Zdravotník ALEŠ BÁRTA poprvé navštívil Afriku jako turista před šestnácti lety.
Od té doby hodně věcí změnil projektem nemocnice, ve které působí mnoho českých lékařů a jezdí sem na stáže i studenti medicíny.
Tohle všechno umožnila nezisková organizace ADRA, která se od roku 2006 podílí na rozvoji zdravotní péče ve venkovské oblasti Itibo v západní Keni. Deník vám přináší rozhovor právě s Alešem Bártou, který se stal ústřední postavou tohoto projektu.

Jak to teď aktuálně vypadá v keňské nemocnici v Itibo?
Díky sponzorům jsme v závěrečné fázi dostavby a vybavování nové lůžkové budovy
s operačním sálem intenzivní péče. Sháníme finance pro nákup zdravotnického vybavení a přístrojů. V lednu, kdy přiletí další skupina mediků
a lékařů, se budeme snažit udělat zkušební provoz, abychom vychytali poslední problémy.

Jak dlouho už působíte v této nemocnici?
Je to už deset let, co jsme přijeli do Itiba. Každý rok se rozvíjíme a je to vidět i na poskytování zdravotní péče, která je sofistikovanější díky specialistům i novým přístrojům. I spektrum pacientů, kteří k nám chodí, je širší. Jsou to i závažnější případy, úrazy a onemocnění. Odráží se tu především rozvoj našeho zdravotnického zařízení. Ze strany místního zdravotního úřadu jsme dobře hodnoceni, protože poskytujeme takovou péči, kterou nezajišťuje ani tamní nemocnice. Jsme přístrojově mnohem lépe vybaveni na závažné případy.

Jaká je u vás spádovost?
Zhruba 60 tisíc lidí, ale je to hodně variabilní, protože lidé pořád migrují. Například pro zubní ordinaci počítáme zhruba 200 tisíc osob.

Jaké jsou nejčastější problémy vašich pacientů?
Máme velikou spádovou oblast a v okolí není žádné jiné zdravotnické zařízení. Proto suplujeme například práci běžného obvodního lékaře, ale léčíme i vážnější stavy, jako jsou zápaly plic, infekční a parazitální choroby. Také je tu velké procento pacientů s HIV nebo AIDS, kteří k nám chodí v různém stadiu. Prvotně pacienty otestujeme a zjistíme, jestli nemocí trpí. Pokud přijdou ve stadiu, kdy se nemoc rozšířila, tak se kvůli slabé imunitě nabalují i infekce, tuberkulóza a těžké zápaly plic. Často už není možné pacienta zachránit. Také se setkáváme se zemědělskými úrazy, jako jsou zranění způsobená dobytkem nebo nějakým nástrojem na poli. Setkáváme se i s kriminálními úrazy, následky napadení nebo dokonce těžké devastace mačetou. Z kriminální oblasti máme také potraty, které se dělají pokoutně, protože oficiálně interrupce v Keni nefunguje. Jednou ze součástí nemocnice je i porodnice. Mimo to máme i zubní ordinaci, která je jediná v širokém okolí. Zkrátka je to celá škála – od základního onemocnění až po velmi vážné stavy. Proto máme jednotku intenzivní péče a jsme schopni monitorovat pacienta 24 hodin a k tomu mu zajistit dostupné léky.

Staráte se také o prevenci?
V prevenci v podobě očkování máme nastavené různé programy jako nadstavbu naší péče. Další opatření je plánování rodičovství a prevence HIV nebo AIDS. Informujeme o různých ochranách. Problémem je, že jsme v oblastech, kde je také nejvyšší procento nakažených žloutenkou. Očkujeme děti. Před dvěma lety jsme začali dělat preventivní stomatologii u dětí ve škole. Ta je od nás vzdálená pouhé tři kilometry a má 645 dětí. Jsme snad jediný humanitární projekt v celé Keni, který tuto péči poskytuje.

Byl problém přemluvit místní, kteří spoléhali na šamany? Jak se změnil jejich přístup k nemocnicím?
Je to hlavně o důvěře. Ze začátku jsme ji museli postupně a zdlouhavě získávat. V první řadě šli domorodci k šamanovi, když jim on nepomohl, tak až pak šli k nám. Dnes se to obrátilo. Jen malé procento obyvatel navštěvuje šamana a když už se to občas stane, tak pak řešíme ty důsledky. On jim dá nějaké mastičky a prášky neznámého původu, potom přijdou k nám a mají těžké alergické reakce, popřípadě kožní vyrážku.

Velmi důležitá je i praxe českých mediků. Mohl byste přiblížit, kolik lidí se v nemocnici vystřídalo a jaké jsou s nimi zkušenosti?
Stáže mediků začaly v roce 2008. Jezdí sem dvakrát za rok v zimním i letním období. Jde zhruba o 75 mediků, kteří pracovali přímo u nás. Potom mi studenti píšou, jak tuto zkušenost využili, že začali zapojovat i svůj selský rozum a nespoléhali jen na laboratoře a přístroje. Určitě jim stáž něco dá. Hlavně to, že pacienta vnímají lidsky, ne jako objekt, na kterém budou pracovat. Samozřejmě se tu střídají i lékaři. Těch jsme napočítali asi 130. Stáže jsou důležité, protože se tady setkávají s onemocněními, které doma těžko uvidí a pokud ano, tak ne v pokročilém stadiu.

