoho dne mi táta umírá přímo v mém náručí. V tom okamžiku se můj život zhroutil a já nevěděl, mám-li žít nebo ukončit svůj život. Ale kdo se postará o vše, co můj táta vybudoval? Nakonec jsem skončil v péči psychologa. Pomáhal mi překonat toto období a vrátit vůli žít dál.
Byl jsem na tom tak zle, že jsem se nemohl ani zúčastnit smutečního obřadu.

Pozůstatky (urnu) jsem si měl raději vyzvednout až déle, abych tuto situaci zvládl. K tomu došlo za dva roky a čtyři měsíce.
V tomto období jsem byl členem zastupitelstva obce a poctivě chodil na schůze, i když jsem tam nebyl nic platný. Nic mě nezajímalo a ani jsem nevnímal, co se kolem mě děje. Náhle jsem dostal nabídku do zaměstnání. Nemohl jsem si dovolit odmítnout, ale nemohl jsem ani ohrožovat zdraví spolupracujících tím, že bych byl pod vlivem uklidňujících léků.

Bylo nutno se co nejdříve naučit zvládat život a postavit se na vlastní nohy. Jednou z věcí bylo hodně odpočinku. Uléhal jsem asi v 18 hodin navečer ke spánku. V této době jsem dvakrát na schůzi obce chyběl. Nikdy bych nevěřil, že k člověku v nouzi, který potřebuje podat pomocnou ruku se někteří dokážou s takovou tupostí otočit zády.

A tak jsem byl potrestán odnětím zastupitelského poplatku v plné výši po dobu tří měsíců, bez jakékoliv písemné či ústní důtky nebo pohovoru. Tuším, kdo to vymyslel, ale nezajímá mě to. Ten dotyčný mi za to nestojí.

Jednu věc bych mu ale vzkázal, také starostovi a ostatním členům zastupitelstva: Aby vás osud nepotrestal tím, že zažijete na vlastní kůži to co já. Že člověk, na kterém vám nejvíc záleží, zemře přímo ve vašem náručí. Vy se sesypete a přestanete absolutně fungovat.

A v tom se najdou tací, co vám podrazí nohy.
Dnes je to téměř čtyři roky, co mě táta opustil. Nikdy to nepřestane bolet. Musím se s tou bolestí učit žít. Ale dokud budu žít já, bude žít i on v mém srdci.

Samota je zlá. Dnes mám doma nájemníka. Přesto, že se snažíme jít příkladem vzorným pořádkem v okolí našeho domu, je s námi obecním úřadem jednáno jako s lidmi nejhorší společnosti.

Každý rok platíme 760 Kč za odvoz komunálního odpadu, ale už třetí rok nám z rozhodnutí obecního úřadu není tato služba poskytována.
Kdo bude zodpovídat za případné zhoršení zdravotního stavu mého nájemníka, když skladujeme odpad v bytě a on je v invalidním důchodu s hepatitidou? Vrátí nám alespoň někdo peníze?
Kvůli hrstce lidí je pro nás prokletím žít v této obci. Ještě, že tu jsou i slušní lidé, za kterými můžeme v nouzi přijít s prosbou o pomoc. Právě jim patří můj obdiv a srdečný dík. Škoda že tací nejsou ve vedení obce, kteří nemyslí jen na sebe, ale pomáhají druhým.

Milan z obce u Hořic v Podkrkonoší

Žádný flirt ani bohatství, jen lásku

Přeji hezký den nejen redakci, ale i všem čtenářům Řádků důvěry.
Hledám slušného, obyčejného muže, nekuřáka, svobodného. Nehledám flirt ani bohatství, ale lásku, upřímnost, tolerantnost a věrnost.
Bylo by báječné mít se na koho těšit a spolehnout, vzít někoho za ruku, mít koho políbit, obejmout, milovat a prožívat hezké i těžké chvíle ve dvou, mít trvalý vztah a založit si rodinu.

Je mi 32 let, jsem štíhlé vyšší postavy. Je těžké být na vše sama. Předem děkuji za odpovědi. Čtenářka z Hradce Králové

V několika sekundách se mi změnil život

Vážená redakce, jmenuji se Jarek a je mi 50 let. Měřím 185 centimetrů, vážím 85 kg.
Můj život se v několika sekundách změnil. Stalo se něco, za co jsem byl nepodmíněně odsouzen a nyní jsem ve výkonu trestu. A jak to tak bývá, rozvedl jsem se, ztratil mnoho přátel a kamarádů.

Než jsem se dostal do vězení, tak mi vše v životě vycházelo a byl jsem naprosto šťastný.
Vystudoval jsem vysokou školu - ČVUT, stavební fakultu, úspěšně jsem podnikal. Byl jsem úspěšný sportovec, mezi lidmi ve svém okolí oblíbený.
Měl jsem šťastné manželství a zdravé děti, hodně jsem cestoval, měl jsem rád přírodu, vyrážel jsem často na turistické pochody, měl jsem radost ze života.

Nyní jsem však zůstal sám, proto hledám ženu - třeba i mladší nebo starší - se kterou bych si zatím dopisoval.
Jsem nekuřák, abstinent. Budu moc rád, když mi odepíše žena, která je i duchovně založena, která má dobré srdíčko.

