Život není lehký, o tom se přesvědčila i paní Květa (jméno bylo na přání ženy změněno).

Před časem byla nucena žít v azylovém domě, ale dokázala se zase „postavit na nohy“. Jak začal její příběh?

„Manžel začal holdovat alkoholu, takže doma bylo takové psychické násilí, že jsem to nemohla překousnout,“ říká Květa a vzápětí dodává: „Tak jsem vzala děti a odešli jsme do azylového domu.“ Pro Květu to nebylo vůbec lehké období.

„Byla jsem tehdy na mateřské. Úřady mi doplácely na úroveň životního minima. Měli jsme se vážně dost špatně,“ pokračuje. Její dceři byly tehdy tři roky, synovi devět. „V azylovém domě jsem si připadala hrozně, jako v nějakém zařízení. Musíte odevzdávat klíče, hlásit jakoukoliv návštěvu, jednou za týden kontrolovali skříňky. Chtěli třeba vidět, že máme pěkně udělané komínky,“ říká. Pro čtyři pokoje byla jedna kuchyňka a jedno sociální zařízení, kde byla jedna toaleta a jedna vana.

Bydlet na takovém místě rozhodně nemůže být lehké. Obzvlášť v případě, kdyby měla paní Květa „špatné“ spolubydlící, což se, naštěstí pro ni, nestalo. „Když přijde někdo, kdo je psychicky nebo fyzicky týraný, a oni tady třeba kontrolují skříňky, nebo jestli je každý večer vynesený koš s odpadky, tak to těm klientkám psychicky moc nepřidá,“ prozrazuje Květa. Ovšem zároveň konstatuje, že někteří obyvatelé ten dohled potřebovali.

Nyní pečovatelka

Paní Květa se však dokázala z azylového domu vrátit do normálního života. Nic jiného jí ani nezbývalo. Protože jí skončila mateřská dovolená, musela si najít práci a podnájem. Práci našla v SKP-Centru Pardubice, což je sdružení pomáhající lidem v tísni a současně pečovatelská a ošetřovatelská služba. „Co konkrétně dělám? Poskytuji komplexní domácí péči, jsem vlastně pečovatelka“. Klientům nakupuje, vozí obědy, pomáhá jim s hygienou nebo uklízí. „Zkrátka všechno, co je potřeba, aby se lidé, jejichž rodina je třeba daleko, měli lépe,“ říká.

Květa by měla jít za příklad jiným. Před několika měsíci totiž byla na konferenci v Bruselu. „Byla to konference od Evropské unie. Za Česko jsme tam byli čtyři a mluvilo se o sociálním vyloučení, chudobě, bídě,“ sděluje Květa. Ve zkratce řečeno to byla konference o tom, jak se mají lidé špatně a jak se z toho dostat. Dnes se už se má relativně dobře, ačkoliv vlastní byt si dovolit nemůže. Svůj návrat zpátky do běžného života zvládla. Dalibor Musil