„Nyní jsem absolvoval Amundsenovu cestu v severozápadních teritoriích Kanady v Arktidě. Tak zvanou Severozápadní pasáž objevil fenomenální norský polární badatel v roce 1904 na lodi Gyoa. Touto cestou proplulo za posledních několik desítek let kolem 100 lodí. Kvůli nevyzpytatelnosti počasí a pohybu ledů je to jedno z nejobtížnejších a nejnedostupnějších míst na zeměkouli,“ uvedl Oldřich Bubák.
Nasát ducha místa
„Expedice, organizovaná americkou společností, probíhala na ledoborci pronajatém od Rusů. Aby bylo možno proniknout do nejzazších koutů a nejodlehlejších míst Arktidy, je vybaven gumovými čluny (osm zodiaků) a dvěma helikoptérami,“ řekl známý polárník, jenž chce své zážitky z této cesty přidat k dalším a zpracovat do knihy s názvem Arktický rok v obrázcích.
„V poslední době se hodně hovoří o globálním oteplování. Nevím, jestli se to přímo týká tohoto problému, ale mohu přidat i svůj vlastní postřeh. Zatímco při loňské expedici loď zamrzla u Cambridge Bay v ledu, letos jsme průliv propluli bez problémů,“ všiml si Oldřich Bubák, který při měsíčním putování ujel přibližně dva a půl tisíce kilometrů.
"Výpravu jsme začali v Anadyru na Čukotském poloostrově, projeli Beringovou úžinou podél severního pobřeží Aljašky, Yukonu a přes řadu průlivů až do jednoho ze známých center Inuitů (Eskymáků) – přístavu Resolute Bay, který je vzdálený jen kousek od Severního magnetického pólu,“ popisoval svou pouť pardubický cestovatel.
„Pokud se člověk jednou podívá do tohoto prostoru, musí si ho zamilovat. Žijeme v silně materialistické industriální společnosti, která nás žene nekompromisně vpřed, v betonových městech, daleko od přírody. Kdo z nás by se alespoň jednou za život nechtěl podívat do několika milionů let nedotčené přírody a cestovat v čase? V polárních oblastech, v Arktidě i Antarktidě, ta příležitost ještě stále je,“ poznamenal Oldřich Bubák.
„Jezdím sem nasát ducha místa a toho se snažím pomocí fotografií, knih, výstav, kalendářů nebo přednášek přenést na lidi kolem mne po celé České a Slovenské republice i v dalších zemích,“ prohlásil významný člen Českého klubu cestovatelů.
„Čím více cestuji do těchto oblastí Arktidy, cítím rok od roku stoupající destrukci zapříčiněnou pronikáním neduhů západní společnosti. Kromě toho se tu staví obchodní domy, kajaky jsou nahrazovány motorovými čluny. Tradiční oděv už by tady člověk také těžko hledal, snad pouze při nějakém vystoupení pro cizince,“ posteskl si světoběžník.
„Rodiny Inuitů nejsou schopny udržet především mladé lidi, kteří utíkají do civilizace a vlády Kanady i USA s tím mají i přesto, že rodiny Eskymáků finančně podporují, velké potíže. Je to smutné, ale myslím, že toto je problém mnoha zemí v takovýchto oblastech,“ pravil Oldřich Bubák, který by si přál vyrazit s Eskymáky na psím spřežení.
„Zatím to ještě jde, ale za pár let už to zřejmě bude možné pouze na skútrech,“ nechal se slyšet muž, jenž za svůj život stačil vystřídat celou řadu profesí, jako byl například konstruktér, vývojový pracovník, profesionální hudebník, učitel, fotograf, šéf cestovní kanceláře, ředitel Komorní filharmonie Pardubice, tlumočník či překladatel.
Vyráží do Himálají
„Momentálně mířím do Himálají. Chci navštívit východní Bhútán. V této nedotčené oblasti má člověk opět obrovskou šanci cestovat v čase a poznat zakonzervované opravdové Tibetské království. Je to výlet zhruba o dvě stě let zpátky,“ podotkl Oldřich Bubák.
„Mnoho lidí sem nejezdí, protože je to finančně hodně náročné. Tuto cestu si mohu dovolit jen díky tomu, že už patnáct let pracuji pro Nepálskou královskou horolezeckotrekkingovou společnost,“ vysvětlil známý cestovatel.
„O buddhismus se zajímám dlouho. Návštěvu v této oblasti beru i jako studijní cestu s cílem nasbírat co možná nejvíce informací o prvotní formě – škole tibetského buddhismu Nyingmapa,“ doplnil pardubický světoběžník.
„V Bhútánu jsou všechny kláštery ve srovnání například s Tibetem či Nepálem opečovávané. Člověk má dojem, jako kdyby se procházel exteriéry historického filmu,“ uzavřel Oldřich Bubák.