Jarek, Valdice-Jičín

Píšu, aby maminka byla šťastná

Vážená redakce ,
píši Vám za svoji maminku, která před dvěma lety ovdověla a zůstala sama.
Touto cestou bych pro ni ráda našla kamaráda a později i přítele pro její samotu.
Celý její život nebyla procházka růžovým sadem, spíše naopak.
Mamince bude 65 let, žije v okolí Seče, v malé vesničce.
S oblibou velmi dobře vaří, je velice společenská a dokáže poradit v tu pravou chvíli druhému v nouzi, což se jí u sebe nedaří.
Byla bych moc ráda, kdyby moje maminka byla konečně šťastná a potkala muže, který by ji měl opravdu rád, protože si to zaslouží.

Dcera z Holic

Mít pro koho žít a znovu se smát

Jmenuji se Věra, je mi 60 let, měřím 166 cm, jsem plnoštíhlá, rozvedená.
Jsem klidné povahy, mám ráda přírodu, klid a procházky lesem. Nedaří se mi najít přítele do nepohody. Nechci moc, jen trochu něhy a lásky.
Domeček by nebyl marný. Ležím v nemocnici, v poličské LDN. Chtěla bych mít pro koho žít a znovu se smát.
Lásku dávat, ale taky brát.

Věra ze Svitavska

Jsem vtipný, hodný a milý chlap

Dobrý den, touto cestou bych se rád seznámil.
Jmenuji se Pavel a je mi 62 let. Mám rád zahrádku, jízdu na kole, vaření, přírodu, zvířátka. Doma mám kočičku a pejska. Jsem vtipný, hodný a milý chlap.
Už nechci být sám, tak doufám, že se mi ozvete, abyste nebyla taky sama. Budu čekat na odpovědi, nejraději jen z Pardubic. Děkuji.
Na shledanou.

Pavel

I ve stáří dokážeš pohladit?

Vážená redakce, prosím o uveřejnění mého dopisu v rubrice Řádky důvěry.
Chtěla bych zkusit touto cestou najít přítele ve věku 66 až 70 let. Jsem štíhlé postavy, všestranných zájmů.
Chtěla bych změnit svou osamělost, najít vztah, v němž si budeme jeden druhému oporou. Najít vztah, v němž se budeme mít rádi.
Hledám muže, který by dokázal i ve stáří pohladit a podat pomocnou ruku.

Čtenářka Anna z Rychnovska


Díky za vstřícné přijetí a velkou péči

Rád bych touto cestou poděkoval Náchodské nemocnici, konkrétně oddělení neurologie, pod vedením pana primáře MUDr. Škody, a oddělení lůžkové rehabilitace, pod vedením paní primářky MUDr. Umlaufové, včetně sestřiček a veškerého personálu, za milé a vstřícné přijetí a zacházení, za profesionální a lidský přístup a také za veškerou péči, kterou mi poskytli.
Vážím si jejich práce a děkuji.

Netík Martin, Broumov

Chybí mi kamarádi z roku 1966


Vážená redakce. Dovoluji si vám napsat do Řádků důvěry.
Nevím, jestli mi tuto prosbu otisknete.
Ráda bych se setkala se dvěma kamarády, které jsem neviděla od roku 1966.
Nevím, kam bych se jinak měla obrátit.
Vím, jak se jmenovali a kde bydleli. Jaroslav byl z Nemošic na Pardubicku a Václav bydlel v Chroustovicích, v okrese Chrudim. Vím, že mi tuto prosbu asi neotisknete, ale přesto vám předem děkuji.

Čtenářka z Chrudimska

CHCETE NAPSAT DO ŘÁDKŮ DŮVĚRY?

Do Řádků důvěry můžete napsat vlastní příběh, v němž se podělíte o své starosti, samotu, ale i radosti a úspěchy. Možná právě touto cestou získáte nová přátelství. Své příspěvky s kontakty na vás (adresou a telefonním číslem) i odpovědi na zveřejněné příběhy posílejte na adresu Hradecký deník, Řádky důvěry, Kladská 17, 500 03 Hradec Králové, případně na e–mail milena.holmanova@denik.cz. Neuveřejňujeme anonymní příspěvky. V případě odpovědi uveďte vzadu na obálce, komu odpovídáte a datum otištěného příspěvku. Dopisy adresátům doručíme.
7.11.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Okresní přebor: Přelovice otrávily Sezemicím posvícenské hody

Čtyřikrát museli za jediný den museli strážníci uklidňovat mladého muže pod vlivem omamných látek.

Feťáka krotili strážníci čtyřikrát za jediný den

Přelouč obrátila kormidlo na svojí stranu, Bohdanečtí rozhodli v závěru

Pardubice - Křest nového hřiště v Přelouči se vydařil. Krajské fotbalové soutěže se o víkendu hrály i na dalších trávnících.

Na Univerzitu Pardubice nastoupily děti

Pardubice – Na Univerzitu Pardubice (UPCE) včera nastoupili žáci základních a středních škol. Začal totiž týden, kdy mají jako studenti „dětské univerzity“ možnost si vyzkoušet pro ně netraditní aktivity na pěti fakultách univerzity. 

Krajský přebor: Holice zvládly přestřelku

Pardubice - Zápasy druhého kola pokračoval o víkendu krajský fotbalový přebor.

Sportovní park se za rok vrátí do Pardubic

Pardubice – Sportovní park Pardubice úspěšně navázal na loňský Olympijský park Pardubice, podle předběžných výpočtů ho navštívilo 105 tisíc lidí. „Jsme rádi, že jsme projekt letos opakovali, počítáme s ním i příští rok,“ uvedl primátor Pardubic Martin Charvát.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení