K jednoznačným příznivcům inkluze patří třeba Jana Hrázská, ředitelka nestátní chrudimské MŠ a ZŠ Na Rovině, malé školy Montessoriovského typu s 51 žáky a s alternativním výchovně vzdělávacím programem.

V ZŠ Na Rovině se pracuje s věkově smíšenými skupinami. „Děti si pomáhají navzájem – leckdy ani neví, kolik komu je, takže není třeba řešit, kdo je vlastně integrovaný," předesílá Hrázská.

Problém nevidí ani v zajišťování asistentů. „Z jiných škol třeba slýchám, že asistenty nemají, ale my o peníze na asistenty žádáme podle stejných pravidel jako státní školy a máme je," dodává ředitelka.

Připomíná, že inkluze často nepředstavuje jen pouhé začlenění méně chytrých či opožděných dětí do jinak schopnějšího kolektivu. Některé děti totiž mívají potíže jen s jedním či několika málo předměty, zatímco v jiných třeba i vynikají.

Když se ale o inkluzi zmíníte před ředitelem ZŠ Krouna Josefem Kynclem, moc pochopení pro inkluzi nenachází. Dobře míněnou myšlenku totiž v praxi hrozí zadusit lavina bezduchého papírování, stejně jako spousta práce navíc bez finančního ohodnocení.

„Dětí, jichž se to týká, je nějakých patnáct procent, ale z devadesáti procent zaměstnají veškeré naše školství. Vždyť pro učitele obnáší jedno inkludované dítě tolik práce, co deset nebo patnáct dalších. Ale ne proto, že by se mu přímo věnovali, ale z hlediska papírování. Školství se nakonec samo zatíží a zaměstná inkluzí natolik, že na nic dalšího nezůstane ani energie, ani peníze, ani čas," řekl nedávno ředitel Kyncl.

Postoje veřejnosti jsou k zaváděné inkluzi zatím velmi rezervované. Odborníci podotýkají, že na její hodnocení je ještě příliš brzy, výsledky uvidíme nejdříve za pět let.

„Pokud se budeme bavit o dětech handicapovaných tělesně, tak se inkluze zcela jistě se osvědčila. Pokud se však jedná o děti s mentálním handicapem, tak zde už to tak pozitivně zdaleka nevidím," zní jeden z nejčastějších názorů mezi respondenty oslovenými Deníkem.

 Na rozdíl od celostátního průzkumu, v němž většina panelistů Deníku na otázku, zda si myslí, že se osvědčilo společné vzdělávání zdravých a handicapovaných dětí, odpověděla záporně, v Pardubickém kraji se naopak většina dotázaných vyslovila pro. Společnou výuku kladnou odpovědí podpořilo 70 procent obyvatel regionu.

Stát podporuje inkluzi. Občany nepřesvědčil

Školky, na něž budou mít do roku2020 nárok všechny dvouleté děti. Potlesk.

Plošné přijímací zkoušky na střední školy ukončené maturitou. Neutrální přijetí. Povinná maturita z matematiky od roku 2021 pro gymnázia a lycea, o rok později pro ostatní střední školy. Rozpaky. Státem garantovaná podpora inkluzivního vzdělání. Odpor a hlasitý nesouhlas. Tak by se dala charakterizovat odezva občanů na vládní školskou politiku.

Sobotkova vláda pro společné vzdělávání dětí ze všech vrstev a s různým zdravotním vybavením udělala nejvíc ze všech polistopadových kabinetů. Vyšla tím vstříc stanovisku odborníků, podle nichž největším problémem české vzdělávací soustavy je právě to, že ji předčasně opouští velké procento žáků a že nezdravě kopíruje dosažený stupeň vzdělání rodičů.

Přesto novela školského zákona z roku 2015, která fakticky otevřela dveře inkluzivnímu vzdělání, způsobila poprask. Od loňského září totiž platí paragraf 16, v němž se říká, že děti se zdravotním postižením či sociálním znevýhodněním mají nárok na podpůrná opatření, asistentem pedagoga počínaje a kompenzačními pomůckami konče. Stát za rok a čtvrt do této myšlenky investoval 1,4 miliardy korun. A další miliardy budou následovat, byť v letošním školním roce přešlo ze speciálních tříd do běžných škol pouhých 200 dětí. Rediagnostika žáků, které se učily podle již zrušené přílohy upravující vzdělání dětí s lehkým mentálním postižením, je ohraničena rokem 2018. Teprve po tomto datu se ukáže, kolik dětí se reálně zapojí do hlavního proudu. Zavedení zákona do praxe musela tvrdě obhajovat současná šéfka resortu školství Kateřina Valachová (ČSSD). Proti inkluzi se přiom postavil prezident Zeman (jejímu spuštění chtěl zabránit i vetem další novely z roku 2016), ale také mnozí hejtmani a další politici za ČSSD.

„Jihlava je velký odpůrce nepřipravené inkluze. Tuzemský školský systém, kde praktické školy velmi dobře fungují, je nastaven zcela jinak," uvedl loni v únoru primátor Jihlavy Rudolf Chloupek (ČSSD). Vláda ale necouvla a v tomto bodě se opírala o moderní vzdělávací trendy ve vyspělých zemích i zkušenosti rodičů handicapovaných dětí. Každý, kdo v dospělosti neskončí na sociálních dávkách nebo ve vězení, se totiž společnosti vyplatí nejen hodnotově, ale i ekonomicky.

Vážení čtenáři. Na sklonku funkčního období nynější vlády pro vás Deník připravil seriál volebních auditů, které se zaměří na vybrané body z programu trojkoaličního kabinetu premiéra Bohuslava Sobotky. Co se kabinetu povedlo a kde naopak v uplynulých čtyřech letech selhával? Připravili jsme pro vás shrnutí hlavních změn na celostátní úrovni, pohled z našeho regionu a k tomu exkluzivní Panel Deníku: výsledky ankety mezi bezmála tisícovkou regionálních osobností, které okomentují jednotlivá témata.

Z odpovědí našich respondentů:

Daniel Kvasnička, 57 let, kazatel a správce Nového kostela Církve bratrské, Litomyšl

Společné vzdělávání zdravých a handicapovaných dětí se osvědčilo už jen proto, že se postižené děti rodí do zdravých rodin. Prostě to tak Pán Bůh zařídil, a určitě to neudělal špatně. Proto se děti s handicapem hodí do běžných škol, a když mají ten luxus, že jim pomáhají asistenti, je to zvládnutelné. Vycházím z ohlasů přátel v učitelském stavu. Podle nich to nijak neruší možnost, aby se zvláště nadané a nad jiné vynikající děti těšily zvláštnímu zájmu.

Společná rodina těch, na kterých je zatížení úspěchem a nebo zatížení nemocí prostě funguje, a úspěch takového vzdělávání zákon ani neurychlil a ani nepoškodil. Ne. Tím nemyslím, že by inkluze nebyla pro výchovu dětí přínosem, ale podle mého názoru na ni naše společnost bohužel není připravená, a proto by měla být zvažována indiviuálně.

Josef Jan Kopecký, 37 let, ředitel kulturního zařízení, Česká Třebová

Inkluze jako taková je krásná myšlenka, kterou jednoznačně podporuji, ovšem v klasické městské škole o 25 žácích si její fungování, například bez asistenta pedagoga, který bude učiteli k ruce a bude se věnovat jednomu konkrétnímu žáku se „znevýhodněním", dovedu představit jen těžko. A takovýto model, kdy každý žák s „handicapem" má svého asistenta, je samozřejmě logickým i ekonomickým nesmyslem. Nicméně ano, ale…