Tři rozhodnutí okresního soudu nestačila. Strážníci jsou nakonec stejně vinni. Ve čtvrtek o tom rozhodl okresní pardubický soud.

Třikrát se pardubický  soud po důkladném zvažování, dokazování a probírání důkazů odmítl s kauzou strážníků Patrika Trojana a Pavla Řehoře zabývat s odůvodněním, že nejde o trestný čin. Krajský soud třikrát odvolání státní zástupkyně Kateřiny Pavlíkové okresnímu soudu vrátil. Postupně požadoval další a další dokazování. Pokaždé je soud doplnil. Když se nenašly důkazy, krajský soud nařídil vyměnit soudce.

Podivné důkazy

Podstata sporu přitom zůstala celou dobu stejná. Jde o dva zákroky. V prvním případě měli strážníci údajně zneužít své pravomoci, když zastavili podnapilou řidičku projíždějící zákazem vjezdu, a po jejím spolujezdci, jako svědkovi protiprávního jednání, požadovali prokázání totožnosti a ten se místo toho se strážníky popral. Tímto případem se soud již zabýval v minulém líčení a svědectví poškozeného Foršta zhodnotil jako krajně nedůvěryhodná. Například už jen proto, že tvrdil, že si plných dvacet minut nevšiml, že mluví s uniformovaným policistou. Svědectví tohoto muže ale soud ve čtvrtek vzal jako jediné správné…

Nejinak tomu bylo i v druhé části případu, kdy strážníci pronásledovali a zadrželi podezřelého Zdeňka Postelta – pětadvacetiletého mladíka, který za sebou má bohatou trestní minulost (vloupání, loupežné přepadení se zbraní v organizované skupině, žhářství, poškozování cizí věci) a místo zastavení dopravní kontrole se rozhodl šlápnout na plyn a ujíždět v plném městském provozu. Při zatýkání jej měli strážníci údajně zranit a vyrazit mu část zubní náhrady. Obžaloba ale kromě tvrzení samotného Postelta za celou historii soudního jednání nepředložila jediný důkaz, jak k tomu zranění vlastně došlo a sám Postelt u soudu připustil, že ani sám neví, kdy přesně o náhrady zubů přišel.

Přesto soudkyně Anna Sobotková v odůvodnění rozsudku jeho tvrzení brala jako jediný pevný důkaz. K rozhodnutí o vině strážníka tedy paradoxně stačilo to, že mladík řekl, že jej strážníci zbili a zkopali. Soud třikrát jeho tvrzení odmítl jako neprůkazné – nepotvrdili jej svědci, soudní znalec, ani důkaz.

„Přístup soudu mi přišel naprosto zarážející. Oba poškození měli ve všem pravdu a soud zcela ignoroval všechny argumenty obhajoby. Soudkyně ani nepřihlédla k tomu, že Foršt i Postelt byli usvědčeni z křivé výpovědi, nebylo přihlédnuto ke svědkům obhajoby, ani závěrům soudních znalců," konstatoval po vynesení rozsudku právní zástupce strážníků Pavel Jelínek.

„Je pro mě navíc velmi výjimečná i samotná situace, kdy se soud počtvrté zabývá kauzou, ve které třikrát padl naprosto stejný rozsudek," dodal Pavel Jelínek.

Okresní soud nepravomocně odsoudil Patrika Trojana k osmnácti měsícům s podmínečným odkladem dvou let a Pavla Řehoře k dvanáctiměsíčnímu trestu s podmínečným odkladem na dvě léta.

„Proti rozsudku jsme se odvolali na místě, a to v plném rozsahu," sdělil advokát strážníků Pavel Jelínek.

„Můj osobní pocit z toho je takový, že Městská policie Lázně Bohdaneč funguje bezchybně třináct let a svoji práci odvádí vysoce profesionálně. Nedovedu si představit, že by zrovna v tomto případě měli být odsouzeni, nebo vůbec souzeni," konstatovala starostka Lázní Bohdaneč Květoslava Jeníčková.

GLOSA - Rozkaz zněl jasně: Odsoudit je za každou cenu. Čtyři dávky…

Čtyřikrát stanuli strážníci z Bohdanče před soudem. Třikrát bylo obvinění posouzeno jako nesmyslné a najednou napočtvrté se stal zázrak a paragrafy se ohnuly…

Působí to strašidelným dojmem, když si uvědomíte, že jdete před soud, kterému někdo shora napsal, jak má vypadat rozsudek, který nad vámi vynese. Pardubická pobočka krajského soudu Hradec Králové totiž třikrát vrátila okresnímu soudu rozsudek o nevině strážníků s tím, že má vypadat jinak a soudce má rozhodnout určitým způsobem. Když se tak nestalo, nařídil hradecký soud odvolat pardubického soudce, který se rozhodl případ soudit podle důkazů a nikoliv podle diktátu shůry…

Že to není možné? Nenechte se mýlit a o nezávislosti soudu v některých případech si nedělejte velké iluze. Už od počátku celého případu se táhne jako červená nit série náznaků, že za stíháním strážníků stojí zákulisní tlak z vyšších míst. Jen pro připomenutí – obvolávání vybraných novinářů s informacemi o zahájení stíhání strážníků z policejního tiskového oddělení, instrukce řadovým kriminalistům od nadřízených, sepsání žaloby jen na základě vybraných a hodících se úředních záznamů. V tomhle případu něco smrdělo od začátku.

Odhlédneme-li ale od samotného rozsudku, pak je tu ještě řada dalších zajímavých věcí, která stojí za zmínku.

Třeba to, že podle státní zástupkyně a soudkyně je naprosto normální, že policejní kontrole nemusíte zastavovat, když se vám nechce. Stačí, když u výslechu uvedete, že jste měli strach a můžete ve městě jezdit klidně dvoustovkou. Nemusíte se bát, stačí se jen šikovně vymluvit a před soudem trochu zalhat a jste z toho venku.

Strážníci jsou vinni i tím, že lékařka rozhodne o hospitalizaci opilého pacienta na záchytné stanici, protože kromě strážníků se stihl poprat i s tamním personálem.

Podle soudkyně Sobotkové zase strážníci nemohou nic, jsou totiž jen strážníci a ne policie, která takový zákrok může provést bez obav z trestního stíhání. Nepochybně originální výklad platných zákonů České republiky…

Kdyby strážníci reagovali v obou případech jinak, mohou být stíháni za to, že neplnili svoje povinnosti a když reagují, jsou stíháni  také.

Možná by se soud mohl zabývat ne samotnými strážníky. Před soudem se totiž možná neřešila vina lidí, ale celý systém fungování policie. A podle rozsudku to můžou „policajti" tady už rovnou zabalit…