Představa hromadného neštěstí je něco, co děsí záchranné složky po celém světě. Pád letadla, teroristický útok, převrácený autobus, vykolejený vlak… Samotná příčina je ve finále jedno. Tím hlavním, o co půjde, budou životy.

Tuto situaci si vyzkoušela i Záchranná služba Pardubického kraje. Školení mělo stovku záchranářů připravit na to, co se jednoho dne, nedej bože, může stát. Nešlo ani o ošetřování, jako spíš o komunikaci a postupy.

Představme si situaci, kdy na místě události leží na padesát lidí. Mrtvých, umírajících, raněných a kdy na místo přijíždí první sanitka. V nemocnicích a dalších místech se rozbíhají traumatické plány, na místo směřuje veškerá pomoc.
Zatímco jedno peklo panuje na místě, to druhé padá na ramena těch záchranářů, kteří na místo dorazí jako první. Paradoxně to jsou právě oni, kdo na pacienta nesmí sáhnout.

„Krizové plány pro tyto případy určují té první posádce roli jakýchsi předsunutých dispečerů. Oni nezachraňují – velí. Likvidace události potrvá možná i hodiny a budou to oni, kdo musí zvládnout koordinaci a řízení desítek záchranářů," vysvětluje ředitel krajské záchranky Pavel Svoboda.

Cvičení Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje. Třídění zraněných je základ úspěchu.

Paradoxně je to zdravotní sestra a řidič – záchranář, kteří se stávají generály na místě. Tyhle dva musí poslouchat každý zdravotník i lékař. Není čas na hádky, jejich slovo je zákon. Záchranář posílá do terénu přijíždějící kolegy, řidič organizuje odjezd sanitek s pacienty. Na jejich očích a organizačních schopnostech v té chvíli závisí mnoho.

A mezitím nastává doslova krutá matematika.

Další posádky musí vytřídit zraněné. Neodnášet – jen označit. Klíč je prostý: umírající, neumírající a mrtvé překročit.

„Zní to necitlivě a nepřirozeně i nám, ale v případě opravdového masakru budou muset záchranáři jít proti tomu, co jsou učeni. Nemohou zachránit každého. Je to hrubá, ale efektivní cesta, jak zachránit co největší počet. Jakmile to začnou dělat, jakmile se hned zastaví u prvního vážně zraněného, další lidé v řadě zemřou," dodává Svoboda.

Sanitky pro to mají výbavu. Naklapovací reflexní pásky. Záchranáři s nimi musí rychle projít místo neštěstí a označit pacienty. Rudá pro kritický stav, žlutá pro vážná zranění, kdo dostává zelenou je na tom nejlépe. Na místo v té chvíli už míří i zvlášť určení dobrovolní hasiči ze Svitav nebo Chrudimi. Záchranka má u nich speciální kontejner obsahující mobilní ošetřovnu. Jediné, o co se zdravotníci starají když hasiči dorazí, je místo, kde nafukovací stan vyroste. Hasiči znají a udělají svou práci a až skončí, pomohou nosit a dělat co je třeba.

Záchranáři mezitím z místa nosí první raněné. Nejdříve ty „červené".

„Za takové situace je na místě jeden nebo dva lékaři. Ti budou úřadovat v mobilní ošetřovně. Až tady bude čas na jakýsi pořádek. Lékař bude mít k ruce pomocníka, který bude do zvláštní karty vypisovat údaje, zranění a podané léky. Ta karta putuje se zraněným do nemocnice, kde poskytne lékařům všechna potřebná data," říká Svoboda.

Celý koloběh po odvoz pacienta se odehrává v šíleném časovém presu, jde o životy a rozhodují minuty. I samotné cvičení, kterým záchranáři procházejí, hrozí co chvíli přerůst v totální chaos. Celé co tu právě čtete přitom musejí zvládnout do 30 minut.
Zvládat třídit, ošetřovat, dirigovat po místě čtyři desítky zdravotníků, točit mezi nemocnicemi desítku sanitek a vrtulníky tak, aby bylo kam pacienty umístit.