V manželství jsem se vzdala všech svých zálib

Stránka Řádků důvěry se těší mimořádnému zájmu čtenářů. Do redakce chodí desítky dopisů. Proto mějte strpení, i váš příběh brzy zveřejníme.

Bylo mi 25 let, když jsem na radnici řekla svému, dnes už bývalému muži ano. Všechno se tehdy zdálo být krásné. Jen jsem netušila, že to nebude trvat věčně. Vlastně jsem ani po vdavkách nijak zvlášť netoužila. Ale můj muž byl neoblomný. Přece se musíme vzít, tím se potvrdí naše láska, našeptával mi pravidelně, a tak jsem po dvou letech, kdy jsme spolu žili v jedné domácnosti, kývla. Toužila jsem po dětech, po rodině. Ale zároveň jsem tušila, že je to na mě brzy. A nebyla jsem si jistá, že on je ten pravý. I když musím říct, že on se dokázal postarat, ke mně se choval hezky, měli jsme podobné zájmy, takže v podstatě jsem mohla věřit, že to vyjde.

Konec lásky?

Po svatbě se ale všechno změnilo. Muž začal prosazovat své zájmy, já měla být jen tou v pozadí, která se postará o domácnost, udělá dobré zázemí.

A tak se ze mě pozvolna stával někdo jiný. Jenže to se neobešlo bez toho, abych se cítila špatně. A to se odráželo na našem vztahu. Najednou se vytratilo porozumění, tolerance. Vím, že se to stává, ale u nás to bylo trochu něco jiného. Z lásky se stávala nenávist. Nemohlo to dojít jinam než k rozvodu. Po dvou letech jsme se dopracovali k tomu, že jsem od manžela doslova utekla. Byl ke mně hrubý, odmítal se mnou o čemkoli mluvit, nesnažil se naše problémy společně řešit. Když jsem se pokusila o domluvu, práskl dveřmi a odešel.

Do poradny nikdy!

Učinila jsem poslední pokus o nápravu našeho vztahu. Navrhla jsem, abychom zašli do manželské poradny. Na to manžel řekl rezolutně: Ne! A tak jsem si sbalila věci a odešla z mého bytu. Možná jsem doufala, že ho to nakopne k nějaké záchranné akci. Ale to byl omyl! Jediné, co dokázal, když jsem se s ním po čtrnácti dnech sešla, abych se pokusila zachránit náš vztah, bylo, že mi oznámil, že podal žádost o rozvod.

Jasně. Řekla jsem mu v afektu, že bude nejlepší, když se rozejdeme, ale tohle byla rána pod pás. Na to, jak byl liknavý, tentokrát zareagoval velmi pohotově. A já byla v šoku.

Vypočítavý, nelítostný

Nejdřív jsem nechápala, jak může nejdřív někoho dva roky uhánět se svatbou a pak za další dva roky mávnout nad vším rukou a odejít. Nemyslím, že bych mu byla špatnou ženou. Za tu dobu, co jsem byla s ním, jsem se vzdala svých zálib i ambicí a společně s ním vybudovala firmu, díky mně jsme si pořídili dům, který jsme ale nestačili dostavět. A postupně mi to docházelo.

Děti jsme neměli, o to bylo vše jednodušší, ale měli jsme společný majetek. Auto, dům, firmu. A z velké části to bylo vše mojí zásluhou. Protože jsem chtěla mít všechno co nejdřív za sebou, byla jsem ze začátku schopná se vzdát téměř všeho. Teprve s pomocí rodiny jsem se vzpamatovala a začala jednat tak, abych nepřišla úplně o všechno, jak mi můj drahý muž rád vyhrožoval, když jsem nechtěla přistoupit na jeho podmínky.

Z firmy jsem odešla. Potřebovala jsem klid a navíc jsem věděla, že beze mě se stejně firma položí. Jediné, co jsem si odnesla, byl jeden počítač, a to ještě za velkých scén ze strany mého muže. Auto jsem mu nechala za odstupné. A dům? Musela jsem okolo prodeje obstarat všechno sama. On, který do toho nevložil ani korunu, jen spokojeně čekal na peníze, o které jsem se s ním musela rozdělit. On, který se nastěhoval do mého bytu a uměl dělat jen gesta a žít z peněz svých rodičů. Aby nemusel chodit do práce, když studoval velmi lehkou školu, která umožňovala pracovat v pohodě na plný úvazek, raději dělal před rodiči, že chodí do školy. Viděla jsem ho najednou úplně jinak. A bylo mi z toho zle. Po roce jsme byli rozvedeni a majetek jsme si rozdělili. On na tom všem vydělal. A to si ještě zkoušel dělat nároky na byt, který jsem měla za svobodna! Nelítostně by mě vykopl na ulici. Neměla jsem z něho odcházet, řekl mi. Bylo mi z něj špatně.

Tím spíš, že jsem kvůli setkání s ním přišla o pár let. Po tom, co jsme se rozešli, jsem se dlouho nemohla na muže ani podívat. Naštěstí jsem ale potkala skvělého muže, dodávám, že až po třech let dobrovolného celibátu. Někdy si musíme na opravdovou lásku počkat.

Nina V., Čechy

(Pokud chcete reagovat na tento příspěvek, pište na adresu redakce uvedenou vlevo na této straně. Na obálku napište, komu odpovídáte a datum otištění příspěvku. Dopisy adresátům předáme.)