Jaké jsou první reakce lékařů?
U mediků jsou samozřejmě výraznější. Běžný student se v našem prostředí do kontaktu s pacientem hned nedostane. Většinou jde o pohled z dálky, kdy mu vedoucí lékař vysvětlí, co tomu pacientovi je. Kdežto u nás si pacienta převezme, má za něj v podstatě odpovědnost, nastavuje léčbu, která je lékařem schvalována a pokud pacienta přijímáme na lůžko, tak se o něj stará. Jsou překvapení, protože vidí věci, které při studiu neviděli, maximálně si je přečetli v knize. Nedávno jsme přijímali 1,5 letou holčičku. Přivezli ji ve velmi vážném stavu. Zaútočil na ni roj včel. Měla v sobě víc než 500 žihadel. Čtyři hodiny jsme bojovali o její život. Měl jsem tam anestezioložku z Vinohrad a na ni to zapůsobilo tak, že se rozplakala. Holčička jí pod rukama zemřela. Tohle jsou věci, které zanechávají silný pocit i ve zkušených lékařích.

Jsou i nějaké šťastné konce, že?
Těch případů tam je spousta. Lidé přinesou děti s těžkými neléčenými infekcemi. Bez nás by zemřely. Nebo vážné stavy dehydratace, kdy selhávají orgány a dítě se podaří zachránit. Také dospělí po útoku mačetou, kdy šest hodin bojujeme o život a po pár dnech odchází pacient zdravý.
Před časem jsme měli poměrně vzácné onemocnění nebo spíše stav, kdy nám po běžném porodu přivezli rodičku v bezvědomí. Měla extrémně vysoký tlak, a to je stav, který je i v Česku velkým strašákem. Konzultovali jsme její problém i s klinikami u nás doma, postupovali jsme podle instrukcí a matku jsme nakonec zachránili. Bojovali jsme nejen o ni, ale i o holčičku, jelikož matka nemohla kojit.
Neexistuje tu statut náhradní matky, problém je velké procento nakažených HIV. Hrozí přenos viru přes mateřské mléko. Náš medik se vydal na motorce s jedním z místních shánět po okolí umělé mléko. Naštěstí se to povedlo. Každá pozitivní věc samozřejmě člověka nabíjí. Hlavně trochu zmírní tu negativní.

Jaká jsou pro vás momentálně největší rizika? V Čechách se hodně mluví o ebole. Co vnímáte jako největší riziko vy osobně?
Keňa se několik let potýkás terorismem, pro nás je riziko hlavně ve velkých městech, kde přistaneme a musíme tam nějaký ten den pobýt. To vnímáme jako nebezpečnou situaci a snažíme se rychle odjet. V místě naší nemocnice riziko nehrozí. Možná přepadení za účelem krádeže, naštěstí se nic takového nestalo. Hlavní je riziko práce na ambulancích s pacienty, kdy je možnost přenosu některé z nakažlivých nemocí, při každém krvavém poranění. Stalo se, že se lékaři poranili při šití. Píchli se o jehlu. To je nepříjemné, protože se musí nasadit léky, které by měly virus potlačit a čeká se několik dní, než dojde k otestování. Doposud se nikdy nic nestalo, ale působí to hodně negativně na psychiku. Ebola je rovněž strašák, který vnímáme jak v České republice, tak v Itibu. Když k nám přijde pacient s krvácejícími projevy a je to neúrazové, samozřejmě zjišťujeme, jestli nebyl v kontaktu s někým ze západní Afriky. Je hodně nepravděpodobné, že bychom se s ebolou setkali, ale vnímáme to určitě jako hrozbu.

Proč jste se rozhodli uspořádat benefiční koncert, který se uskuteční už tuto sobotu v pardubickém kostele svatého Bartoloměje?
Keňa z pohledu ministerstva zahraničních věcí nespadá pod země, které jsou prioritní, nevypisují žádné finanční granty. Z toho důvodu je celý náš projekt hrazen ze sbírek neziskové organizace ADRA a jednotlivými dárci. Oslovujeme pochopitelně různé sponzory, kteří nám přispívají na nákup léků a materiálů. Výtěžek z tohoto pardubického koncertu půjde na nákup nové sanitky. Máme totiž k dispozici jen jednu, která nám pomalu dosluhuje. Každá koruna je určená k zakoupení přístrojů nebo vybavení, které bude dál sloužit lidem. Upozornit na naši práci v Keni nám pomohla i Olga Špátová se svým dokumentárním filmem Daleko za sluncem.

Jaké byly reakce Olgy Špátové? Jak jste ji vnímal při práci?
Když jsme domlouvali její cestu k nám, tak mi pořád říkala, že ze zkušeností ví, že po dvou třech dnech kameru nebudeme vnímat. To se nepotvrdilo. My jsme ji vnímali. Když má člověk kameru a zvukaře šest týdnů 24 hodin denně za sebou, tak to znát je. Nicméně pak došlo k takové symbióze, že jsme si vycházeli vzájemně vstříc. Olga Špátová byla velice empatická k naší práci a projektu. Stejně tak i ke všem lidem, se kterými se tam setkala. Nakonec to fungovalo naprosto skvěle. Překvapovalo ji hodně věcí. Nedokázala si představit, s čím se v nemocnici potýkáme, jaké případy musíme řešit. Byla svědkem jak narození dětí, tak úmrtí mladých lidí na AIDS. V Olze to zanechalo silné emoce a chce za námi znovu přijet, tentokrát už ale bez kamery.